Jak se pracuje na literárním dokumentu během pandemie

Pandemie odhaluje specifika dílčích praxí kreativního provozu v Česku. Nejinak je tomu u literárního dokumentu. Navzdory slovu „literární“ neznamená non-fiction psaní od stolu, ale aktivní vyjíždění do terénu v rámci Česka i zahraničí, sbírání informací – mimo jiné též v institucích –, natáčení rozhovorů, blízká a četná setkávání, fotografování, udržování kontaktů. U této práce hraje velkou roli řada proměnných, které mají na získání vypovídajícího dokumentárního materiálu vliv – ať je to konkrétní čas, kdy dochází ke sběru materiálu, aktuální politická situace, nebo nastavení společnosti, nebo také konzistentnost a četnost osobních kontaktů, které ovlivňují pocit důvěry mezi jednotlivými subjekty dokumentární praxe. To, jak pandemie narušila plynulost, a především křehké principy práce dokumentaristek, se pokusím demonstrovat na příkladu vlastní praxe v rámci letošního roku i na příkladech několika svých kolegyň. Výstup odhaluje, jakou roli sehrává v kreativní praxi grantová politika, operující ve striktních časových slotech, a jak jsou kreativní profese nuceny neustále se adaptovat na nekonzistentně se měnící situaci.

Před vypuknutím 

Začátek ledna. Navzdory antibiotikům odjíždím s fotografkou Ditou Pepe na rezidenci do curyšského ateliéru česko-švýcarské fotografky a kurátorky Niny Mann. Termín je vázán na Ditinu přednášku v rámci fotografického festivalu, tudíž nejde pracovní cestu zrušit, zdraví jde stranou. Máme domluvené natáčení a focení s devíti Švýcarkami na téma láska, kterému se Dita věnuje v rámci svého doktorátu, navštěvujeme je u nich doma, taky v penzionu pro seniory nebo na faře. Nejstarší Elisabeth má dávno přes osmdesát. Zpátky v Praze si píšu žádost o cestovní stipendium na knižní festival do Londýna, který se koná v září. Mám několik přednášek o své dokumentární práci a taky domluvené rozhovory v médiích ke knižní novince, kterou jsem napsala a vydala v prosinci. Naplánovala jsem si, kde všude budu o dokumentárním projektu debatovat, začíná se mi plnit diář. S kolegyněmi nakladatelkami řešíme neutěšenou situaci malých nezávislých nakladatelek a nakladatelů. Setkávám se s japonskou fotografkou Ai Iwane, říkám jí, že čekáme na termín výstavy v Saitamě, kde by se měl vystavit náš japonský projekt, realizovaný v Japonsku s Ditou.

Únor. Kači Olivové přiklepli grant na AVU, takže můžeme rozjet práci na knize Milk and Honey. Máme naprosto šibeniční termín projekt dokončit – do konce roku. Dívám se do diáře, letos to bude náročné, už v únoru mám domluvených asi dvacet besed, přednášek, workshopů, účastí na knižních, literárních a designových festivalech, krotím Kaču, že jsme obě zasekané a musíme si stanovit reálné cíle. Není čas na více než dvacet rozhovorů. V únoru natáčíme s Ditou rozhovor v Národním centru duševního zdraví s profesorem Danielem Fryntou. Trochu se známe z dřívějška, a tak jako poděkování za jeho čas souhlasím s tím, že se stanu součástí výzkumu strachu, konkrétně strachu z hadů. Chválabohu na druhé kolo testů se živými hady už nedojde. Ale to v tu chvíli ještě nevíme. V únoru ještě stíhám přednášku v Knihovně Václava Havla a pracovní schůzky nad dvěma literárními dokumenty, které chystám jako editorka a nakladatelka ve svém nakladatelství wo-men. 

Lockdown

V březnu mě čeká maraton akcí v Česku a na Slovensku. Den před lockdownem vysazuju antibiotika a ještě stíhám schůzku na AVU ohledně knihy rozhovorů. Pak už jenom ruším jízdenky na vlak a dostávám e-maily o neuskutečnění akcí. V krizi mi vždy pomáhala práce. Vrhám se na editování tří dokumentárních knih jiných autorek, když teď nemůžu nic natáčet. Zároveň trnu, protože nám chybí dofotit projekt Jany Poncarové a Dity Pepe Děvčata první republiky. Kvůli grantové podpoře ho musíme stihnout do konce září. Nikdo nic neví. Focení nepřipadá v úvahu, protože všechny respondentky mají přes devadesát let. Jana Poncarová za nimi nemůže jet ani kvůli autorizaci, texty posílá ženám poštou, e-mailem, telefonuje si s nimi a vyjednává o problematických pasážích. Práci chybí osobní rozměr. Některé věci se dají říct jen z očí do očí. Jedna z respondentek text neautorizuje a bohužel už to ani nestihne. O jejím odchodu čtu v novinách tři dny poté, co jsem jí poslala e-mail. Už si ho nepřečetla.

Celý duben rediguju. Taky dělám rozhovory o dopadech pandemie na mé nakladatelství. Hledám strategie, jak podpořit cash flow, aby letos mohly vyjít všechny tři plánované dokumentární knížky. Navzdory svému přesvědčení vydávám naši první non-fiction knihu Slečny jako e-knihu. Aktuálně je třeba vydělat na překlad chystaných Svátostí do angličtiny. Kvůli pandemii vybouchla celá strategie alternativní distribuce knihy, partner odstoupil. Knihkupectví jsou zavřená, Svět knihy zrušený, všechny přednášky a besedy k mé předchozí knize rozhovorů jsou odsunuty nebo úplně zrušeny. Celý diář mám proškrtaný, vine se jím barevný nápis KORONAVIRUS. Upgraduju e-shop. Pořád někde něco komentuju. Skvělá Diera do sveta v Liptovském Mikuláši pořádá online konferenci malých nakladatelů. Poprvé mám pocit, že z té šílené situace vyhřezne i něco dobrého. Začínáme tematizovat dlouho přehlížené věci – děravý grantový systém, nejistotu tvůrčích profesí, neadekvátně honorovanou kreativní práci. Pomáhám Petru Boháčovi s literární částí Art Maratonu v Paláci Akropolis, akce má ve své čtecí části podtón literárního dokumentu. Prakticky všichni oslovení autoři odmítají číst, ženy do toho šly všechny, jen za Apolenu Rychlíkovou čte úvodní esej ze sborníku Budoucnost její muž Matěj Metelec. Mrzí mě zrušená přednáška na mé alma mater FSV UK. Dita to má horší, propadly jí letenky za polární kruh, kde měla fotograficky dokumentovat Sámy.

Prvního května jsem se měla stěhovat na šest týdnů na literární rezidenci v Budapešti s cílem natáčet rozhovory s maďarskými aktivistkami. Jejich seznam si průběžně tvořím, ale napsat jim nemůžu, nevím, kdy a jestli vůbec někam odjedu. Diář je stále poškrtaný, ale svítá naděje, že snad na podzim bude lépe. Poznačuju si první nové termíny akcí. Třeba nebude tak zle. Po dlouhé době se necítím pod tlakem. Edituju. Za dva měsíce zrediguju dva dokumentární projekty a intenzivně pracuju na třetím. Uvědomuju si, že pokud to situace dovolí, bude prostor dotočit pro knihu Kači Olivové další rozhovory. Deadline pro fotografické portréty Milk and Honey si dáváme na konec srpna. Dělat dokument přes léto je sebevražda, všichni jsou většinou pryč, ale co kdyby se podzim zase nějak vymknul. Fotografky z Divého tvora si připravují fahrplan. Vypadá to, že jen málokdo se chystá někam za hranice. V mezičase pracuji na rozhovorech ze Švýcarska. V květnu jedu po třech měsících na Moravu za rodinou a taky za Ditou. Začíná nám téct do bot kvůli nedofoceným Děvčatům první republiky. Opatrně sonduju, jestli se už nedá fotit. Ditě padá cesta do Ameriky, díky tomu se to snad všechno stihne. Taky do Svátostí nám chybí ještě pár fotek, naštěstí se čeká už jen na to, až rozkvetou lilie, korona nekorona. Když už to trochu jde, scházíme se s lidmi kolem literatury a vydávání knížek. Diskutujeme. Vykrystalizuje z toho předmět na Masarykově univerzitě v Brně.

Rozvolnění

V červnu se konečně můžeme scházet více. Všechno kolem knížek se průběžně stíhá. Dva celé víkendy přednáším, spousta akcí se převalila na červen. Termíny však schvaluju až na poslední chvíli, měla bych odjet na tu odsunutou maďarskou rezidenci. Sepisuju manifest literárního dokumentu s tím, že se oficiálně zformujeme na podzim. Těsně před koncem června nám znovu odsouvají rezidenci. Jsem dost ve stresu, potřebovala bych si už závazně domluvit rozhovory v Budapešti. 

V polovině července konečně odjíždím do Maďarska. Až přímo z Budapešti oslovuji vytipované aktivistky. Kvůli pandemii i politické situaci poprvé zažívám, jak náročné je někoho do dokumentárního projektu získat. To neznám. Řada žen angažovaných v genderových tématech odjela kvůli Orbánově politice do Německa, Rakouska, do Británie. Jiné se na léto odsunuly mimo hlavní město, aby se vyhnuly koroně a také nařízením, striktnějším než v Česku, další se nechtějí potkat právě kvůli strachu z nákazy. Sama ani nezkouším oslovit vytipované ženy 80+, abych je neohrozila. Nakonec natáčím rozhovorů jen šest. Jsem trochu zklamaná. Slibuju si, že další rozhovory udělám v září v Česku, kam má přijet několik maďarských osobností na konferenci. Přinejhorším za některými z nich vyrazím do Berlína. Trochu rediguju a na dálku produkuju knížky, ale hlavně pracuju na svém australském dokumentárním projektu z roku 2017. Je to paradox, zpracovávat dva tak silně feministické projekty v Orbánově rajonu – a to doslova, bydlím totiž hned vedle parlamentu.

V srpnu za mnou přijíždí Dita, aby ženy nafotila. Jedna má koronavirus, tak její focení přesouváme na podzim, zbytek stíháme. V Maďarsku je povinnost nosit roušky ve vnitřních prostorách a v MHD. Už je ani nevnímám. Je pořád šílené horko. Rozhovory vznikají na zahrádkách prázdných kaváren. Uvědomuju si, jak jsme si s Maďary blízcí, kolik témat a pohledů na svět máme společných. Napadá mě rozšířit projekt o perspektivu aktivistek z Polska a Slovenska. Píšu si seznam lidí. Je na něm i polská dokumentaristka Marta Dzido, autorka skvělého dokumentu Solidarita podle žen (2014) o ženách hnutí Solidarita, se kterou se mám potkat na zářijovém festivalu Svět knihy v Plzni. Z Maďarska odjíždím na sklonku srpna, těsně předtím než Maďaři zase zavřou hranice.

Nástup druhé vlny

Září je zase v jednom kole, svět se nadechuje, na literární práci nezbývá moc času, týden co týden se konají přesunuté knižní a literární festivaly, nejdřív pražský Knihex, potom hned bratislavský BRaK. Tam mám přednášku o bibliodiverzitě, s Vladem Michalem z Artfora diskutujeme o tom, jak jsme přežili pandemii. Poněkolikáté v tomto roce se dojímám, cítím se být až hmatatelně součástí komunity nakladatelů, literárních tvůrců, prostě lidí, kteří milují knihy a spoustu tomu obětují. Hranice zpátky do Česka přejíždím v den, kdy se zase zpřísňují podmínky. Žilinský literárny festival už neabsolvuju, musela bych na test, a to se už narychlo zařizovat nevyplatí. Na začátku září nám přivezli Svátosti, na konci Děvčata první republiky. Chci je přivézt ukázat do Plzně, ale Svět knihy se pár dnů před svým konáním ruší. Taky moje diskuze s Martou Dzido o intimitě v literární práci. V tu chvíli se s kolegyní Veronikou z nakladatelství Verzone začínáme modlit, ať se aspoň koná festival Tabook a pak Designblok. Málokdo mimo kulturu si umí představit, jak finančně a časově náročné je připravovat nejenom knihy, ale i všechny instalace, prezentace, výjezdy. Všechno se chystá měsíce dopředu. Podzimní akce nám pomáhají financovat knižní i dokumentární projekty na celý rok. U strýce v polské Ustroni kupuju pět kilo koláčů na křest Svátostí a Děvčat. Na Tabooku se nám daří prodávat, máme nádherné počasí, stolky s knihami jsou rozmístěné venku na ulici, lidé jsou hladoví po knížkách, říkáme jim, kdo ví, kdy zase budeme moct někde být. Konference, kde jsem měla dotočit maďarské rozhovory, se nekoná. A taky není možné dofotit chybějící portréty v zavřeném Maďarsku.

Říjnový Designblok jsme si doslova vymodlili. Je to poslední letošní akce, což v tu chvíli zatím jen tušíme. Každý den jsme ve stresu a připraveni na to, že festival v průběhu někdo shora zruší, stejně jako v létě rozmetali náhradu Colours of Ostrava. Když jsme hledali termín křtu Svátostí, shodli jsme se na 14. říjnu. Aby se splnila protipandemická opatření, situoval se do parku. Autorky v duchu knihy chystaly slavnostní večer spojený s procházkou, rituály a hostinou, hodovou oslavou. Koncept knihy se tím měl přenést i na její uvedení. Den před křtem se počet osob povolených na akci snižuje tak rapidně, že bychom jej překročili už jen při účasti nás tvůrců. Pět kilo koláčů mám narvaných v mrazáku. Během října se postupně ruší šest akcí, kterých jsem se měla daný měsíc účastnit, až na moderování besedy v Ostravě, kam už však z Prahy na otočku nejedu, škrtají se i vlakové spoje. Taky se zavírají knihkupectví.

"Dochází k paradoxní situaci – naše nové knihy jsou rozvezené po obchodech, do kterých však nikdo nemůže, a ve skladech distribuce pro prodej přes jejich e-shop docházejí. Distribuci však už sama zásobovat nemůžu, protože bych neměla co prodávat přes e-shop nakladatelství."

A zatím v kamenných obchodech na naše knihy padá prach. Když se otevřou, možná je rovnou nahradí novinky, které se teď někde líhnou a čekají na svůj moment. Zároveň je nonsens z obchodů knihy teď stahovat, všichni pořád věříme, že se knihkupectví před Vánocemi přece jenom na chvíli odemknou. Veronika z Verzone si zřídila v Holešovicích knihkupectví Dvě veverky. Měla otevřeno přesně dva dny. V pondělí říkali, že se nic zavírat nebude, ve středu už neměla kam jít. Akce se zase přesouvají do onlinu. Skvělé je to u oborových diskuzí, kulturní přenosy ale nemají tu šťávu. Chybí mi přímý kontakt s lidmi – nejenom jako nakladatelce, ale i autorce. Pořádám svůj první kreativní workshop online. Po dvou dnech jsem vyřízená. Dáme to, ale další termín vypíšu, až se zase všechno přežene. Některé věci se online zprostředkovat nedají. Miřenka Čechová mluví v kontextu fyzického divadla a online sdílení o nutnosti modifikace. Navzdory restrikcím natáčím rozhovor s Martou Dzido, která se má vracet do Polska. Potkáváme se s rouškami u nás v bytě – kavárny a jiné prostory, kde se značná část dokumentární práce odehrává, jsou zavřené. Bojím se, ať přes roušku správně čtu význam toho, co mi Marta říká. Nedokážu si představit nahrávat orálněhistorický projekt, u kterého lidé mnohdy pláčou a prožívají silné, vyhrocené emoce, kdy je nutný i fyzický kontakt.

Listopad

V listopadu jsou pořád zavřené obchody, ruší se i křest naší druhé dokumentární knížky, scházet se spolu mohou jen dvě cizí osoby naráz. Představa, že bychom na křest Děvčat první republiky přivedly devadesátileté hrdinky knihy, je naprosto absurdní. Účastním se online konference Mezinárodního festivalu dokumentárních filmů Ji.hlava. Hodně mi pomáhá poslouchat zkušenosti lidí i z ostatních kreativních branží. Kvůli rétorice shora si někdy připadám provinile, že se vztekám, že nemůžu jako autorka dělat dokument tak, jak jsem zvyklá, a jako nezávislá nakladatelka prodávat knihy osobně. Prý to u literatury ještě není tak zásadní „rytí držkou v zemi“. Já si však spočítala dost velkou ztrátu způsobenou tím, že nemůžu knihy prodávat napřímo – ta škoda se ale úředníkům těžko vyčísluje reálně. Příjmy v průběhu roku totiž reflektují konkrétní vydávané projekty, ne stolní kalendář. Abych na tu nespravedlnost nemyslela, pořád hodně pracuju. S Kačou teď dokončujeme Milk and Honey – ve dvakrát větším objemu, než jsem myslela. Byl na to ve spící zemi prostor. Obrečím zrušení Meat Designu v Ostravě, kde za námi chodí každý rok naši podporovatelé, i Knihex, který se chce v prosinci konat online, taky Art Book Fair v GHMP a PhaseBook, pořádaný knihkupectvím PageFive. Všude tam se potkáváme s kolegyněmi a kolegy z literárního provozu a povzbuzujeme se, obdivujeme vzájemně svou práci, výdrž, nápady. S Ditou podáváme v listopadu grant na její chystaný projekt. Do žádosti píšeme, že máme vedle knihy spoustu dalších plánů, ale nevíme, co bude. Spoustu věcí jsme ale letos navzdory pandemii zvládli. Jen to šlo párkrát hodně přes závit.

Už za pár dnů, v prosinci, máme Milk and Honey tisknout. Přesto jsem v nervech – jako u každé knihy, neboť je řada z nich provázaná, byť tenkými, ale přece jen grantovými pavučinkami, s přesně nalinkovanými deadliny a očekáváními, které člověk slibuje leckdy i rok dopředu, aniž by věděl, jak všechno dopadne. Těch nevyzpytatelných faktorů je u literárního dokumentu hodně, teď k nim přibyla ještě pandemie. V posledních týdnech už i v mém okolí nutí lockdown lidi z kulturní branže poohlížet se po jiné práci, nebo aspoň brigádě. Ne každý se dokáže soustředit na tvorbu a ne každý si to může finančně dovolit. V posledních dnech přemýšlím o tom, co je pro mě vlastně v mé práci důležité, jaká témata, jaké spolupráce, čemu vlastně stojí za to věnovat energii a pozornost. Těší mě, že v souvislosti s vyhrocenou situací v kultuře se konečně začínají otevírat důležitá témata – jsem vděčná za pořad Akcent Českého rozhlasu Vltava, který před pár dny otevřel téma, jaké to je, být dnes profesionálním umělcem, i pondělní konferenci Střed zájmu: Kultura v nové realitě, pořádanou Institutem umění – Divadelním ústavem a umožňující nahlédnout uměleckou profesi z různých perspektiv. Jsem vděčná za všechna online profesní setkávání, ale už se těším, až se zase potkám se všemi naživo. Krystalizuje spousta skvělých věcí. Těším se na rok 2021.

Pohledy ostatních dokumentaristek

Zeptala jsem se na profesní zkušenost v tomto roce ještě svých kolegyň literárních dokumentaristek. Spisovatelka non-fiction a nakladatelka Kamila Hladká připravuje knihu Sestry: „Řeholní sestry mají schopnost obrovského nadhledu a zároveň pokory, proto se mi dařilo s nimi pořizovat rozhovory za zvýšených hygienických opatření i v koronavirové době. Nahrávky bych měla celý prosinec zpracovávat v rámci rezidenčního pobytu v Broumově, kam jsem se velmi těšila. Z rodinných důvodů však nevím, zdali budu moct opravdu nastoupit. Se všemi řeholními sestrami jsem se nicméně potkávala osobně, vždy u nich v klášteře, ve společenství. Když se situace zhoršovala, přitvrdila jsem v opatřeních. Na začátku října jsem ještě točila se sestrou, která byla vězněná a nebyla na tom zdravotně dobře. Opatření jsme nastavily vysoko, ale o ten příběh nikdo nechtěl přijít… Teď je už velká část projektu natočená, aktuálně hledám ještě jednu sestru. Právě se chystáme s Honzou Cágou do kláštera fotit.“

Literární dokumentaristka Míša Hečková letos pracuje na publikaci, která se věnuje architektonické proměně českého venkova: „Měla jsem štěstí, že se mé pracovní výjezdy k tomuto projektu týkaly pouze České republiky. Rozhovory pro publikaci jsem natáčela se starosty různých obcí – překvapivě byli ochotni se sejít, samozřejmě rouška, rozestupy, bezpečí. Letošní situace se podepsala na tonalitě rozhovorů. V roce 2020 všechny starosty obcí v Česku trápilo jediné – koronavirus a s ním nečekané snížení příspěvku od státu do rozpočtu obce. Nad to jsme se během rozhovoru museli povznést, odstoupit od toho. Jinak by byl výstup časově poplatný dané době a zbytečně by ignoroval pozitiva. Projekt jsem nakonec pozastavit nemusela, jen jsem musela lépe a dlouhodoběji plánovat. Venkov se ukázal jako antikoronavirová oáza. Ale rozhovory, které jsem chtěla vést s architekty, jsem už musela řešit online. Jinak jsem na dokumentu nejvíce pracovala prozřetelně během uvolněného léta, na podzim by již ledasco nešlo – problém by bylo samozřejmě focení některých architektonických realizací, jako jsou penziony, pivovary, restaurace. Ale to jsme stihli právě během léta. Kdyby se focení nepodařilo, musela bych projekt kvůli chybějícímu materiálu odložit. Literárně-fotografický dokument o architektuře totiž z obýváku na Zoomu udělat nejde. Pokud bych tedy shodou okolností a metodou ,více štěstí než rozumuʻ projekt nestihla v létě udělat, byla bych teď v koncích. Napsat dobrý text o geniu loci místa, aniž by na něm člověk byl a strávil nějaký čas, nejde."

Novinářka a doktorandka FHS UK Judita Matyášová se během první vlny pandemie víc než novinářské a dokumentární práci věnovala organizování pomoci seniorským domovům po celé Praze. Pár dnů po vyhlášení nouzového stavu začala s kamarády koordinovat šití a distribuci tisíců roušek: „Postavila jsem se pomyslně na druhou stranu barikády. Obvolávala jsem kolegy z redakcí a vysvětlovala jim, že by měli informovat o situaci v domovech, protože je naprosto zoufalá. Nejen, že v nich panoval akutní nedostatek ochranných pomůcek, ale personál se bál o problému mluvit – měli strach, aby jim zřizovatel nesnížil rozpočet na péči o seniory. Ta bezmoc, kterou jsem slýchávala od pečovatelů, mi už nikdy z paměti nezmizí. Po měsíci jsme rouškovou akci ukončili a já se vrátila k novinařině. Začala jsem natáčet rozhovory s dobrovolníky, kteří nám pomáhali. Při rozhovorech mám ráda absolutní klid na povídání, kdy náš dialog nic a nikdo neruší, ale tehdy to nebylo možné. Kavárny i bistra byly zavřené, takže jsme rozhovory museli zvládat za pochodu někde v parku nebo jsem si respondenty zvala domů. Tenkrát jsem ale ještě vůbec netušila, že přijde doba, kdy ani takové osobní setkání nebude možné a budu si muset zvykat na to, že normální bude dělat rozhovory po internetu.“ Judita se navíc mezi první a druhou vlnou pandemie, konkrétně na konci srpna, přestěhovala do Dánska, kde nyní učí studenty historie a žurnalistiky. Kromě učení ale stále pracuje jako novinářka na volné noze a píše pro celostátní média v Česku. „Do Skandinávie jezdím deset let a za tu dobu tu už mám spoustu kontaktů a taky témat, která jsou zajímavá pro česká média – od originálních muzeí přes inspirativní školy až po porovnávání mezigeneračních vztahů v Česku a v Dánsku. Koronavirová opatření tu teď naštěstí nejsou tak přísná jako doma, takže můžu řadu rozhovorů točit osobně, i když sedíme v rouškách, ale jsme spolu. Horší to bylo jen při nahrávání série rozhovorů se sociálními pracovníky po celém Dánsku. To jsme si mohli povídat pouze online, protože mají zakázáno přijímat návštěvy v kanceláři. Pořád je to lepší než rozhovory po telefonu, kdy ani dotyčnému nevidím do tváře. To mi připadá tak hrozně neosobní, že takové rozhovory dělám jen tehdy, když už opravdu není jiná možnost. Na tuhle formu komunikace si asi nezvyknu nikdy.

Na co jsem si ale zvykla rychle, je nahrávání podcastů. Rozhodla jsem se začít přibližovat každodenní život v Dánsku posluchačům v Česku a založila jsem proto podcast Dánsko nejsou jen kola nebo pohádky, pro který natáčím své postřehy nejen o tamějším životě, ale také vysvětluji, co se mi na Seveřanech líbí a čím je naopak Češi mohou inspirovat."