Filmař v rozvolnění – 2. díl

30. červen: Úřední kontrola hovna

V úterý hned po vysvědčení vezu do Radotína dva úředníky pražského magistrátu na kontrolu natáčení našeho nového přírodopisného filmu Planeta Praha. Zrovna na tamní stepi vzniká scéna s vrubounky Schäfferovými neboli hovnivály, takže se nás v jednu chvíli osm (dva úředníci, dva entomologové a čtyři filmaři) tísní nad trusem kozy domácí. S velkým zaujetím a dvěma dlouhými objektivy sledujeme hovno, z něhož si přičinlivý brouček právě vypreparoval kuličku, kterou ve spolupráci se samičkou koulí o deset metrů dál, aby ji částečně zahrabali a samička do ní nakladla jedno vajíčko. A už se zase vracejí zpátky! Za svůj několikaměsíční život to stihnou zopakovat až patnáctkrát. Představuji si, jak by naše počínání, dotované z veřejných peněz, představili svým věrným čtenářům autoři fake news. Naštěstí nemají smysl pro humor. Mimochodem i to stádo koz je zde, stejně jako náš štáb, díky dotaci z radnice, která dlouhodobě finančně podporuje pasení na městských pozemcích.

2. červenec: USA krátí, Evropa pomáhá

IndieWire píše, že festival v Sundance krátí o 13 % počet zaměstnanců i rozpočty, portugalský audiovizuální fond naopak uvolnil pravidla, aby pomohl filmařům. Finišujeme naše dva animované projekty, které chceme na portugalský fond přihlásit, a tak nám velmi pomohlo, že může jedna firma nově podat dvě žádosti nebo že není třeba předkládat kompletní rozpočet. Další z řady důkazů, jak rozdílná je reakce na krizi tam a tady. Aktivní nositelkou solidárního postoje je v Evropě státní pomoc, pro kterou nemusí být hledisko byznysu na prvním místě. Jak dlouho ještě budou lidé jako Andrej Babiš podkopávat svým pokryteckým populismem a „dojením“ evropských fondů tuhle solidaritu?

3. červenec: Jako z filmu Heleny Třeštíkové

Když se po patnácti letech potkáte s dobrými známými, kteří vám byli kdysi dávno na svatbě za svědky, propadáte se do zvláštního světa humoru, nostalgie a sebezpytného pozorování. Tentokrát v Tachově mi taková návštěva navíc odhaluje kouzlo filmů Heleny Třeštíkové. Do vtipkování o dětech, kilech navíc a šedinách a popíjení ginů s tonikem vstupují odkudsi z dálky rodinná dramata. Mezi řečí se dozvídáme, jak jeden nejbližší příbuzný skončil v protialkoholní léčebně v Dobřanech a druhý na dva roky na Borech. Ale obojí tak nějak dobře dopadlo. A hlavně my jako diváci jsme v bezpečném odstupu, úlevně si uvědomujeme, že náš životní příběh se podobným peripetiím vyhnul, i když se v něm taky popíjí a padají facky. A v tom je Helenina síla: s jejími postavami se setkáváme v těch jakoby nejnudnějších, nejnekinematografičtějších okamžicích, ale příběhy, které vyprávějí a jež se v tom dlouhém časovém oblouku nutně stanou, nás fascinují i v podobě autocenzurovaných, idealizovaných a detailů zbavených vyprávění „nespolehlivých“ vypravěčů.

7. červenec: Naše lípa

Pokračujeme ve výletu Chodskem po stopách mého absolventského filmu Naše lípa (2006). Před patnácti lety mě za něj kolega Vít Janeček drtivě (a oprávněně) kritizoval, takže jsem nakonec ve škole raději obhajoval jiný film. Stejně tak zdrcující byla kritika námětu k jinému snímku, kterou mi ve stejné době uštědřil tehdejší televizní dramaturg Honza Gogola mladší. Možná od té doby točím hlavně pro tyhle dva své prvodiváky, od nichž čekám uznání. A taky víc produkuji, než režíruji. Koneckonců tenhle poněkud upachtěný režijní počin vznikl ve stejné době, kdy jsem začal sklízet producentské úspěchy s Pravidly lži (2006) Roberta Sedláčka a Závišem, knížetem pornofolku (2006) Karla Vachka. Jako nezkušený producent ale můžete mít kliku a „nevědomky“ pomoci na svět skvělému filmu, při režírování je to jen na vás a bez talentu a zkušeností se neobejdete, i kdybyste kolem sebe měli ty největší mistry svých profesí. (Štáb mého absolventského filmu tvořili kameramanem Petr Koblovský, zvukař Marek Musil a střihač Matouš Outrata, vedoucím produkce byl tehdejší student prvního ročníku FAMU Pavel Berčík.) Naše lípa je název, který zvažoval Alois Jirásek při psaní Lucerny. I moje čtení tamního kraje jiráskových mýtů bylo alternativní, ale zároveň nedomyšlené, akademické a nerespektující postavy. Najednou mám takový povznášející pocit, že dnes už bych věděl, jak to natočit líp...

8. červenec: Selekce versus demokracie

Slavný rotterdamský festival je od dob, kdy tady dělala programmerku Slovenka Ludmila Cviková, největším světovým „přístavem“ české kinematografie. Nová ředitelka Vanja Kaludjercic teď oznamuje svou strategii, v rámci níž bude mít hlavní nesoutěžní festivalová sekce Harbour až šedesát filmů, aby mohla být svobodnější a diverzifikovanější. A pozici by si mohl udržet i český film. Na festivalu povýšil dlouholetý rakouský kurátor Olaf Möller, jenž nás do Rotterdamu letos pozval s Komunismem (2019) Karla Vachka, kterého považuje za jednoho z největších žijících světových režisérů. Do umělecké rady festivalu nastupuje Ital Giona Nazzaro, jenž v posledních letech vedl benátský Týden kritiků. I on dobře zná středoevropské autory, pravidelně se účastní ji.hlavského festivalu dokumentů i pražské East Doc Platform.

13. červenec: Koprodukce postkoloniální

Uzávěrka portugalského fondu je už zítra, a tak je nejvyšší čas doladit smlouvu. Kolegyně Irina Calado požaduje do jejich výhradních teritorií zařadit ještě bývalé portugalské kolonie Angolu, Kapverdy, Mosambik, Východní Timor, Guineu-Bissau a Svatého Tomáše a Princův ostrov. Předem splněno. Ale coby příslušník státu, který získal nezávislost jen krátce před jmenovanými koloniemi, přemýšlím, podle jakého klíče navrhnout svá výhradní teritoria jako reciprocitu. Rakousko-Uhersko střižené Visegrádem je sázka na jistotu, takže k Česku získám ještě Slovensko, Rakousko, Polsko a Maďarsko. Počet obyvatel jsem neporovnával, věřím, že ekonomická síla bude o něco vyšší. Tahle producentská úvaha ověřila v praxi sílu mentálních kulturních vazeb. Koneckonců hlavní postava krátkého loutkového filmu Jana Cechla Lawrence z Morávie je kněz a cestovatel Alois Musil, který studoval ve Vídni a psal německy. A Rakušané ho považují za významného Rakušana. Bývalá velmoc koloniální s bývalou velmocí animační mohou na začátku 21. století vcelku rovnocenně spolupracovat.

V den uzávěrky Portugalsko kvůli totálnímu kolapsu fondového serveru o čtyři dny odloží odevzdání a mně je ta postkoloniální země ještě o něco povědomější a sympatičtější.   

22. červenec: Únos jako filmový marketing

Ukrajinský prezident Volodymyr Zelenskyj vyhověl požadavku únosce třinácti rukojmích a na sociálních sítích doporučil obyvatelům své země film Pozemšťané (2005), ke kterému namluvil komentář Joaquin Phoenix. O populárního představitele Jokera ale tentokrát tolik nešlo. Patnáct let starý snímek vzbuzuje emoce kvůli drsnému zobrazení toho, jak lidé páchají násilí na zvířatech. Přemýšlím, který film bych vybral ze své filmografie, a donutil Miloše Zemana, aby ho doporučil svým fanouškům. Škodolibosti není nikdy dost, takže nejlépe Máme na víc (2018) o jeho neúspěšném vyzyvateli Michalu Horáčkovi.

Zpátky do reality! O půl hodiny později stojím před radnicí Prahy 2, kde po mně chtějí roušku. Už ji u sebe dávno nenosím, naštěstí mají jednorázové v nedaleké lékárně.

23. červenec: Reynek is in, Braun is out

Stát nakonec našel osmnáct milionů a odkoupí od potomků básníka a grafika Bohuslava Reynka usedlost v Petrkově na Vysočině. Zastavil se dokonce i premiér Andrej Babiš, aby to stvrdil svým úsměvem. Podrobněji jsem o téhle kauze psal v 8. díle deníkových zápisků Filmaře v roušce. Proč jsme museli nejdříve číst, že to nejde a že peníze nejsou? Ti nahoře ztratili empatii, nejsou součástí intelektuální elity, nevědí, jaké jsou její hodnoty. Snadno proto nejdříve přehlédnou i naprosté samozřejmosti a dolehnou k nim až teprve skrze petice a humbuk okolo. A možná že ten humbuk potřebují ti osvícenější z nich, jako je ministr kultury Lubomír Zaorálek, aby věc nakonec prosadili.

Zatímco Reynek je „vyřešen“, problémy „hlásí“ Matyáš Bernard Braun. Mezi jeho sochařskými skvosty v okolí Kuksu je i poutník Garin. Vlastní ho nedaleká vesnice Hříbojedy, ale nemá peníze na údržbu, proto je na prodej za odhadní cenu osm milionů korun. Očekávalo se, že stát, kterému patří všechny ostatní sochy v okolí, uplatní předkupní právo, ale Národní památkový ústav prý nemá peníze. Vsadíme se, za jak dlouho si Babiš udělá čas na cestu do východních Čech? Možná že za těmihle zprávami není ztráta empatie a chaos, ale jsme svědky sofistikovaných a úředně schválených postupů. V prvním kole musejí všichni státní úředníci v podobných případech odmítnout. Musí říci, že by chtěli, ale nemají dost peněz. Pak se počká, až si v nabitém diáři udělá prostor premiér Babiš a správce jeho twitterového účtu. Nakonec se potřebné peníze najdou, udělá se fotka a napíše se krátké sdělení. Vůdce je přece dobrý, uznalý a kulturní člověk!

24. červenec: O Pavlovi a hrdém českém sebeklamu

Běžím k rybníku Bušek u Velhartic a přemítám nad knihou Dani Horákové O Pavlovi. Hodně se řešilo a pořád ještě řeší, jak československá nová vlna (včetně Pavla Juráčka coby hlavní postavy této knihy) ovlivňuje současnou českou kinematografii. Všichni ale uvažují jen v estetických kódech a jejich determinaci. Můj dobře prokrvovaný mozek napadá při seběhu kolem Cihelné něco jiného… Když odbočuju na silnici vedoucí do Horního Staňkova, míjí mne na motorce skoro pohádkový dědeček se stříbrným plnovousem. Nejprve ho jen tak periferně zaregistruju. Až když je ode mne asi třicet metrů, tak mi dochází, že jeho mladistvá větrovka s kapucí nepatří nikomu z místních. Ano, je to velekněz světového filmového surrealismu a pán zdejšího zámečku Jan Švankmajer. Co má společného s Juráčkem? Opovrhování „kšeftem“ (zejména televizním), přestože (anebo právě proto) s ním oba v jisté době obcovali. Ani jeden z nich sice na FAMU neučil, ale i jejich současníci z řad pedagogů dodnes přenášejí na své studenty takový pocit elitářství, že to je jen velmi těžko slučitelné s účastí na kvalitní (zejména televizní) produkci. Politický tlak komunistické totality i ekonomický tlak kapitalismu mají mnoho společného, ale s tím druhým se lze alespoň utkávat… Uvažovat realisticky, bez cynismu a opovržení o dnešní mezinárodní kinematografii se však v Česku nenosilo a pořád moc nenosí. Převládá uražená ješitnost a sebeklam vlastní důležitosti, kterou v cizině málo oceňují.

Ani producentské elity to nemohou změnit. Švankmajerův legendární producent Jaromír Kallista je zosobněním toho nejlepšího z osmdesátých let, kdy západoevropský zájem o režiséra zvyšovala jeho pozice exotického zakázaného ovoce zpoza Železné opony. Neméně slavný a normotvorný Čestmír Kopecký je zase produktem svobody devadesátých let, kdy ve veřejnoprávní televizi bylo ještě možné dělat filmové umění a experimentovat s televizními žánry. Ani jeden z nich ale naplno nezažil mezinárodní koprodukční mašinerii a konkurenci, v jaké dnes pracujeme. Teprve Pavel Strnad a Petr Oukropec, kteří pro mne zosobňují nultá léta (i když debutovali Indiánským létem už v roce 1995), klíčovým způsobem ovlivnili vytváření standardního producentského prostředí u nás. Jen tím zároveň standardizovali i svoje filmy, které se od Kdo bude hlídat hlídače? Dalibor aneb Klíč k Chaloupce strýčka Toma (2002), Lásky shora (2002) a Národa sobě aneb Českého moře v 18 přílivech (2003) posunuly k artovému mainstreamu. Takže až jednička desátých let Jiří Konečný se postupně stává výrazným jménem evropské scény. A v posledních letech jej následuje řada mladších kolegů, kteří netrpí depresemi z toho, že bhútánská kinematografie už v hlavní soutěži na Berlinale zastoupení má, a budou to do Berlína klidně brát oklikou přes Tallin, nebo v lepším případě Rotterdam.

V televizi večer hlásí, že se zpřísní opatření kvůli koronaviru. Opět se vracejí roušky, zatím jen na větších akcích v uzavřených prostorech. Druhá vlna je možná za dveřmi…