Filmař v rozvolnění – 3. díl

27. července: Ceny pro Vachka 2

Jako obvykle v naší dokumentaristické komunitě na poslední chvíli, ale o to vehementněji se aktivizují lidé v souvislosti s blížícími se kulatinami režiséra Karla Vachka. Mám radost, že to nemusím dělat já, jeho producent. Zároveň sleduju, jak se řeší, že by měl dostat nějakou cenu. A když žádné stávající nejsou k mání, je nutné nějakou novou vymyslet a založit. Už jsem tu dříve psal o tom, jak s Vachkem letos zametli při udělování Ceny Ministerstva kultury za přínos v oblasti kinematografie a audiovize, a většina kolegů si toho je dobře vědomá. O nové ceně uvažuje Československý filmový klub dam, za nímž stojí režisérky Daniela Matějková, Helena Všetečková či Helena Papírníková. Nakonec se na ceně neshodují a Vachkovi se chystají dát „mercedes mezi dýmkami“ – kalabaš. Na ten se podaří vybrat i peníze. V té době se už ví o tom, že novou cenu chystá v režii Filipa Remundy Institut dokumentárního filmu, který ji Vachkovi udělí v září. Zatím není jasné, zda s finanční prémií, nebo bez ní. Ale tři sta tisíc, které dostává laureát Ceny Ministerstva kultury, to zcela jistě nebude. Hlavní oslava jubilea nakonec symbolicky a přiměřeně směřuje k projekci jeho posledního filmu Komunismus a síť aneb Konec zastupitelské demokracie (2019) v pražském kině Ponrepo v předvečer jeho narozenin… Když nepočítám každoroční pohoštění polévkou vlastní výroby, na kterou Vachek opět pozve všechny své blízké k sobě domů do Stodůlek. Já se letos ani jedné akce osobně nezúčastním, protože jsem mimo Prahu. Ale na dálku pomáhám a konzultuju, co to jde. Srpen bude ve znamení Vachka.

28. července: Korona management na FAMU

Poprvé zažívám, byť mimoděk, management situace, kdy se někde objeví podezření na covid-19 a neustále se plánují různé scénáře dalšího postupu. Tradiční letní kurz pro zahraniční filmaře na FAMU se letos kvůli pandemii málem nekonal a nakonec začal o měsíc později v podstatě bez zámořských studentů. A netrvalo dlouho a jedna z účastnic skončila v izolaci kvůli kontaktu s pozitivně testovanou osobou. Probírám s jednotlivými skupinami jejich náměty a periferně vnímám, jak s nimi organizátorka kurzů Jitka Hejtmanová řeší, co se stane, když… O dva dny později už máme hlavní pitching online. Nakonec ale vše dobře dopadne, studentka je negativní, filmy vzniknou a mám z nich radost.

30. července: Dramaturgem

Režisér Jiří Vanýsek mi poslal scénář o normalizačních peripetiích kameramana Miroslava Ondříčka. Zvláštní pocit: Sedmdesátník Vanýsek je Ondříčkův vrstevník a studoval u Otakara Vávry, který má ve scénáři taky velmi důležitou roli. Spolupráci mi nabízí pamětník událostí… Dříve mne podobná nepřímá setkání napříč dějinami fascinovala v dokumentárních filmech, teď se rodí možnost promítnout osobní zkušenost do hraného filmu. Vanýsek nepamatuje přímo scény ze scénáře, ale žil tu podivnou dobu, řešil stejná dilemata, točil. Navíc mne plně respektuje. Povýšil jsem sám sebe na dramaturga, vracíme se společně do fáze filmové povídky, tedy přesněji treatmentu, jak se téhle poslední fázi před psaním samotného scénáře nejčastěji říká. Celý příběh skládáme znovu. Uvidíme, jak se k němu postaví Státní fond kinematografie.

1. srpna: Dokusérie, or nothing  

Institut dokumentárního filmu spouští nový program na podporu dokumentárních sérií, což jen podtrhuje, o čem jsem dříve psal ve svém pandemickém deníku. Dokumentární série rulez! A já už se těším na Amazonem ohlášenou novou fotbalovou sérii All or Nothing: Tottenham Hotspur.

2. srpna: Letní filmová škola bez Vachka

Píše editor spisů Karla Vachka Miloš Kameník. Sám bych to nezformuloval lépe, tak to sem kopíruji: „Mimochodem, trochu jsem zklamán z toho, že Komunismus nepromítají na LFŠ. Nejezdím tam, ale pamatuji si z dřívějška, že sekci Nové české filmy měli docela nabitou a hráli právě i dost nekomerční věci, které v běžných kinech nebyly tak často k vidění. LFŠ uměla otevřít kina jak pro masu fanoušků (proto ti Monty Pythonové apod.), tak i pro intelektuály nebo fandy okrajových filmů. Chápu, že to mají letos osekaný, ale pro mainstream (Modelář nebo Havel) se místo našlo. Přitom Vachek má výročí jako hrom, má nový (asi poslední) film, mohl by snad i přijet, akce typu LFŠ by několikahodinový flák v pohodě programově pojmula (navíc Vary, kde by to taky mohlo být, odpadly), a kde nic, tu nic... Navíc by byla šance promítnout ten film i mimopražským filmovým fajnšmekrům, když už to organizují ty filmové kluby, že jo?“

3. srpna: Nezvaný host

Při práci na Vanýskově scénáři o Ondříčkovi narážím na to, jak Otakara Vávru málem vyhodili z FAMU kvůli filmu Vlastimila Venclíka Nezvaný host. Byla to metafora sovětské invaze a mezi širší veřejností šlo možná o nejznámější studentský film. Je příznačný myšlením, které je věčné. Dějiny se pohnuly jiným směrem, a tak i „budovatel“ Vávra zfilmuje čarodějnické procesy a podpoří odvážného studenta v naivním obrazu světa. Je to stejně černobílé vidění světa, jen ve formě antiteze. Myšlení napříč, proti proudu, v překvapivých a provokativních souvislostech se nenosilo a nenosí.

4. srpna: Hanák z Bratislavy

S Dušanem Hanákem v diskuzi po slovenské předpremiéře Efektu Vašulka. S jakým zaujetím a dobrodružstvím v hlase mluví o tom, jak mu jeho spolužák Woody Vašulka na FAMU řekl o vydání prvního čísla Světové literatury, kde byly povídky současných amerických spisovatelů pojednávající o věcech, které „jsme řešili i my, třeba vztah k rodičům“. A taky, jak „Woody znal Paula Verlaina, jako by to byl jeho bratranec“. Klasické vzdělání, literatura, dobrodružství objevování jako základ. Teprve potom nová média, objevitelství, avantgarda…

4. srpna: 80

Vykrádám sociální sítě: „Vachek 80. Trochu jako naštvanej, hodně ale smířenej, vždycky veselej. S dovolením jsem opravdu rád, že jsem žil v době Karla Vachka. A ten jeho příští film, o němž mluví Helena Všetečková, bychom myslím potřebovali.“ (Filmový historik a ředitel NFA Michal Bregant)

„Vachek 80! Přestávka mezi druhým a třetím dějstvím jeho Komunismu. 4 × 72 minut v Labyrintu světa.“ (Režisér Filip Remunda)

„Jeden z nejzásadnějších lidí, které jsem potkal, učitel, filozof a filmový romanopisec, který chápe, že umění není frizura, má dnes 80. Sláva Karlu Vachkovi! (Vyfoceno dnes v 11:40 na Letné)“ (Režisér Bohdan Bláhovec)

5. srpna: Coming out s Čaromírem

K historkám, které jsem léta šířil o svém rodném Vyškově, patřila i ta, že ke slavným rodákům patří kromě Klementa Gottwalda a mě i jeden slavný herec. „Který?“ vzbudil jsem zvědavost kamarádů. „Popelčin kůň Jurášek,“ překvapil jsem odpovědí, hodnou chlapce z Hané. Jaký šok, když jsem nyní při návštěvě místní zoo zjistil, že se sice jednalo o koně, ale nikoliv Popelčina Juráška, ale preceptorova Čaromíra. Omlouvám se všem, které jsem léta uváděl v omyl. Moje žena to označila za pro mne typickou situaci, kdy něco přesvědčivě tvrdím, aniž bych si ověřil detaily. V obou případech jde sice o koně, ale uznávám, že elegance bělouše Libuše Šafránkové se s fjordským koněm Jana Libíčka nedá srovnat.

Přijde mi, že můj pohyb polem filmové produkce (snažím se užívat odborné termíny) je pohybem od naivity nevědomé k naivitě vědomé. Vzpomněl jsem si tuhle, jak jsem psal před třinácti lety dopis Bontonfilmu, aby se ujal distribuce tak zásadního filmu, jako je Vachkův Záviš, kníže pornofolku. Dnes už se v poli české kinematografie orientuji podstatně lépe a vím, kde je moje i Vachkova pozice, s Bontonfilmem stále spolupracuji, ale na úplně jiných filmech. Ona současná, vědomá naivita spočívá v tom, že s Vachkem stále dělám. Stále jsem si jistý, že je to podstatné, ba možná to nejpodstatnější, co můžu pro sebe i český film udělat. A raduji se z každé projekce, z každého diváka, z každého festivalu, z každé šance ukázat jeho film veřejnosti. Dříve jsem byl zahořklý a pohrdal jsem všemi, kdo nám neprovolávali slávu a nechtěli nás promítat.

10. srpna: Jirka a John

Konečně se dívám na Johna Wicka a srovnávám s Jirkou alias Prvním akčním hrdinou. Uznávám, že je to srovnání nesrovnatelného, že je to možná přehnaně sebevědomé a drzé, ale nemůžu si pomoct. Jan Haluza je svobodnější, důslednější v podkopávání žánrových pravidel, ale právě proto už se ocitá za jejich hranicí. Fanoušci akčních filmů nás logicky odmítají ne kvůli laciné realizaci, ale kvůli důslednější žánrové subverzi. I když to zdůvodňují tím prvním. John Wick může být jakkoliv kreativní, může s nadsázkou pomrkávat na diváky, ale důsledný nikdy být nemůže. Je to přece hollywoodský blockbuster.

20. srpna: Vyškov, Haná, p*del zakopaná…

Jako obvykle trávím větší část srpna v rodném Vyškově. Miluji ho, ale můj vztah k němu je ambivalentní. Co by měl ostatně člověk čekat od města, kde venkovní bazén opravují přes prázdniny, zatímco plánovaná rekonstrukce kina ještě na konci srpna nezačala? Tohle jsou ale jen první dojmy, které lze logicky vysvětlit. Ovšem to všudypřítomné ustrašené politikaření… Když mi před lety zakázali promítání Drnovického catenaccia na místním gymnáziu, jehož jsem absolvent, ještě jsem to dokázal pochopit. Tehdy docela živá kauza místního fotbalového (velko)klubu na pozadí devadesátkové transformace byla možná z pedagogického hlediska příliš nejednoznačné téma. Po deseti letech ale zřejmě přituhuje. Můj bývalý spolužák a dnes gymnaziální profesor chtěl uspořádat debatu k třicátému výročí sametové revoluce. Pozval tehdejšího vůdce, nyní vysokoškolského pedagoga z Brna. Podle vedení to ale nebyla vyvážená volba. Pořád si láme hlavu proč a jedna hypotéza se nabízí – bývalý studentský vůdce začal loni ve Vyškově organizovat akce Milionu chvilek pro demokracii. A gymnázium spravuje Jihomoravský kraj, vedený ANO…

A když už jsme u té současné „anticharty“: i já se mohu pyšnit veřejným stigmatem „signatář M. CH.“ A postoupil jsem rovnou do první „komproligy“: podle poslance Standy Berkovce spolupráce se mnou, „chvilkařem“, byla přítěží jednomu z kandidátů do Rady České televize.

24. srpna: Červenobílá mezera v monumentu

Hodně se toho teď děje, jak pečlivě sleduji na sociálních sítích, ale nenapadá mě k tomu originální komentář. Film Havel, a hlavně znovuodhalení Mariánského sloupu ukazují, že kultura a historie jsou pořád velmi viditelnou součástí veřejné debaty a snadno sklouzávají ke kulturním válkám. Aby ne, vždyť tady už se bojuje i o to, že předseda Senátu Miloš Vystrčil navštívil Tchaj-wan, což by v normálních časech byl docela neviditelný, byť nadprůměrně úspěšný počin ekonomické diplomacie. Mimochodem, Vystrčila si jako hejtmana Vysočiny pamatuji na několika zahájeních MFDF Ji.hlava. Možná i tam nasával vědomí, že lokální a globální agenda se můžou docela přirozeně potkávat i v jihlavském kulturáku…

A potom Bělorusko a Milan Kundera aneb jak četba Kundery proměňuje čtení historie. Běloruská státní televize zveřejnila video, v němž ozbrojený prezident Alexandr Lukašenko děkuje kordonu policistů, kteří mu skandováním vyjadřují loajalitu. Zhruba v sedmé sekundě záznamu se ovšem vyskytuje chyba v totalitním „matrixu“, kterou četbou Kundery vytrénované oko nemůže přehlédnout. Jeden z členů prezidentovy ochranky odstraňuje co nejméně nápadně z květináče před sebou malou běloruskou červenobílou vlaječku, symbol současných protestů. V tom drobném, prudkém, naštvaném gestu je režim náhle alespoň na chvíli nahý a ponížený. Už neuhlídá ani svou oficiální imagologii, kterou o sobě sám zveřejňuje. Konec se blíží…

Popisek: Sedmá sekunda. Okamžik jako vystřižený z knih Milana Kundery. Bodyguard diktátora v oficiálním šotu státní televize nenápadně „uklízí“ symbol svobodného Běloruska.

27. srpna: Karanténa

Tak covid-19 už je u nás doma. Manželka měla příznaky a včera šla na testy, spíše z preventivních a kolegiálních důvodů, protože učí na základce a příští týden jim „to začíná“. Dnes volala na Bulovku a… „pozitivní“… Šok… Jsem tedy i s dětmi oficiálně „kontakt“ a míříme do karantény.

Paradoxně mě dost uklidnil následný telefonát s hygienou a jednoznačnost instrukcí, které dostáváme. Na jejich aktivní telefonát v rámci chytré karantény si sice budeme muset počkat ještě několik dní, ale dovolali jsme se sami. Sledují se všechny kontakty v posledních dvou dnech před prvními příznaky nebo pozitivním testem, které jsou delší než 15 minut, proběhly na vzdálenost menší než jeden metr a v uzavřené místnosti. Mají dokonce manuál i na to, že se manželka pár hodin před prvními příznaky zúčastnila porady kompletního učitelského sboru, a chvíli to vypadá, že se celá škola zavře. Nakonec hygiena vytipuje jen asi osm lidí a škola to zvládne v plném provozu. Ještě v neděli jsme měli rodinnou oslavu, takže v ohrožení a karanténě končí i moje osmasedmdesátiletá maminka, naštěstí má později negativní test. Jakékoliv parametry lze zpochybňovat, ale tyhle jsou jednoznačné, což člověka v karanténě nebo izolaci dost uklidní.

Co mi naopak nedá spát, jsou úvahy o tom, kde jsme se mohli nakazit. Pracovníci hygieny se na to sice vyptávají, ale moc se to asi „vyšetřovat“ nedá. Chovali jsme se poměrně vzorně, cestovali jen po vlastech českých a moravských a skoro pořád trávili čas venku. Kvůli nemoci moc nemůžu spát, a tak si opakuju všechny naše výlety a setkání, promítám si tváře lidí… Nezvaný, neviditelný host se připletl do nějakého z příjemných prázdninových setkání. Mezi nádechem a výdechem se stihl uhnízdit v jednom těle a posléze proměnit každodenní rutinu několika desítek lidí.

28. srpna: První test

Druhý den jdu na testy i já s dětmi. Ony jsou pozitivní, ale bez příznaků, u mě se začínají příznaky projevovat, ale jsem překvapivě negativní. Na „manuálu“ se nic nemění, izolace nemocného a karanténa „kontaktu“ se od sebe v ničem neliší. Uvidíme, co bude dál…