Filmař v rozvolnění – 6. díl

2. listopad: CoroNation

V roli diváka zahajuji s velkými ambicemi netradiční druhý týden Ji.hlavy. Filmy jsou dostupné online vždy sedm dní po festivalové „premiéře“, takže mám ještě chvíli na to některé šlágry vidět. Nakonec zvládnu jen Aj Wej-wejovo CoroNation. Aktuální, pomalu vyprávěné, místy až hypnotické svědectví z Wu-chanu v době pandemie. Scéna vydávání popela pozůstalým je jednou z těch, které zůstanou v paměti. Nejen na ní mě fascinují dvě věci. Za prvé: jak je v komunistické diktatuře možné natočit takové věci do filmu, který režíruje pronásledovaný disident. Za druhé: o pozadí vzniku filmu mnoho nevím, ale i přímo z něj je patrné, že jednotlivé scény točili různí lidé a režisér se jejich natáčení neúčastnil. Takže by to mohl být v podstatě takový producentský projekt, předpokládající síť kvalitních filmařů (tipuji režisérů a kameramanů často v jedné osobě), jednotný estetický i ideový záměr a zaštítění se autoritou… Takhle by se mi líbilo pracovat, mohl bych plně zužitkovat obě svoje profese. Chyběla by jen ta mezinárodní autorita…

3. listopad: Jak získat profíka

Tradičně touhle dobou jednají filmaři napříč svými profesními organizacemi o kandidátech do Rady Státního fondu kinematografie. Spolupráce už pár let funguje velmi dobře, kandidáti nám představují své programy, my jim náš pohled na věc. Nominace od nás má váhu. Tentokrát mne napadá, že by se dalo ještě o půl roku posunout tohle hledání a následné volení. Parlament bude sice rozhodovat až na jaře, ale už v době, kdy mandáty jejich předchůdců budou končit, takže by měli po zvolení v podstatě rovnou nastoupit do funkce. Je to nešvar většiny veřejných institucí u nás. V civilizovaném světě probíhají podobné výběrové procesy s velkým předstihem, aby případní úspěšní uchazeči měli čas „vyčistit“ si diář a ukončit často dlouho naplánované závazky. Pokud chcete někoho opravdu kvalitního, jeho dlouhodobým závazkům se nevyhnete. Proč mne doteď nenapadlo, že by to mohlo jít i u nás?

5. listopad: Maskoti popíračů

Kolega Jiří Sádek umí skvěle psát, takže jeho facebookový deník z doby, kdy se s covidem-19 dostal až na jednotku intenzivní péče motolské nemocnice, je mimořádný zážitek. A příběh popíračů, které tam potkal, je tak extrémní, že další údiv nad čímkoliv podobným ztrácí smysl:

„DEN 13: Na dveřích pokoje nám přibyl od personálu nápis MASKOTI POPÍRAČŮ. Tahle naše zábava začala vcelku nevinně. Začali jsme prostě popírat. Jsem na pokoji s dvěma šedesátníky, kteří mají lepší formu než já dnes. Jeden je majitel autobazaru a druhý – jako částečně nevidomý – cvičí slepecké psy a prosadil zákon o titulcích pro nevidomé, které teď i sám dělá. Že mají devět kanyl v těle, z toho čtyři v krku? Malichernost. Že mají takové bolesti, že nevstanou z postele na toaletu, co je dva metry od nich? Lenost! Žádnej COVID přece nejni. Že kolem nás lítá mančaft 25ti doktorů? Na co jako? Vyhozený prachy. Stačil by Mucosolvan, ne? Sledovat ty dva silný šedesátníky v bolestech konverzovat je jako sledovat divadlo: ,Tak popři to! Nepopřu! Popři tooo! Cejtíš se pod kontrolou? Ne, proč? Páč covid nás má jen držet pod vládní kontrolou. Já se teda cejtim pod kontrolou až až! Když ti useknou ruku, umřeš na krvácení, nebo s krvácením? Nebo na useknutou ruku? S useknutou rukou!ʻ Jen je to pomalejší, než píšu. Mluví málo: je to vyčerpávající a bolestivé. Sýpají při tom, mají v nosech kyslík a polykají další prášky na bolest z minikelímku, zapíjejíce to jen douškem vody, protože kvůli dalšímu vyšetření musí ,lačnitʻ. Oba tu jsou deset dní, oba byli resuscitováni. Prakticky je vzkřísili z mrtvých. Majitel autobazaru se probudil teprve předevčírem, jeho rodina ho už týden shání, protože měl brutální nástup nemoci a nestihl nikoho informovat. Někteří sanitáři jsou tu mimochodem bývalí číšníci, co to zabalili už v červenci. Nemocniční stravu nám nosí s grácií sobě vlastní. Mezitím, co vytírají na chodbě rozlité bažanty. Jsou stateční. ,Objednávkyʻ a náš tlak si zapisují na své jednorázové skafandry. Nevidím na televizi, a tak je průhled na chodbu mým Netflixem. Místo HBO mám tepovou frekvenci kolegy naproti. A nemám moc představu o čase, protože zásuvka na mobil je moc daleko a na okno nevidím přes plentu. Za tou je pán, co stále ještě umírá. Za poslední dva dny se neprobudil. A tak tu společně posloucháme pravidelnosti ventilátoru pána za plentou, inhalujeme a popíráme si. Na rozdíl od včera už se posadím na posteli. Pokrok. Aspoň, že palce mě nebolej. Hryzá mě jen myšlenka, že se nedostanu na chodbu: Co když mají ten nápis na dveřích úplně všichni?

DEN 14: Pán za plentou, metr ode mě, mi tiše zemřel v zádech, zatímco jsem obědval. Zvuk balení do igelitu mě asi bude chvíli strašit. Lékaři se chovali do poslední chvíle důstojně a laskavě. Víc dneska asi nedam.“

6. listopad: Joe 

Posední dny všichni žijí americkými prezidentskými volbami. Ze všech se stali experti na tamní složitý volební systém, všichni online sledují, jak Joe Biden otáčí výsledek, který těsně po volebním dni vypadal navzdory průzkumům hodně nahnutě.  Zájem jde napříč generacemi (průběžné výsledky mi hlásí i moje šestnáctiletá dcera) i zeměmi – finální výsledek oznamuje rozradostněná moderátorka na závěr online německo-polsko-českého networkingu v rámci festivalu v Chotěbuzi. Samotná akce je trochu rozpačitá, snaží se nás zapojit a propojit, ale trochu to vázne… Jsem na tyhle „small talky“ pořád hodně levý a mám dojem, že ostatní Češi, minimálně z mojí generace, jsou na tom stejně. Nicméně jedna skupina měla „brainstormovat“ na téma hledání publika a výsledek je dost vtipný. Z jejich zápisu si rychle vyrábím printscreen. „Nezmiňuj válku, znič při natáčení drahé německé auto, měj ve filmu fotbalový zápas, ve kterém prohrají Němci, pojmenuj všechny německé postavy Schulz…“ Je to anonymní, takže by mě zajímaly národnosti autorů…

10. listopad: Dobrovolníkem

Zaregistrovali jsme se s manželkou a nejstarší dcerou jako dobrovolníci. Žižkovská radnice organizuje pomoc s nákupy důchodcům, aby neriskovali nakažení v nacpaných supermarketech. Problém je, že se přihlásila asi stovka dobrovolníků a o pomoc projevilo zájem zatím jen asi 15 důchodců… Možná proto, že mám k dispozici auto, jsem měl štěstí a svého důchodce jsem získal. Každých čtrnáct dní mu nakoupím zásoby, většinou něco popletu, ale má se mnou trpělivost… A asi není těžké uhodnout, se kterou věkovou kohortou se v obchodě nejčastěji potkávám…

Při vystavování mého průkazu dobrovolníka jsem si vzpomněl, že někdy na konci devadesátých let pořádal časopis Cinepur anketu Dokument a Česká televize (ČT) a požádal účastníky, aby jako ilustrační foto poslali nějaký svůj dokument (míněno průkaz). Byla to pestrá směsice kreativních nápadů, která naši tehdejší (a z velké části i současnou) doku-elitu představila jako účastníky festivalů, lyžařské instruktory, brance, čtenáře knihovny Akademie věd či držitelky těhotenských průkazů. Na mne tehdy nejvíc zapůsobila provokace Roberta Sedláčka, který prostě poslal svůj průkaz spolupracovníka ČT.  

14. listopad: Sarah 

Sarah Haváčová je herečka, která je z Vyškova jako já a máme dokonce kořeny ve stejném amatérském divadle, i když já v něm statoval, když ona přišla na svět. Dnes sdílí na sociálních sítích svoji fotku v covidovém ochranném obleku, protože nastoupila jako dobrovolnice do Nemocnice Milosrdných sester sv. Karla Boromejského v Praze. Vybírám si ji jako ústřední foto pro další „řadu“ svého pandemického deníku v roce 2021.

15. listopad: Pozdním čtenářem Flauberta

Dodělávám na FAMU dizertaci. Hlavním ideovým východiskem je dílo Pierra Bourdieua Pravidla umění, kde interpretoval Citovou výchovu Gustava Flauberta jako mapu „polí“ a „pólů“ tehdejšího pařížského uměleckého provozu, jako proces vymezování se nastupujících avantgard vůči převládajícímu buržoaznímu umění. Se studem si uvědomuji, že jsem Flauberta nikdy nečetl. Co jsem teda dělal na gymplu, když byl na seznamu povinné literatury? Bylo dva roky po sametové revoluci a já z Foglara rovnou skočil na Havla, Koláře a Zábranovy deníky. Pamatuji si, jak mne fascinovalo, že byl v mém věku tak sečtělý. Všechno bylo nové, donedávna zakázané. Později jsem přidal Kunderu. Realismus byl tehdy skoro sprosté slovo. Tradiční románová vyprávění mě nezajímala. Ještě tak Márquezových Sto roků samoty, ale to bylo až ve čtvrťáku. Tehdy u nás bydlel americký lektor Tim a objevil mi Burgesse (i na Západě měli knihy na indexu…), Cortázara (a strach z hlučného uvolňování střev) a hlavně Borgese (s jediným exemplářem slovníku s neznámým heslem navíc…) Nikdy není pozdě začít, tak se teď vrhám na Flauberta…  Ale ouha, ze všeho nejdříve objednávám na internetu náhodně objeveného Flaubertova papouška Juliana Barnese, takže zase něco „meta“. Umělecká esej, imprese, odkazy… Asi mi není pomoci. Ale tu Citovou výchovu si pod stromeček nadělím. Už kvůli obhajobě dizertace…

Na filmaře „nevyšlo“ z programu pomoci COVID-kultura, a tak nám ministr Zaorálek vyjednal 100 milionů, které se rozdělí skrze program selektivní podpory Státního fondu kinematografie. Jednotlivé produkce tedy sepisují plány na různé inovace a vyplňují dotazníky, kterými chce Fond podrobně zmapovat stav našeho oboru před pandemií a nyní. Efektivní a všestranně výhodné. O podmínkách se diskutuje, strany si vzájemně naslouchají. Jak dlouho může tahle idyla trvat?

22. listopad: Best in covid

Česká republika má v rámci Evropské unie nejvíce mrtvých na 100 tisíc obyvatel. „Best in covid,“ prohlásil na jaře premiér Babiš, a teď mu to sociální sítě sarkasticky připomínají.

29. listopad: Kunderovská vzpoura

V létě si mi stěžoval kamarád, ředitel okresní knihovny, jak ho bolí srdce, že musí z knihovny vyřazovat ty nejkvalitnější knihy. Zjistil třeba, že jeho veleoblíbený Dunaj od Claudia Magrise si v posledních patnácti letech nepůjčil ani jeden člověk, a tak je dle nepsaných pravidel kandidátem téhle literární eutanázie. Jsem naivní, překvapilo mne, že knihovny vůbec nějaké knihy vyřazují… A Dunaj je i moje oblíbená kniha. Navrhuji mu guerrila akci, že se zaregistruji v jeho knihovně a patřičné knížky si budu půjčovat, abych je zachránil… Bylo by to podstatně efektivnější a smysluplnější, než noční prořezávání pneumatik v Kunderově Nesmrtelnosti, ale cítil bych se u toho stejně povzneseně jako profesor Avenarius.  

30. listopad: Herny ano, kina ne

Herny otevřít, kina ne, rozhodla včera vláda. Film nikoho nezajímá… Ano, ozveme se efektivně, je nás slyšet, nemůžou nás jen tak ignorovat, ale když se předtím rozhoduje o podstatných věcech – hernách, psích salonech, hospodách a tak, na kina si nikdo nevzpomene… Asi už tam ti, kteří rozhodují, dlouho nebyli.

1. prosinec: Po čtvrt roce znovu na testech

Se starší dcerou opět po třech měsících vyrážím na testy. Jde o tradiční prosincovou virózu, nebo je to tentokrát covid-19? Mají ho ve třídě, takže obezřetnost je na místě. Naštěstí negativní.

Podivné věci se dějí kolem moravské řeky Bečvy, jedné z mála, kterou jsem kdy splavil jako vodák. Došlo tam k obří ekologické katastrofě kvůli firmě DEZA, která ani trochu nepatří Andreji Babišovi. Zdá se, že mu nepatří ani tamní Okresní správa životního prostředí, která se od začátku může přetrhnout v argumentaci, proč to ani náhodou nemohla být tahle firma. Během podzimu došlo k dalším menším únikům a otravám, trochu to vypadá, jako kdyby Babišovi lidé zahlazovali stopy otravováním dalších okolních zdrojů. Sebevraždu teď spáchal jeden člověk z blízké čistírny odpadních vod.

6. prosinec: Svět podle Muchy

Svět podle Muchy Romana Vávry – uspořádal jsem pro žižkovské kamarády online filmový klub. Uvědomuji si při sledování, že dodnes sdílím tradiční pohled na Muchu. Pradědeček „grafického designu“, komerčně veleúspěšný secesní „popartista“, který se se svým opusem magnum Slovanskou epopejí zoufale minul s dobou. Přežitý vlastenec, který se doma nestal prorokem… Co když o nás ale přináší hlubší zprávu, než si dokážeme připustit? Co když byla národní emancipace završena v roce 1928 proti naší vůli? Určitě se tohle vše nějak odráží v současné živosti Epopeje, v tom, jak jí je fascinovaný svět, i ve sporech o místo jejího vystavení, kterým se ovšem Romanův film důsledně vyhýbá. A my bychom si měli znovu položit otázku, jak k nám Slovanská epopej promlouvá, jak definuje naši současnost. Co když všichni ti dodnes moderní modernisté jako Josef Čapek, kteří ji už tehdy viděli „správně“, budou za sto let dávno zapomenutí a zůstane tady pouze Epopej cestující mezi světovými galeriemi?

7. prosinec: Strnad je náš Flegr

Kolega Pavel Strnad studoval před FAMU elektrotechnickou fakultu ČVUT. Tvrdí ale, že vztah k excelovým tabulkám všeho druhu si vytvořil až za léta producentské práce. Já se jim tedy pořád vyhýbám jako čert kříži, nicméně Pavel už nějaký čas sdílí grafy, ze kterých je zřejmé, že se pod vedením neschopné vlády řítíme do dalšího průseru. Není tak extravagantní a neprovokuje záměrně jako Jaroslav „Darwin“ Flegr. Je věcný, ale neméně naléhavý. Jako dnes: „Mohlo by se zdát, že ty čísla jsou nevyzpytatelný, každý den jiný PES, ale nabízím tady zase stejnou tabulku jako před týdnem. Pokud se podíváte na procentuální přírůstek sedmidenního průměru nově nakažených, tak je celkem jasně vidět, že ta křivka cca od 17. 11., kdy byla na hodnotě minus 40%, už skoro tři týdny stoupá. Znamená to jediné – rychlost poklesu se zmenšovala a zmenšovala a od čtvrtka už čísla zase stoupají, takže nakažených, stejně jako hospitalizovaných a mrtvých bude přibývat... Není to zcela jistě důsledek čtvrtečního rozvolnění, ten trend byl jasný dlouho předtím, teď to jen nabere větší švunk. To, že se nad tím Babiš pohoršuje, je jen trapný divadýlko.“

8. prosinec: Breaking news

Breaking news: devadesátiletá bývalá britská klenotnice Margaret Keenanová je prvním člověkem na světě, který dostal klinicky otestovanou vakcínu proti covidu-19! Tohle je takový ten historický milník, co bude ještě po sto letech vzhlížet ze všech kalendárií. A pro nás nepřímé potvrzení tradiční role české politické reprezentace v dějinách. Můžou to podělat sebevíc, ale zahraniční vakcína už je na cestě, takže dříve či později k nám dorazí klíčová pomoc. Němci sice už pár dní na rozdíl od nás budují očkovací centra, aby byli připravení, ale to už je „sub specie aeternitatis“ úplná prkotina.

Minisérie Sekerka – etalon britské veřejnoprávnosti. Možná jsem tedy naivní a hlavně tu nemáme Steva McQueena, ale stejně si nedokážu představit, jak do České televize napochoduji s takovýmto seriálem, odvážným námětem, ale hlavně zpracováním. Druhý díl Láska za zvuků hudby (možná zní líp originál Lovers Rock) je v podstatě jeden dlouhý, sedmdesátiminutový černošský mejdan, sledujeme detaily obětí, polibků, pohledů. Děje je tam míň než v leckterém krátkém filmu, ale přesto je to působivé jako hrom.   

9. prosinec: Stíny české distribuce

S Terezínskými stíny nás nevybrali na největší festival krátké metráže do francouzského  Clermont-Ferrand. To není nijak překvapivé, ale zaujalo mne procento úspěšnosti. Ze sedmi tisíc přihlášených vybrali sedmdesát filmů do programu, tedy zhruba jedno procento. A není to nijak neobvyklé, řekl bych, že u dlouhých filmů to někdy může být i menší podíl.

Stíny jsem taky nabídl jednomu českému řetězci multiplexů, že bychom je promítali třeba jen v jednom jejich kině v Den obětí holocaustu i před všemi dětskými představeními. Odmítli mne se spoustou zdvořilých a logických argumentů. Bolí to jako každý dotek s beznadějí. No nic, tak asi zase pokorně zpátky „do Ponrepa“ k dětem přesvědčených rodičů, kteří je v sobotu po obědě posílají na Trnku a Pojara...

14. prosinec: Alešova volba

Brácha dělá akutní medicínu v malém špitále na severní Moravě. To, u čeho jsem brečel na jaře při zprávách z Itálie, je nyní v mojí rodině. V nemocnici mají jen dva ventilátory pro covidové pacienty, takže mu poprvé v životě hrozí, že bude rozhodovat, kdo je méně „perspektivní“ a ukončí mu předčasně léčbu. Po telefonu sice mluví jako vždy věcně a se suchým humorem o svých zkušenostech se smrtí, do kterých se dnes a denně dostává. Později ale přiznává, že tentokrát je to něco úplně jiného… Vždycky mohl pacientům nabídnout odpovídající péči. Nyní se snadno může stát, že se na ně nedostane. Tak mu aspoň zprostředkuji text do Respektu. Dnes vychází a jmenuje se Koho odpojit od přístroje.

17. prosinec: Karel Slach 80!

Dnes se dožívá úctyhodně kulatých narozenin i druhý z Karlů... Kameraman, který filmy toho prvního svou nevypočitatelností hraničící s genialitou ovlivnil jako nikdo další... Ponrepo chystalo retrospektivu a taky objevnou výstavu jeho fotek, ale všechno se pochopitelně odkládá na lepší časy.

19. prosinec: Archeologie naruby

Filmování za veřejné peníze je archeologie naruby. Stejně jako stát věří, že masivními investicemi do výkopových prací a odborného průzkumu čas od času narazí na tisíce let starou zlatou sponu, podporou natáčení našich filmů doufá, že někde mezi nimi je podobně vzácná zlatá spona, kterou objeví budoucí generace. Hodnotu obou je velmi těžké vyčíslit, u té druhé lze doufat, že bude stejně jako ta první časem nevyčíslitelná.

23. prosinec: Zemřel Karel Vachek

V pondělí zemřel Karel Vachek a dnes mě Jindřiška Bláhová z Respektu požádala o odpověď do ankety k nekrologu, který o něm píše. Cituji sám sebe. Takhle to rád dělal i on, když byl s nějakou svojí formulací spokojený. „Jako producent filmů Karla Vachka jsem se musel často potýkat s tím, že nechtěl naplňovat tradiční žánrové ani společenské konvence spojené s kinematografií obecně i s uváděním jednotlivých filmů a jejich propagací, čímž si v mých očích značně škodil a zužoval okruh potenciálních diváků svých filmů. Mě osobně dlouho nazýval produkčním. Když mu to lidé z našeho okolí vyčítali a vysvětlovali mu rozdíl mezi pojmy „produkční“ a „producent“, začal mě nazývat „kolegou režisérem, který mi pomáhá s filmy“. Mou hlavní charakteristikou v jeho očích ale zůstávalo, že jsem „slušný člověk“. Dlouho jsem kvůli tomuhle „privilegiu“ skřípal zuby, teprve po letech mi došlo, že větší poctu už nedostanu.

Vachek byl naprosto důsledný ve svém vymezování se vůči pojmům, žánrům, festivalům, metodám, kolegům a někdy dokonce vůči filmu jako takovému – jeho tvůrčí reference například vždy směřovaly do jiných uměleckých oborů. A právě tím se na mé producentské identitě podepsal jako nikdo další. Stvořil si a rozvíjel vlastní žánr „filmový román“, nalezený v šedesátých a definovaný v devadesátých letech. Pojednal jím komunistické reformy 60. let i transformaci společnosti po roce 1989. Dílčí témata nikdy nepopisoval izolovaně, jak je běžné, ale jako součást sociálního, náboženského a uměleckého univerza. Spojováním nespojitelného byl kvintesencí surrealismu, ze kterého vzešel a v jehož okruhu měl své souputníky. Když zjistil, že Jean-Luc Godard natočil Socialismus, pojmenoval svůj poslední šestihodinový opus magnum Komunismus a vrcholnou formu potvrdil letos v lednu ve svých devětasedmdesáti letech mezinárodní premiérou na prestižním festivalu v Rotterdamu. Česká kinematografie je historicky rozdělená příkopem a jednotkou pomyslné škály by mohl být právě Vachek. Naše generace tvůrců, kurátorů, pedagogů a kritiků ale v posledních letech dokázala hodně táhnout za jeden provaz. Mimo jiné i díky tomu, že je pro ni napříč žánry a tvůrčími přístupy Karel Vachek samozřejmou součástí kánonu českého filmu. Když jsem s ním před téměř dvaceti lety začínal spolupracovat, nebývalo to zdaleka tak samozřejmé a v mnoha mocných hlavách českého filmu to není dodneška.“