Hranice práce při projekci bez hranic

„Relaxované projekce jsou koncipované tak, aby vyhovovaly širšímu spektru publika, tedy například i lidem s různým typem handicapu nebo rodičům s dětmi,“ vysvětluje na úvod Milena Poeta, koordinátorka Jednoho světa. A jak vzápětí podle dětského žvatlání zjišťuji, možnosti zajít do kina využili i rodiče zhruba půlročního kojence.

Smyslem relaxovaných projekcí, jejichž model Jeden svět pro všechny přebírá ze Spojených států a Velké Británie, je vytvoření maximálního pohodlí pro diváky. Ti se mohou i během filmu pohybovat v sále, pročež je ponecháno mírné osvětlení. Možnosti volného pohybu mnoho přítomných nevyužilo, s výjimkou již zmíněných rodičů, kteří s miminkem čas od času opustili sál.

Relaxované projekce mají (alespoň pro mě) také tu výhodu, že se před filmem nepouštějí žádné spoty ani trailery. Uvítala jsem mimo jiné i to, že zvuk filmu byl oproti běžným projekcím na přijatelné úrovni hlasitosti.

Jakožto divák se zrakovým handicapem jsem byla vybavena malým přijímačem a sluchátky, ve kterých běžel komentář k dění na plátně. Pro nevidomé je to výborná pomůcka, která zamezuje tomu, aby jim během sledování filmu unikaly důležité obrazové informace – v dokumentu Hranice práce to byly kupříkladu psané poznámky. Komentář se dobře doplňoval s „neozvučenými“ záběry a do mluvených pasáží zbytečně nevstupoval. Byl výstižný a alespoň podle mého dostačující. Jediné, co mi chybělo, byla závěrečná informace o konci filmu, příp. tlumočení titulků. Že film skončil, jsem se tak dozvěděla až z potlesku publika.

Naturalistický pohled na pracoviště

Hranice práce mapuje šestiměsíční období, během něhož se novinářka Saša Uhlová nechávala zaměstnávat na nejhůře ohodnocených pracovních pozicích. Jejím záměrem bylo napsat reportáž o nevyhovujících podmínkách na pracovišti a neadekvátním finančním ohodnocení.

Saša Uhlová pracovala v nemocniční prádelně, u pokladny supermarketu, na třídicí lince odpadu a u zpracovatele masa. Situaci na pracovišti natáčela skrytou kamerou a zároveň si vedla deník. Zápisy z něj tvoří komentář dokumentu a jsou otevřenou zpovědí novinářky, která si doslova sáhla na dno svých fyzických i duševních sil. Těžkou zkušeností pro ni nebyla pouze tvrdá práce na přesčasy, teror na pracovišti a odloučení od rodiny, ale také sledování osudů ostatních zaměstnanců. Její kolegové často byli lidé žijící pod hranicí chudoby, kteří práci obětovali většinu času, některé z žen tak doslova propásly dětství svých potomků.

Dokument svým obsahem vzbuzuje otázky po smyslu života, ale především po tom, jak je možné, že v dnešní době, v civilizované společnosti, stále probíhá vykořisťování lidí. Mně (a věřím, že i ostatním divákům) doslova otevírá oči, když ukazuje syrovou realitu na vybraných pracovištích – přece jen o nízkých mzdách a chudobě se v médiích čas od času hovoří, ale kdo si plně uvědomí hloubku daného problému, dokud s ním není nějakým způsobem konfrontován?

Přestože dokument zachycuje temnou stránku českého pracovního trhu, nechybí mu ani špetka vtipu. Komentář Saši Uhlové nepostrádal občasný nadhled či ironickou glosu, jež u diváků v sále vzbuzovaly upřímný smích. Film díky tomu nebudil dojem prvoplánové dojemnosti.

Apolena Rychlíková i Saša Uhlová hodlají pokračovat

Po skončení filmu proběhla zhruba půlhodinová diskuze s režisérkou Apolenou Rychlíkovou. Diváky zajímalo hlavně pozadí natáčení nebo reakce podniků, které v dokumentu figurují. Režisérka poukázala především na to, že film vyvolal polemiku např. kolem mezd ve společnosti Ahold, jejímž důsledkem bylo navýšení platů. Je tedy patrné, že tvorba filmů a reportáží podobného zaměření může mít pozitivní dopad.

„Určitě chceme pokračovat. Uvažujeme třeba o reportážích z oblasti sociální péče, veřejného sektoru, zdravotnictví nebo školství. V budoucnu bych se ráda věnovala tématu bydlení,“ odpověděla Apolena Rychlíková na otázku, jestli se Sašou Uhlovou plánují natáčení dalších obdobně zaměřených dokumentů.