Filmování je jako jedinečný rukopis

„Vedle světů, které nám dokumentaristé a dokumentaristky ukazují, stojí svět uměleckého díla, o který se snažíme pečovat.“

V čem jsou pro vás dokumentární filmy silnější než ty hrané?

Marek: Pro mě jsou osobnější a svobodnější. Dokáží rychleji reagovat na proměny světa a umožňují o něm přemýšlet, ne ho jen prožívat. Dokumenty mi dávají mnohem větší prostor, když se na ně dívám. Necítím se být tolik pod tlakem emocí plynoucích z příběhů. Díky tomu se mohu na konkrétní postavy, místa nebo témata přirozeněji napojit a zažít svět jinak. 

Andrea: Pro mě žádný filmový druh není výhradně silnější, hranice mezi nimi jsou prostupné. Na dokumentech mě ale fascinuje, jak se na aspekty žitého světa dokážou často podívat způsobem, který mě nenapadl. Respektive položit mi otázky, jaké jsem si ještě nepoložila. Když takový film objevím, chci se o něj podělit s diváctvem.

Petr: Dokumentaristé dokáží objevit místa a lidi, které autory hraných filmů nikdy ani nemohou napadnout. Zdroje jsou autentické a věrohodné, nejsou vymyšlené nebo jen inspirované. To mě na tom pořád baví a překvapuje. U hraného filmu je to velmi často očekávatelné, odvozené.

Můžete uvést příklad? 

Petr: Když se podíváte na film Tělo-duše-pacient režiséra Jindřicha Andrše, který ukazuje, jak se medici učí sdělovat pacientům tíživé diagnózy, o to víc vyvstane nevěrohodnost seriálů typu Ordinace v růžové zahradě.

Jak se tato neočekávatelnost a nové úhly pohledu zrcadlí v současném světovém dokumentu?

Marek: Velmi různorodě. Vezměme si hlavní soutěžní sekci Opus Bonum. Švýcarská Normální láska, sledující dvojici možných budoucích partnerů, pracuje s televizními prvky reality show. Chorvatský film Loď o zaniklých loděnicích v Pule se pohybuje na pomezí orální historie a found-footage. A katarský snímek Místa duše je intimní a podmanivou úvahou o rodině a blízkosti. Filmování je jako rukopis a vždy nás zajímá jeho jedinečnost. 

Petr: Mnoho lidí nahlíží dokumentární filmy jen skrze témata, která zpracovávají. Ta jsou samozřejmě jejich zásadní součástí. Ale pro nás je stále podstatné i to, jak tvůrci a tvůrkyně se zachycenou realitou nakládají a jaké umělecké prostředky volí, aby jejich výpověď byla co nejoriginálnější. Nejde jedno odloučit od druhého. Vedle světů, které nám dokumentaristé a dokumentaristky ukazují, stojí svět uměleckého díla, o který se snažíme pečovat. 

Andrea: Ta různost a originalita, o nichž Marek a Petr mluví, se realizují také skrz různá média. Jádro programu je a vždy bude na plátně kina a v diskuzích po projekcích. Vedle filmů se však můžete na dokumenty podívat ve virtuální realitě, začíst se do dokumentární knihy, nebo si zahrát dokumentární hru. Třeba ve hře Beecarbonize vyvíjíte strategie vztahování se ke světu, přičemž vaším protivníkem je klimatická změna. Nebo ve VR zóně se můžete projít prostorovou dokumentací ženských věznic, kde mohou s matkami žít i jejich děti, a vyslechnout jejich příběhy a zkušenosti.

Dokumentární film hraničí na jedné straně s hranou kinematografií a na druhé s televizní publicistikou, zpravodajstvím a nekonečným vesmírem internetových videí. Kde leží pomyslná mez, která určuje, jaké filmy vybíráte pro Ji.hlavu?

Andrea: Významný je vývoj. Vzniku dokumentárního filmu předchází výzkum tématu a koncepční úvaha o režijní metodě, způsobu vyprávění a výrazových prostředcích. Jde o hluboký ponor do zkoumané látky, kritické myšlení, pohled z různých perspektiv. Třeba natočení filmu Mocná Afrin: V čase záplav předcházelo několik let poznávání prostředí a pozorování života obyvatel na místě, které je většinu roku postiženo drastickými záplavami.

Petr: Důležitou roli hraje také čas. Délka filmu nám umožňuje pochopit i to, z čeho konkrétní fakta vyrůstají. Vezměme si osud ekologického aktivisty ve filmu Osamělé duby, který patřil ke skupině lidí bránící les tím, že bydleli v korunách stromů. Všechno včetně bojů s policií natáčela kamera, kterou měl hlavní hrdina na helmě. Když spadl a tragicky zahynul, komentují tyto záběry ve filmu i jeho přátelé a spolubojovníci. Aktivismus, který je často redukovaný na několik záběrů z televizí nebo sociálních sítí, vidíme najednou ve všech vrstvách: osobních, ideových i čistě procesních, včetně pochybností, které se nad touto obětí vznáší. 

Marek: To, co odděluje uměleckou tvorbu od masové produkce, je vědomí kontextu a schopnost originálního uchopení. Když sledujeme dění tady a teď, velmi často nám vědomí souvislostí chybí. Jak říkal Karel Vachek: „Když se někde něco děje, třeba demonstrace na náměstí, nikdy netočím pod pódiem, ale vždy na okraji davu.“ Internet a živé magma sociálních sítí je každopádně prostor, kde se mohou zjevit zajímaví autoři a autorky. Podobně jako svět objevil Billie Eilish, která si s bratrem nahrávala své písničky v dětském pokoji, čekám, že se něco podobného může stát i s nonfikčními videi.

Letošní retrospektivy sahají až do začátků kinematografie, sledují ikonická šedesátá léta, kroniku novodobých českých dějin i tvorbu umělé inteligence. Proč mají na Ji.hlavě tak velký prostor?

Marek: Sekce Průhledné bytosti jsou výjimečnou příležitostí vidět důležitá díla soustředěně a na plátnech kin. V domácím prostředí máme sice možnost zhlédnout takové množství filmů jako nikdy dřív, se zážitkem z kina se to nicméně nedá srovnat. A festival tomu ještě dodává intenzitu a energii, i nahodilou možnost asociativního propojení s dalšími uváděnými filmy. Můžeme tak objevovat i nečekané souvislosti a uvědomit si, že filmové dějiny jsou mnohem víc vzájemně propojené a srostlé, než se na první pohled může zdát.

Zároveň dáváme prostor osobnostem, které byly v minulosti přehlíženy a nedoceněny, což se v dnešní době týká především žen. Je zajímavé vidět, jak třeba Marguerite Duras, Shirley Clarke či Susan Sontag prorážely svými odvážnými a originálními filmy cestu dnešní generaci filmařek. Na filmech Marguerite Duras je i dnes fascinující jejich přímočarost, poetičnost a neústupnost. Třeba když ve filmu Kamión sedí společně u stolu s Gérardem Depardieum, čtou texty a rozmlouvají o cigaretách. 

Petr: Retrospektivy nám umožňují zviditelnit často zapomenuté filmy, a tím svým způsobem přispět ke znalosti filmových dějin, případně je přepsat nebo rozšířit. Všechny filmy jsou součástí jedné řeky, vzájemně na sebe odkazují, je to zkrátka živý organismus – a to jen díky tomu, že se i tyto filmy stále promítají a diváci je mohou vidět společně, bavit se o nich a vřazovat je do nových kontextů. Stačí, že jeden z diváků napíše příspěvek na čsfd nebo letterbox. Když se zaměříme na drobný žánr československého filmového fejetonu, které se promítaly v kinech jako předfilmy před hranými snímky, vidíme obraz a ducha doby 60. let. Světoznámé období československé nové vlny se najednou ocitá v novém kontextu. 

Andrea: Bez znalosti souvislostí a historie je naše vztahování se k současnosti plošší a krátkozraké. Devět let jsme uváděli retrospektivy experimentálních filmů, jejichž klíčem bylo téma. Umožnilo nám to nahlédnout a napsat jiné dějiny filmového experimentování. Napsat i doslova – připravujeme na základě tohoto korpusu děl knihu. Letos ukazujeme, jak různými způsoby zasahuje do tvorby filmů reprezentujících realitu umělá inteligence. Jednotlivě jsme takové filmy už uváděli, ale když chcete porozumět nějakému fenoménu komplexně, právě soustředěný prostor retrospektivy vám to umožní.