Jak jsem točil o Kunderovi
Dokumentarista Miloslav Šmídmajer popisuje, jak vzniká jeho dokument o Milanu Kunderovi s pracovním názvem „Milan Kundera: Od žertu k bezvýznamnosti“. Snímek by se měl v kinech objevit v březnu příštího roku a posléze se plánuje uvedení na VOD platformách a v České televizi.
Druhý zářijový víkend letošního roku se chýlil ke konci a my jsme se loučili ve dveřích jejich pařížského bytu s Milanem Kunderou a jeho ženou Věrou, energickou ženou, která vládne nejen domácnosti, ale veškeré agendě směrem k nakladatelům i agenturám. Svému muži věnuje ohromnou péči. Stála ve dveřích u výtahu a loučila se radou: „Nezkurvěte to.“ A než se zavřely dveře, zaslechl jsem i slova Milana Kundery: „Oni byli fajn.“
Potěšilo mě to, i když ve mně před dokumentaristickým buldokem a „rváčem“, který by získal třeba poslední záběr Milana Kundery i za cenu skryté kamery, vyhrál slušňák, který sice možná dokument o něco oslabí a nepřinese ten senzační záběr, ale jenž lidsky chápe motivaci manželů Kunderových, respektuje ji a díky tomu má zase nejen tyto dveře otevřené...
Samozřejmě, že než člověk vstoupí do dveří bytu Milana Kundery, přichází oklikou. Když jsem se těsně před revolucí dostal do Západního Německa, jen ve vlaku jsem narazil na dva lidi, kteří četli Nesnesitelnou lehkost bytí, a v knihkupectvích jsem z českých autorů našel jen Jaroslava Haška, Václava Havla a Milana Kunderu. Znal jsem Žert a Směšné lásky a pamatuji si, jak Kunderovy povídky fascinovaly spolužačky a jak dlouho o nich vydržely diskutovat. A samozřejmě jsem si jeho knížky také oblíbil a sháněl ty dostupné z nakladatelství '68 Publishers.
Po revoluci jsem od Miloše Formana, s nímž jsem natočil svůj debut Drž se toho snu (1990), dostal kontakt na Milana Kunderu (Forman byl Kunderovým studentem na FAMU a později se samozřejmě v Paříži dál potkávali) a navrhl jsem mu natočení dokumentu. Odpověděl mi, že už několik let žádná interview neposkytuje a nechce už na veřejnosti vystupovat, naopak že odešel před médii do ústraní. Respektoval jsem to – bohužel.
Před několika lety jsem byl svědkem debaty, že není možné se ke Kunderovi přiblížit a je nemožné o něm vytvořit dokument. Prý není cesty, jak to vymyslet. Česká skepse, se kterou se setkáváme na každém kroku… Měl jsem to štěstí osobně potkat už několik osobností – třeba Miloše Formana, Mirka Ondříčka či Saula Zaentze – a věděl jsem, že domluva s nimi bývá mnohdy snadnější než s lidmi, kteří mají potřebu dokazovat své postavení, nebo um. Jen je třeba se k nim dostat.
Kundera v Plejádách
A tak jsem si řekl, že to zkusím, protože jsem znal Kunderovy knihy a mnoho textů, které o jeho díle vznikly, a vymyslel jsem koncepci, jež by doufám obstála, i kdybychom si museli vystačit s několika literárními vědci a informacemi o jeho knihách. O Kunderově soukromí kolují doslova pověsti, vznikají otázky, proč přece jen k řadě věcí mlčí, proč nechce, aby byly jeho francouzsky psané texty vydávány česky, či jaký je jeho vztah k Česku. Hlavně mě zajímalo, čím jsou jeho texty tak pozoruhodné, že se staly světově proslulými, a proč portrét Kundery najdete v exkluzivních knihkupectvích mezi francouzskými autory. Jeho souborné dílo bylo dokonce vydáno v Plejádách, což je pomník francouzských spisovatelů, kde vycházejí většinou autoři, jejichž dílo je již uzavřeno. Kunderovy texty ovšem v této prestižní edici vyšly za jeho života, a ještě k tomu dvakrát!
Zajímalo mě tedy především dílo Milana Kundery, a protože na začátku nebylo jasné, kdo bude ochoten v dokumentu vystoupit, „zabalil“ jsem obsah dokumentu do fiktivního minipříběhu mladého redaktora, kterého na začátku zastihujeme, jak šéfredaktora žádá o šanci. „Zase chcete šanci!“ říká šéfredaktor. „Tak mi přineste interview s Milanem Kunderou. – Ale ten už třicet let žádné rozhovory nedává! – Chtěl jste šanci, máte ji.“
Dále sledujeme mladého redaktora, jak vyhledává kontakty a postupně se setkává s Kunderovými přáteli, kteří jsou s ním dodnes v úzkém kontaktu.
Od Gallimarda po Yasminu Rezu
Zkušený brněnský dramaturg Jaroslav Kravka znal mnoho těchto osobností, a tak se v dokumentu postupně objeví skvělí znalci Kunderova díla Milan Uhde, Tomáš Kubíček, Mojmír Jeřábek, Sylvie Richterová nebo Karel Fuksa, Kunderův student z FAMU, i Tomáš Sedláček, dlouholetý redaktor brněnského rozhlasu, jenž jako jediný z Čechů pořídil po revoluci rozhlasová interview s Milanem Kunderou a jeho paní Věrou. Natočili jsme i režiséra Stanislava Mošu, Romana Onderku, který Kunderovi udělil čestné občanství města Brna, nebo učitelku francouzštiny, paní Vostrou.
Milan Uhde se víceméně stal průvodcem české části Kunderova života a tvorby a v Praze se pak přidal další Kunderův student z FAMU, Karel Steigerwald, nebo úžasný literární historik Jiří Brabec, někdejší spolupracovník Jaroslava Seiferta a kantor na pražské filozofické fakultě. Nebo herec Jiří Bartoška, kterého provázela role Jakuba v Kunderově hře Jakub a jeho pán po celá desetiletí. Bohužel rozhovory s režisérem Antonínem Kachlíkem, A. J. Liehmem nebo Zdeňkem Kaločem už utrpěly stářím respondentů, a tak jsem se rozhodl je nezařadit. Mimochodem jsme věděli, že většině osobností kolem Kundery je kolem osmdesáti až devadesáti let, a tak nemáme času nazbyt. Například Tomáše Sedláčka jsme natočili na podzim roku 2018 ještě ve znamenité formě, ale bohužel rok poté zemřel. S tím kontrastuje praktický fakt, že Česká televize projevila o koprodukci na dokumentu zájem, ale na její programovou radu se dostal až v červnu 2020, po dvou letech.
Pozoruhodné bylo, že většina zmíněných osobností se během častých telefonických rozhovorů zmínila o našem natáčení i manželům Kunderovým. A zřejmě tak vlídně, že jsem jednoho dne dostal kontakt na paní Věru. O natočení Milana nechtěla ani slyšet a na rovinu řekla, že s tím nemám počítat, ale dala nám kontakt na řadu velikánů, a náš štáb se tak postupně objevil v bytech a pracovnách osobností, jako je vydavatel Antoine Gallimard, scenárista Jean-Claude Carrière, dramatička Yasmina Reza, herec Nicolas Briançon, filozofové Alain Finkielkraut a Bernard-Henri Lévy, spisovatel Jean-Paul Enthoven, literární badatel Guy Scarpetta či novinářka Florence Noiville z Le Monde. Všichni mluvili s osobní zkušeností, zasvěceně a vášnivě.
Na jednu stranu jsme získali tolik zajímavého materiálu, že jsme věděli, že už nepotřebujeme dějovou „obezličku“ s fiktivním redaktorem, na druhou stranu jsme natočili mladého redaktora u většiny rozhovorů, a některé otázky dokonce klade on, a tak jsme ho sice v sestřihu zachovali, ale v trochu jiném, stručnějším kontextu. Problém „mluvících hlav“ řešíme výtvarným pojetím, množstvím dokumentace a zajímavostí a hloubkou promluv. A jsem rád i za nápad širokoúhlého formátu, který dává dokumentu „filmovější“ styl.
Jak Kundera spálil oběd
Bohužel nám ve filmu chybí situace z domácnosti Kunderových, třeba dohadování o překladech nebo podobě poslední knihy Slavnost bezvýznamnosti v české verzi, ale i pohled do domova, v němž nechybí typicky český humor. Pan Kundera stále hovoří moravským dialektem a často se mu stává, že i Francouzům odpoví česky. A české hosty vítá s radostí v očích. Jasně, že bych byl šťastný jak blecha, kdybych měl natočený alespoň jeden telefonický rozhovor. Paní Kunderová chtěla, abych zavolal v jednu odpoledne, ale to zrovna vařila oběd a stála u plotny. Tak zaúkolovala Milana, aby míchal nějakou omáčku, aby se nepřipekla, a mezi naším domlouváním dávala muži další pokyny. Rozhovor končil asi za dvacet minut, když se vrátila do kuchyně a konstatovala, že přišli o oběd, protože Milan míchal něco jiného…
Scéna jako z komedie, oba se tomu smáli, glosovali situaci a ještě jsme u toho probrali Felliniho. Jemu prý by práva na Slavnost bezvýznamnosti poskytli. Když jsem položil telefon, věděl jsem, že kdybych to měl natočené, šlo by o senzaci. A říkal jsem si, že budu připraven jezdit do Paříže třeba měsíc co měsíc, možná se něco takového podaří. Ale pan Kundera si za týden zlomil na třikrát stehenní kost, absolvoval těžkou operaci v plné anestezii a dlouhou rekonvalescenci, kdy se opravdu dlouho nemohl postavit na vlastní nohy, neměl možnost se dostat z bytu, a to zamávalo všemi plány.
Věděl jsem, že až se poprvé objevím ve dveřích jejich pařížského bytu, měl bych mít s sebou oběd, o který jsem je připravil. Zjistil jsem, že oba milují lázeňské oplatky, a tak jsme se štábem přivezli obrovský sloupec oplatek. Záběry Milana Kundery a paní Věry sice nemám, ale vzpomínky na přátelská setkání nad kávou nebo vínem ano. A jsem za ně vděčný a doufám, že ten dokument „nezkurvím“, jak mi poradila paní Kunderová. Ostatně věřím, že řadu těch podstatných mýtů se nám díky němu podaří rozptýlit.
