Filmová etika: klíčové perspektivy
Významný teoretik na poli etiky v dokumentárním filmu Robert Sinnebrink vysvětluje svůj přístup, který používá v knize Cinematic Ethics: Exploring Ethical Experience through Film. Sinnebrink letos vystoupil na Konferenci etiky v dokumentárním filmu na MFDF Ji.hlava, kde byl zároveň porotcem sekce Opus Bonum.
Jaké přístupy převažují v rámci filmové etiky z hlediska filozofické teorie filmu? Pojem filozofické teorie zde používám pro označení rozličných způsobů teoretického pojetí filmu, které se zaměřují na filozofické aspekty kinematografie a na problémy v oblasti filozofie, jako jsou ontologie, estetika, epistemologie či etika filmu, nebo které při diskuzi o klíčových tématech v teorii filmu čerpají z různých filozofických tradic. Filozofická teorie filmu se částečně překrývá s filozofií filmu, ačkoli ta se často snaží prezentovat coby „nezávislá“ na teorii filmu, zatímco první zmíněná teorie je ve větší míře interdisciplinární. Ne každá teorie filmu je filozofická (například filmová historie) a ne každá filozofie filmu se zabývá teorií filmu (například v rámci analytické estetiky). Filozofická teorie filmu je ve své podstatě zkrátka interdisciplinární.
„...film a filozofie jsou úzce propojené disciplíny, které sdílejí problémy, na něž reagují po svém způsobu...“
V tomto teoretickém rámci je rovněž důležité vyčlenit filmovou filozofii jako specifický způsob aplikace filozofické teorie filmu, který se neomezuje na uplatnění existujících filozofických teorií v oblasti filmu, ale představuje spíše setkání filmu s filozofií. „Filmovou filozofii“ lze definovat jako „způsob myšlení na průsečíku mezi filmem a filozofií, který obě disciplíny propojuje ve společném úsilí osvětlit jednu pomocí druhé“ (Sinnerbrink 2014, 207). Filmoví filozofové, inspirovaní Stanley Cavellem a Gillesem Deleuzem, tvrdí, že film a filozofie jsou úzce propojené disciplíny, které sdílejí problémy, na něž reagují po svém způsobu, čímž vytvářejí prostor pro setkání obrazů a konceptů s potenciálem nabídnout nové směry myšlení. Filmová filozofie je styl nebo „žánr“ filozofické teorie filmu, který se snaží zkoumat vztah mezi filozofií a filmem vzájemně produktivním způsobem, a proto se částečně překrývá s tradičnější filozofií filmu, avšak nelze ji na ni redukovat (Sinnerbrink 2014, 207). Tradiční filozofie filmu – která zkoumá povahu kinematografie, a tím si klade i ontologické otázky týkající se pohyblivých obrazů, promýšlí estetiku související s daným médiem a teoretizuje o různých aspektech našeho vnímání a chápání filmů – však s filmovou filozofií úzce souvisí. Jedním z často zmiňovaných tvrzení filmových filozofů je, že kinematografie může přispět k rozšíření našeho filozofického porozumění pomocí filmových prostředků (film tedy není pojímán pouze coby předmět teoretické analýzy). Toto tvrzení bych rád rozšířil na oblast etiky a poukázal na to, jak může kinematografie přispět k rozšíření našeho chápání etiky filmovými prostředky nebo jaký potenciál má film podnítit eticky transformující zkušenost, která vyzývá k dalšímu zamyšlení.
Jaké přístupy ke zkoumání vztahu mezi kinematografií a etikou tedy dnes převažují? Následující kapitoly se zaměří na tyto specifické pohledy:
1) cavelliánský přístup (film zaujímá perspektivu skepticismu, filozofie každodennosti a morálního perfekcionismu)
2) deleuziánská perspektiva (kdy film zkoumá imanentní „způsoby existence“, komunikuje myšlenky nebo nám dává „důvody věřit v tento svět“)
3) fenomenologická a postfenomenologická teorie filmu (zaměřená na subjektivní a intersubjektivní zkušenosti afektu, percepce, emocí, vtělení a na to, jak tyto aspekty souvisejí s morálně-etickou zkušeností v kinematografii; související proud se týká Lévinasovy etiky odpovědnosti vůči „alteritě“ Druhého, jak je aplikována na naši zkušenost s filmem)
4) kognitivistická teorie filmu („naturalistické“ teorie poznání, které zkoumají všechny aspekty filmové zkušenosti, zejména naši afektivní a emocionální reakci na film, spolu s více reflektivním a „vyšším“ stupněm poznání, které dohromady vytvářejí náhled na morální věrnost postav a širší etické hodnocení jako reakci na narativní film).
Tyto přístupy jednotlivě poskytují cenný teoretický vhled do vztahu mezi filmem a etikou. Je mezi nimi navíc možná řada „překryvů“ – například pohled cavelliánsko-deleuziánský, fenomenologicko-kognitivistický, deleuziánsko-fenomenologický, deleuziánsko-kognitivistický a podobně (viz Brown 2013, Rushton 2011, Sinnerbrink 2011, Stadler 2008). Každý přístup přitom zdůrazňuje jiný aspekt vztahu film/obrazovka/divácto/kontext – někdy se zaměřuje na tematické otázky v rámci narativu, někdy na reakci publika, jindy na konceptuální rámec aplikovaný na film nebo na význam naší afektivní či emocionální angažovanosti. Méně časté je nalézt komplexnější způsob, jak promýšlet různé, avšak příbuzné dimenze etiky v kinematografii, což lze nejlépe prostřednictvím krátké úvahy o myšlence filmu coby médiu etické zkušenosti.
Kinematografie jako médium etické zkušenosti
Jaký význam má „etický obrat“ v současné filmové teorii? Jedna z možných odpovědí vychází z teze, že film se vždy zabýval etikou nebo že morální otázky byly vždy součástí zkoumání kinematografie. Tyto etické otázky však byly během 60. a 70. let z velké části vytlačeny politickou a ideologickou agendou, což je patrné ve vzestupu lacanovsko-althusserovské „psycho-semiotické“ a feministické teorie filmu. S historickým pádem komunismu a úpadkem marxismu jako teoretického paradigmatu v 90. letech se nový důraz na etiku – na otázky lidských práv, demokracie, zájmu o Druhého a naši odpovědnosti vůči přírodě a životnímu prostředí – stal výrazným rysem mnoha forem sociálního, kulturního a politického diskurzu.
V akademickém prostředí se převládající paradigma filmové teorie v 80. a 90. letech dostalo pod palbu kritiky a, jak poznamenává Rodowick, prošlo „trojím posunem: vlivem historie, vědy a nakonec filozofie“ (2015, 6). Současně však etické otázky týkající se filmu získaly na významu a s nástupem filmové filozofie, zejména v dílech Cavella a Deleuze, stále rezonují (viz Sinnerbrink 2011, Rodowick 2015).
Není nikterak překvapivé, že tento posun lze po celém světě rozpoznat také v současné kinematografii, která překypuje filmy zabývajícími se etickými otázkami, morálními problémy nebo kulturně-politickými tématy. Současná kinematografie je vskutku oblastí, kde se s maximální mírou kreativity zkoumají sociálně zabarvené etické problémy a kde probíhají kulturně-morální debaty dnešní doby. Film je médium, kde mohou kultury po celém světě nacházet imaginativní narativní způsob, jak se zabývat nejdůležitějšími morálně-etickými a kulturně-politickými tématy naší doby, přemýšlet o nich, zpochybňovat je a zkoumat je.
„Film zase nachází inspiraci a orientaci ve filozofii...“
V nedávné době směřovala pozornost k etice a filmu, a otevřela tak další prostor pro interakci mezi filmem a filozofií. Filozofie tak nalezla způsob, jak se propojit s ostatními humanitními obory a zformulovat své otázky v kritickém dialogu s nejvýznamnější formou umění naší doby. Film zase nachází inspiraci a orientaci ve filozofii, která se zaměřuje na některé z nejnáročnějších problémů, s nimiž se dnes lidé i komunity potýkají. Stručně řečeno, přemýšlením o filmu a etice nebo o myšlence filmové etiky může filozofie (filmu) přispět k pochopení nás samých i našeho světa a rovněž, byť skromně,ke kultivaci demokratického étosu.
Přístup, který bych chtěl dále rozvinout, se zaměřuje na myšlenku kinematografie jako média etické zkušenosti s transformačním potenciálem, který dokáže zostřit naše morální vnímání, skrze zážitky zpochybnit naše přesvědčení, a tím posílit naše pochopení morálně-sociální komplexity. Film může v některých případech podnítit filozofické úvahy prostřednictvím morálně konfrontačních nebo provokativních forem etické zkušenosti, kterou zprostředkovává. Myšlenka filmové etiky dokáže propojit tři důležité aspekty vztahu mezi filmem a etikou: etický obsah v narativním filmu; etiku filmové reprezentace (z tvůrčího i diváckého pohledu); a etiku filmu jako symptom širších kulturních, společenských a ideologických otázek.
K těmto třem dimenzím můžeme přidat čtvrtou: estetickou dimenzi kinematografie – zejména roli estetické formy pro umocňování naší zkušenosti, zdokonalování a zaostřování naší pozornosti, a tedy při zprostředkování složitosti významu různými prostředky – jako způsob vyvolání etické zkušenosti, a tím i pozvání k další eticko-kritické reflexi. Vztah mezi estetikou a etikou v kinematografii je z tohoto pohledu chápán jako důvěrný, niterný a expresivní. Jinými slovy, otázka etiky ve filmu, nebo filmu jako etického média, se neomezuje na narativní zkoumání etiky, otázky produkce a konzumace, etiku diváctví nebo ideologicko-politické dimenze kinematografie. Je důležité chápat, jak je estetika úzce a expresivně propojena s etikou: jak jsou jednotlivé estetické prvky a rysy filmu spoluvyjádřeny a jak společně slouží ke komunikaci etických významů estetickými prostředky, přičemž jsme si vědomi toho, že se dokážeme soustředit buď pouze na konkrétní aspekty nebo prvky v konkrétním kontextu, anebo případně na základě dané hermeneutické příležitosti.
Koncept kinematografie jako média etické zkušenosti je jedním ze způsobů, jak tyto aspekty vyjádřit – od jedinečného k univerzálnímu; od vtěleného diváctva ke kulturně-historickému světu –, aby tak otevřel nové způsoby myšlení, a tím i realizaci etického (a politického) potenciálu filmu. Jedná se o koncept, který spojuje tvorbu a recepci, kontext a interpretaci, obraz a svět, aby naplnil etický potenciál filmu. Film je médiem, které má schopnost promítat a odhalovat virtuální světy, zaujmout naše emoce, stimulovat naši morální představivost a zpochybňovat naše přesvědčení. Je to médium s potenciálem podnítit formy etické zkušenosti, které mohou přimět ke změně našeho horizontu významu a hodnot. Jako technologické umělecké médium par excellence nabízí kinematografie tvůrčí možnost eticky se zapojit do našeho technologicky zprostředkovaného světa, ale také rozpoznat a reagovat na etické výzvy, které takový svět představuje, a to právě prostřednictvím samotného filmového média. Současně umožňuje na prožitky bohaté zkoumání subjektivity, paměti a historické zkušenosti, které přispívají k integraci etické odpovědnosti a filozofické reflexe, jež charakterizují to, co nazývám filmovou etikou.