Hudba vychází přímo z mého nitra

Když Jóhann v únoru roku 2018 zemřel, ztratil jsem přítele i blízkého kolegu, se kterým jsem spolupracoval téměř 10 let. Spolupracoval jsem s ním jako sound designér a zvukař na čtyřech filmech a další tři projekty jsme připravovali. Tento článek měl být původně rozhovorem, který jsme spolu domlouvali ještě pár dní před jeho smrtí. Bylo by to bývalo velmi příjemné setkání, jež by mě přeneslo zpět do roku 2009, kdy jsem se s Jóhannem poprvé potkal v Kodani. Dělal jsem s ním tehdy rozhovor pro jeden dánský časopis, býval jsem totiž hudebním publicistou, než jsem se stal sound designérem. 

Tehdy jsem se s Jóhannem setkal vůbec poprvé a živě si dodnes pamatuji, že jsme na náš rozhovor měli původně asi třicet minut a nakonec jsme si spolu povídali přes dvě hodiny o filmech, hudbě a umění. Jóhann byl do všech těchto věcí velmi zapálený, a přestože byl obvykle spíše tichým, přemýšlivým člověkem, dokázal se i pořádně rozpovídat, když šlo o některé  jeho oblíbené téma. Byl štědrým člověkem a měl mnoho příběhů, nápadů i zážitků, o které se mohl se svými posluchači podělit.

Jóhann mi prozradil, že filmová hudba jej začala hluboce fascinovat, když viděl film 2001: Vesmírná odysea Stanleyho Kubricka. Nebo spíše jeho téměř desetiminutovou psychedelickou sekvenci, jež se objeví až téměř na konci filmu a ve které se v záběru neustále míhají blikající barvy a abstraktní krajiny, zatímco náš sluch je zaplaven abstraktními tóny maďarského avantgardního skladatele Györgyho Ligetiho. Jóhannovi bylo pouhých pět let, když ho jeho otec na tuto proslulou klasiku žánru sci-fi do kina vzal, a na jeho smysly to zapůsobilo jako lavina. Byl to okamžik, který pro něj sehrál naprosto stěžejní roli. 

„Velmi živě si pamatuji, jak jsem v tom kině seděl a neustále se táty ptal, co se to tam vlastně děje. A také si pamatuji, jak se táta snažil vymyslet, co mi odpovědět.“

Jóhann se vždycky usmál, když řekl něco takového. Měl svůj osobitý humor, nenápadný a skvělý. Často jím nejspíš lidi překvapoval, jeho hudba je přece jen většinou melancholická, ponurá a vážná. Ještě na jeden legrační okamžik si často vzpomenu. Režisér ho tehdy požádal o napsání nějaké optimistické a krásné skladby. Když nám zahrál její první verzi, řekl: „Tomuhle říkáme na Islandu štěstí.“ Já jsem mu na to odpověděl: „No, my v Dánsku tomu říkáme temná melancholie.“ A Jóhann se zasmál. 

Pár dní po zmíněném rozhovoru jsem s Jóhannem mluvil znovu a zeptal jsem se ho, jestli by neměl zájem složit hudbu k celovečernímu dokumentu Copenhagen Dreams (Drømme i København) dánského režiséra Maxe Kestnera. Vznikla z toho skutečně úžasná spolupráce a Jóhann film pozvedl na další úroveň, což se mu ostatně podařilo pokaždé. Byl to první dánský dokument, na kterém pracoval, když žil v Kodani. Následovalo jich ještě několik, přičemž každý z nich měl svou vlastní hudební identitu. Bylo jedno, na čem pracoval, ať už to byl film s malým, nebo velkým rozpočtem, dokument, nebo hraný film, vždy a bez výjimky se mu podařilo propojit jeho hudbu s absolutní podstatou příběhu, postav i emocí. Hudbu k filmům skládal zevnitř a jeho hudba měla svou vlastní, jedinečnou identitu.

Většina filmové hudby odráží to, co se zrovna na plátně děje. Často je možné už dopředu odhadnout, jak bude hudba v nějakém filmu znít, ať už půjde o horor, dobrodružný film, milostný příběh, drama, nebo komedii. Ve světě filmové hudby se používají určitá pravidla i spousta klišé. Jóhann dělal vše pro to, aby se těmto věcem vyhnul, a v každém svém projektu hojně experimentoval jak se zvuky, tak i různými hudebními nástroji, a zejména pak se způsobem, jakým byla hudba ve filmu použita. 

Vzpomínám si, jak mi Jóhann v roce 2013 zavolal. Pracoval tehdy na snímku Zmizení (Prisoners), svém prvním velkém americkém projektu a prvním americkém filmu kanadského režiséra Denise Villeneuva, jenž se posléze stal jeho nejbližším spolupracovníkem v Hollywoodu. Byl to jeden z posledních projektů, na kterém Jóhann pracoval v Kodani, předtím než se přestěhoval do Berlína. Požádal mě tehdy, abych se zastavil u něj ve studiu a poslechl si scénu, na které zrovna pracoval. Skutečnost, že chtěl, abych se vložil do jeho tvůrčího procesu při práci na filmu za mnoho milionů dolarů, hodně vypovídá o jeho milé skromnosti a otevřenosti. 

Pracovat s hudbou vizuálně

Ukázal mi jednu ze scén filmu, ve které jede Jake Gyllenhaal za deště v autě a snaží se zachránit život dítěte. Zkrátka taková ta scéna, ke které byste složili dramatickou, dunící hudbu, jež by ještě umocnila napětí. Jóhann však udělal zcela opačnou věc: jeho hudba zněla téměř jako rekviem, byla to nadpozemská, křehká a melancholická skladba, která mi trošku připomínala estonského skladatele Arva Pärta. Velmi dramaticky to tu scénu změnilo. Zvukový design jasně odrážel vše, co se dělo – řítící se auto, pištění brzd i prudký déšť. A do toho hrála hudba, jež vyprávěla úplně jiný příběh a pronikala do Gyllenhaalovy nervové soustavy či, chcete-li, až do jeho duše. Díky tomu byla ta scéna neuvěřitelně dojemná a působivá. Bylo to mistrovské. Naprosto geniální. 

Odkud se to vzalo? Jak sám Jóhann říkával: „Pro mě je hudba něco velice instinktivního a intuitivního – vychází přímo z mého nitra.“ A skutečně to tak bylo. Hudba pro Jóhanna neznamenala dosažení mistrovského výkonu při hře na hudební nástroj. Pro něj to byly emoce.

Sám sebe nazýval samoukem. „Studoval jsem hru na klavír a do osmnácti let jsem chodil na hudební školu, to však nesehrálo v mém hudebním vývoji tu nejdůležitější roli. Daleko více mi přineslo studium literatury na univerzitě – to má pro mou práci větší význam. Odjakživa s hudbou pracuji velmi vizuálním způsobem. Často začínám pracovat na nějakém novém projektu tak, že mám nejdříve v hlavě nějaký obraz, a to dokonce i tehdy, když pracuji na sólových albech. Mé vlastní nahrávky jsou vlastně takové malé romány,“ řekl v souvislosti se svou kariérou sólového hudebníka (jeho poslední album Orphee vyšlo v roce 2016). 

„Hudbu hraji odjakživa,“ řekl mi. „Rodiče měli varhany, na které jsem hrál už v pěti šesti letech, a později jsme koupili klavír. Od té doby jsem hrál v dechovém orchestru na pozoun a byl jsem členem několika kapel, ale až později jsem se rozhodl, že se budu soustředit výhradně na dráhu hudebníka. Někteří začnou brzy, nebo alespoň debutují nejpozději ve dvaceti. Já jsem však začal skládat vlastní hudbu až v sedmadvaceti letech. Byl jsem zkrátka trochu pomalý,“ prohlásil s tím svým zvláštním vřelým úsměvem na tváři. 

Pozvednout hudbu na další level

Možná, že sice začal pomalu, avšak jaká kariéra pak následovala! Jeho osobitý způsob mísení orchestrální a elektronické hudby z něj udělal průkopníka neoklasicismu. Jóhanna však taková chvála příliš nezajímala. Ceremonie udílení cen a všechna ta pozlátka nesnášel. Na druhou stranu však dvě nominace na Oscara pochopitelně jeho kariéru změnily – první  získal v roce 2015 za Teorii všeho (The Theory of Everything) a druhou hned rok poté za film Sicario: Nájemný vrah. Pro Jóhanna byly však na tomto úspěchu podstatné především možnosti, které z něj plynuly – zničehonic si mohl dělat v podstatě vše, co chtěl, a měl také obrovské prostředky k experimentování.

V Berlíně založil velké studio a obklopil se několika vynikajícími hudebníky a asistenty, kteří mu vytrvale pomáhali a byli mu oporou. Když nahrával zběsilou a zároveň skličující hudbu k Sicariovi, najal si v Budapešti na týden symfonický orchestr, aby docílil speciálního zvuku. Když začal pracovat na filmu Blade Runner 2049, strávil několik týdnů na Islandu, kde si pro tento film nahrával různé dunivé tóny a abstraktní zvuky přírodních živlů – kousek své hudby mi pak pustil a bylo to skutečně úchvatné. Hodně se to lišilo od konečné syntezátorové hudby Hanse Zimmera a Benjamina Wallfische, kteří práci na tomto filmu převzali a vytvořili nakonec soundtrack, který se nese daleko více v duchu hudby starého Blade Runnera.

Po Jóhannově smrti se na internetu neustále psalo, že byl kvůli tomu, jak jeho práce na filmu Blade Runner 2049 nakonec dopadla, hluboce zničený. Mezi Jóhannem a režisérem Denisem Villeneuvem však žádná nevraživost nepanovala. Původně se měli sejít kvůli Villeneuvově dalšímu velkému projektu Duna jen pár dní po Jóhannově smrti.

Jóhann toužil neustále zkoumat možnosti zvuku a svou hudbu tak pozvednout na další úroveň. Nejdůležitější pro něj však zůstával příběh, který film vypráví. Téměř celý rok před svou smrtí strávil skládáním hudby pro film matka! (Mother!) Darrena Aronofskyho. V určitém bodě si pak uvědomil, že je ten film lepší, když v něm vůbec žádná hudba není, a následně Aronofskyho přesvědčil, aby byl film bez hudby. Jen skutečný a zcela nezištný umělec si dokáže uvědomit, že je nějaké dílo lepší bez něj. A přesně takovým umělcem Jóhann byl. A dokonce zvažoval, že by svou připravovanou hudbu k tomu filmu přepracoval na operu! 

Jóhann pracoval v podstatě nepřetržitě, často ve dne v noci. Byl opravdovým workoholikem. Především poté, co se přestěhoval do Berlína, skládal hudbu neustále, což se nakonec ukázalo spolu s jeho nabitým cestovním programem jako příliš náročné. 9. února 2018 to jeho srdce nevydrželo. Tohle je stinná stránka toho, když někdo oplývá tak obrovskými ambicemi. Je to neskutečně smutné.

Jeden z posledních jeho projektů, který se snad dočká svého uvedení, je celovečerní filmová adaptace sci-fi románu Last and First Men (Poslední a první lidé) spisovatele Olafa Stapledona z roku 1930. Jóhann k ní složil hudbu a zároveň tento film, jehož příběh nám vypráví jedinečný hlas Tildy Swintonové, režíroval. Je to abstraktní dílo, avšak stejně jako mnohá Jóhannova hudba i tento film nás přenese do prostoru za hranice slov i logiky a dotkne se člověka způsobem, který lze jen těžko popsat. Což ostatně vystihují i slova pronesená na Jóhannově pohřbu v Reykjavíku: „Jóhann už není mezi námi, ale jeho hudba s námi zůstane navždy.“

Jóhann byl v jádru skutečným básníkem. Úryvek z románu Last and First Men spisovatele Olafa Stapledona mi tedy přijde jako příhodný závěr tohoto článku o umělci, který byl skutečně jedinečný:

„Jedno je však jisté. Člověk sám je jako hudba… Je moc dobře, že naši předkové byli právě lidé. A tak můžeme kráčet společně kupředu s radostí v srdci i klidem na duši a cítit vděčnost za naši minulost i odvahu. Neboť tuto pomíjivou melodii, jíž člověk je, bychom měli zakončit líbivým tónem.“