Jak nemluvit jazykem apokalypsy?

Angličani vymysleli Hyde Park,
Češi jsou výborní houbaři.
Japonci mají nejrychlejší vlaky,
Češi jsou výborní houbaři.
Američani vymysleli rokenrol,
Češi jsou výborní houbaři.
Němci zdokonalili haknkrajc,
Češi jsou výborní houbaři
a respektovaní chalupáři.
Italové vymysleli operu,
Češi jsou výborní houbaři.
Masajové mají největší péra,
Češi jsou výborní houbaři.
Švýcaři vymysleli Švýcarsko,
Češi jsou výborní houbaři.

Blikající kurzor sdíleného dokumentu s názvem Český žurnál Klimazměna se po opsání téhle básně zastavil. Nestačí to vlastně? Ptala jsem se sama sebe, když jsem se dívala na ty verše. Nápad zpracovat dokumentárním způsobem problematiku klimatické změny v Česku mi rotoval v hlavě více než tři roky. Osobně toto téma, společně s oblastmi typu krize bydlení, nerovnoměrně kvalitní vzdělávání nebo špatné pracovní podmínky, nízké mzdy či obecná krize mezi periferií a centrem, považuji za klíčové pro pochopení hlavních problémů dnešního světa. Vlastní vnímání závažnosti klimatické katastrofy se ještě prohloubilo po přečtení temného textu s názvem Pohled do propasti od sociologa klimatické změny Vojtěcha Pecky. Tímto opusem jsme v mém domovském médiu A2larm.cz odstartovali seriál s příhodným názvem Budoucnost je teď. Tento analytický projekt se stal základem scénáře k „Houbařům“, jak pracovně nazývám náš nejnovější film, inspirovaný právě básní Milana Kozelky.

My všichni jsme planeta

Točilo se ve zběsilém tempu, méně než čtrnáct dní, po celé republice. Ale přípravy zabíraly několik týdnů: s kameramany Vladimírem Turnerem a Petrem Rackem jsme probírali vizuální podobu filmu, s produkční Agátou Hrnčířovou lokace, se zvukaři audio uchopení. Se scenáristou Hynkem Trojánkem pak celý koncept filmu. Tyto debaty pokračovaly ve střižně s Kateřinou Krutskou Vrbovou, při tvorbě hudby, kterou složil Dominik Gajarský, při mixu Martina Kuhna, který sám vytvářel zvuky k tak zúzkostňujícím obrazům, jako je zabíjení ovcí. 

Navzdory závažnosti tématu jsme ale nechtěli mluvit apokalyptickým jazykem. Příběhů o enviromentálním žalu, o tom, jak naše planeta kvůli kapitalistickému vykořisťování přírody umírá a jak se lidstvo řítí do záhuby, jsem kolem sebe měla milion. Stejně jako rad, vybízejících k většímu uskromnění – jako by se snad problém související s celou povahou globálního ekonomického systému dal lusknutím prstu vylepšit drobnou každodenní prací těch, kteří se na znečišťování podílejí zanedbatelně v porovnání s obřími korporacemi, jež z kolapsu planety vyloženě těží.

Osobně věřím, že my jsme systém, který je potřeba změnit, a že se tu málo mluví o privatizaci zisků a externalizaci nákladů. O tom, že bohatí a mocní devastují naše sdílené statky a ještě nás moralizují, ať začneme třídit odpad. Problém navíc vidím už v samotném rozdělení na vnitřní svět (svět lidí) a vnější svět (svět přírody), které minimálně od dob antropocénu přestalo dávat smysl. Ekofeministické teorie mluví o tom, že toto dvojí dělení je základem pro jakoukoli dehumanizaci. Ve chvíli, kdy svět, který nás obklopuje, přestáváme vnímat jako svou součást, zaděláváme si na problém. A přesně to se s klimatickou katastrofou stalo. Příroda jako by v našem chápání stála mimo nás, ačkoliv jsme to spíš my, kdo je její podmnožinou. 

Proti panice i ustrnutí

Někde v úvahách o tom, jak mluvit o „tom venku“ a nesklouzávat přitom k paternalismu, se zrodila myšlenka mimozemského pohledu na náš svět. V parodii na přírodovědný dokument máme možnost nahlédnou sami sebe „cizíma“  očima a možná si i uvědomit absurditu vlastního jednání – politického, stejně jako individuálního. Z vědeckého filmu o „živočeších“ to pak byl jen krůček k love story mezi unaveným mimozemšťanem a jeho palubní deskou, v níž naplno ožil koncept rovnosti mezi živým a neživým. „Chyběl mi čistý vzduch a povídání s neživými, všechno to naše rokování o budoucnosti na našich shromážděních, chyběla jste mi vy a vaše propočty a taky naše potrava, jen se podívejte, jak se mi důsledkem těch let změnilo tělo,“ povzdechne si během průletu vesmírem hlavní komentátor dění krásným a unaveným hlasem Jana Vlasáka. Tereza Dočkalová jako GT2020 si jen odkašle. I v tomto drobném gestu je ale cítit blízkost, která během padesáti minut pseudovědeckého filmu narůstá a prostupuje celý komentář.

Natočili jsme film, který možná hodně lidí rozčílí. Za zdánlivou hravostí se ale ukrývá vážně míněná snaha nabídnout nám všem tak trochu jiný úhel pohledu. V něm jsme se kolektivně snažili říct, že člověk už nemůže zůstat měřítkem všech věcí a že naši solidaritu si zaslouží i planeta. Že úsvit katastrofy může být také úsvitem nového univerzalismu. Ano, viděli jsme mrtvé lesy, měsíční krajinu vytěženého Mostecka, suchem zdevastovaná pole, krávy hnané železnými tyčemi do kotců, lidi unavené vedrem ve městech, komíny Počerad, které ročně ničí zdraví stovkám lidí a zamořují naši půdu i podzemní vodu na léta dopředu. To ale neznamená, že před těmito obrazy máme ustrnout v panickém znehybnění a nic nedělat. Naopak. I kdyby náš film právě díky své odlehčené formě dokázal přesvědčit jednoho klimaskeptika, že je třeba něco dělat, bude to pro mě potvrzení, že jsme se v naší koncepci vydali správným směrem. Tak díky všem a narozdíl od našich vypravěčů doufám, že až se mimozemšťané na naši planetu vrátí, kmen „živočechů“ tu pořád bude – jen jim opravdu budou vládnout bedle.