Hledání vztahu dokumentu, diváctví a České televize

Veřejnoprávní stanice jsou se svým statutem v neustálém konfliktu všude na světě. Musejí si vybrat, nakolik budou plnit ideál veřejnoprávní služby coby protikladu komerci, což však povede k nižší sledovanosti, a nakolik se s komerčními stanicemi pustí do přímého boje o diváky, čímž nevyhnutelně musejí přijmout některé jejich taktiky. Česká televize volí příklon k druhému zmíněnému přístupu tím důrazněji, čím atraktivnější je dané vysílací okno. V primetimu prvního kanálu dochází takřka ke splynutí s postupy mainstreamu, například v čele seriálu Mordparta (od 2016) TV Prima i Případy 1. oddělení (od 2014) ČT pracuje stejný režisér Peter Bebjak. Považuje se za přípustné, aby i na veřejnoprávní stanici měla, alespoň v některých chvílích, hlavní slovo divácká vstřícnost a atraktivita.

Česká televize tak dokáže konkurovat Nově, Primě a Barrandovu, v některé dny stojí dokonce ČT Group v čele sledovanosti, což je z manažerského hlediska vynikající výkon. Je ale nutný a vhodný pro stanici veřejnoprávní služby? Polooficiální důvod je, že tím Česká televize samu sebe veřejně legitimizuje. Existuje strach, že s nižší sledovaností už by dávno zanikla, protože by se nepodařilo obhájit nepopulární koncesionářské poplatky. Jen díky zaplněnosti nejlepších vysílacích časů těmi masově nejatraktivnějšími pořady může stanice alespoň v mezičase plnit svou veřejnoprávní povinnost. Tento precedent má svou logiku, přesto není žádoucí, aby se k němu veřejnoprávní služba odvolávala vždy.

Dokumenty, i přes svou v Česku poměrně dobrou pověst, jsou na základě takové logiky automaticky přesunuty přinejlepším do druhořadé pozice, protože se od žádného z nich nedá očekávat konkurenceschopnost vůči komerci. ČT 2 by měla existovat proto, aby tuto nerovnováhu změnila v klad a po ruce byl celý další kanál věnovaný primárně dokumentární tvorbě. Jenže ani zde nakonec nepanují ideální podmínky, rozhodně ne pro tuzemské tvůrce. Levnější a většinou i výhodnější co do čísel sledovanosti totiž je nasadit zahraniční cestopisné a historické pořady, zatímco původní tvorba se opět přesouvá na seznamu priorit níž.

Založení stanice ČT Art je v tomto ohledu problematické. Rozdělit diváky „dvojky“ a „Artu“ není stejně přirozené, jako tomu bylo u vzniku ČT Sport, ČT 24 a ČT:D, kde motivem štěpení bylo téma. Když chce někdo sledovat sport, nemá smysl mu nutit divadlo. Tady jde ale o rozdělení publika s potenciálem se navzájem obohacovat.

Televizní vysílání všude ve světě funguje na principu střídání pořadů s větší a menší diváckou atraktivitou, aby silnější formáty navyšovaly sledovanost těm slabším. Komerční stanice tak pragmaticky využívají své druhořadé zboží, veřejnoprávní se pomocí tohoto principu může pokusit kultivovat publikum. Pokud se však seskupují ty nejatraktivnější pořady a ty méně atraktivní se vždy odsunují, kamkoliv se zrovna vejdou, až se nakonec odsunou na vedlejší kanál určený „elitě“, ke kultivaci docházet nemůže.

Tvůrcům, kteří točí dokumenty méně exhibicionisticky, ale stále mají agendu, nyní hrozí odmítnutí publikem, protože jsou „autorští“ buď málo, nebo moc.

Sociálním sítím se často vytýká, že jejich algoritmy uzavírají uživatele v „sociálních bublinách“ a kastují je. Televize, alespoň veřejnoprávní, by měla být protiváhou tomuto fenoménu, pevným konzervativním médiem, jež představuje ucelený soubor informací. Česká televize na tento svůj úkol vznikem Artu částečně rezignovala a vytvořila vlastní „bublinu“, do níž se mají uzavřít všichni intelektuálové.

Za nejlepší vysílací okno pro dokumentární snímek, pokud nejde o výjimky jako biografie celebrit (letošní Nebe Peklo Lucie o Lucii Bílé bylo odvysíláno na prvním kanálu), se považuje všední den od devíti večer na ČT 2. Toho se z původní tvorby dočkají hlavně výrazné projekty, jako jsou ty ze série Český žurnál (od 2013), jež dávají autorům prostor silně subjektivně rozebrat mnohdy kontroverzní témata. Podpora tohoto projektu nepochybně vyznívá pozitivně, i přes kolísavou úroveň jednotlivých příspěvků lze Český žurnál považovat za jednu z nejlepších příležitostí pro mnohdy mladé dokumentaristy, jak na sebe upozornit v nadstandardně osobním pojetí.

Zároveň se však ukazuje, kam může prominentní postavení jednoho typu dokumentu a nevyrovnaná programová skladba ohýbat smýšlení publika o samotné dokumentaristice. Tvůrcům, kteří točí dokumenty méně exhibicionisticky, ale stále mají agendu, nyní hrozí odmítnutí publikem, protože jsou „autorští“ buď málo, nebo moc, podle směru výtek. Není to chyba Českého žurnálu. Jeho formát se stal synonymem k autorskému subjektivnímu dokumentu a vznikl dojem, že všechny ostatní dokumenty mají být „neautorské“ a „objektivní“, protože ten jeden způsob, jak se projevit autorsky, je jasně definovaný a vymezený.

Tento fenomén se projevil například po odvysílání publicistického Co dokáže lež (2017) Tomáše Kudrny o informační válce. Jeho reflexe se často nesla ve znamení podivu nad tím, že Kudrnův pohled není neutrální, i když se v něm nezpřítomňuje. Jak může být publikum stanice vysílající primárně dokumenty něčím takovým vyvedeno z míry? Vysvětlením může být špatná programová vyváženost a v jejím důsledku neseznámenost publika s rozsahem dokumentaristiky.

Z větší části přijímá Česká televize nápady, místo aby zadávala zakázky – už tím hrozí vyhození z „balancu“ neutrality a obsahové vyváženosti.

I když se na ČT najdou ukázky jemnějších autorských, a přitom osobních počinů, třeba tematicky vyhraněný, zpracováním ale konzervativnější magazín Q, nedá se jen odvolat na samotný výčet pořadů – zásadní je i jejich umístění v programu a propagace. A v současnosti vedle sebe v hlavním vysílacím čase stojí buď nekonfliktní, často přejaté (a tedy zcela odtržené od českého prostředí) lifestylové výpravy do přírody či historie, a pak rovnou exhibicionistické dokumenty přednášející jeden osobní postoj. Vzniká pak mylný dojem, že existuje hranice mezi „subjektivním“ a „objektivním“ dokumentem, a jestliže ji tvůrce jasně nedodržuje, dělá svou práci špatně.

Za problém lze považovat, možná paradoxně, určitou vstřícnost (popřípadě lenost) ČT. Z větší části přijímá nápady, místo aby zadávala zakázky – už tím hrozí vyhození z „balancu“ neutrality a obsahové vyváženosti. A to co do témat, ale i ideologického nádechu. Ne že by televize aktivně prosazovala nějakou ideologii, ale nebrání tvůrcům odhalit tu jejich a vzhledem k tomu, že dokumentaristé často přicházejí ze stejného prostředí, tedy z FAMU, opět se hlásí ke slovu „sociální bublina“, konkrétní výklad světa a konkrétní přístup k filmu.

Že je ČT s FAMU v úzkém kontaktu, jistě není v žádném slova smyslu špatně, naopak jde o jeden z chvályhodných aspektů. Jenže ono napojení se stává tak pevným, že dokumentaristé, kteří nepatří do tohoto okruhu, mohou mít problém v nalezení uplatnění. Záměr vyvážit dominantní lifestylovou tvorbu autorským dokumentem tak v realitě vede k nevyváženosti jiného druhu.

Nejde o konspiraci ani zlý úmysl, jen špatnou koordinaci. Na Českou televizi jsou mnohdy kladeny nesmyslné nároky, což se projevuje hlavně u dramatické fikční tvorby. Už ze své podstaty veřejnoprávního média nemůže suplovat americké kabelové stanice a zásobovat diváky „quality TV“ seriály srovnatelnými s tvorbou HBO, Showtime, FX a dalších. Reflexe ČT se tak často pohybuje v měřítkách, která jsou dopředu mimo její dosah. Dokumentární tvorba ale do tohoto ranku nepatří. Dají se hledat realistická a lepší řešení, než je tvrdý darwinismus v přežití divácky nejsilnějšího dokumentu a nejhlasitějšího autora.

Vzhledem k silné dokumentaristické škole v Česku by bylo jen namístě víc podporovat původní tvorbu ve všech jejích odstínech a rozhodně ji upřednostňovat před „parazitickými“ lifestylovými dokumenty. Už nyní pracují v ČT lidé, kteří si tuto problematiku uvědomují a snaží se ji řešit, proto stačí lépe seřídit systém.