Jaké to je žít s dírou v hlavě?
Letos se již podesáté uskutečnil seminář Média a dokument, který dává možnost studentům nejen filmových škol absolvovat řadu přednášek a workshopů pod vedením zkušených publicistů a novinářů. Letos mezi nimi již tradičně byli Petr Fisher, Kamil Fila, Vít Janeček, Jiří Vaněk a Tereza Hadravová. Zvláštní pozvání pak přijala teoretička festival studies Marijke de Valcková, pražský dopisovatel pro Variety Will Tozard nebo norský novinář Truls Lie. Každý rok se mezi odevzdanými studentskými texty podaří najít velmi nadějné talenty, jejichž texty nyní můžete číst i na dok.revue. Autory prvních dvou textů jsou Tomáš Vobořil a Roger Nicholas, kteří se věnovali slovenskému filmu Díra v hlavě pod vedením Víta Janečka.
Když jsem zvedl list papíru
Byl to jeden z těch teplejších podzimních dní, kdy mě vnitřní intenzivní nutkání přinutilo cestou Starým Městem z kočičích hlav zvednout list papíru, kterého jsem si všiml až ve chvíli, kdy jsem na něj šlápl. List byl pravděpodobně vytržen z knihy, kterou někdo nesl v podpaží a nevšiml si, že z ní létají stránky. Text začínal uprostřed věty a zachycoval vyprávění historika pátrajícího po osudech berlínských Židů.
Když jsem dočetl druhou stránku, položil jsem list zpět na chodník odhodlaný pokračovat v cestě, když vtom jsem si všiml dalšího zhruba pět metrů od toho prvního. Příběh zde pokračoval, historik se na dalších nalezených stránkách vydal do Berlína zjistit více o životě a osudu jedné z berlínských Židovek, která zemřela jako další mnohé v koncentračním táboře Osvětim. Autor v textu prostřednictvím historika zmiňoval, že definitivní vyhlazení těchto lidí a finální idea holokaustu se naplňuje teprve až poté, co jsou příběhy a jména dotyčných zapomenuta.
Činnost historika tak představuje jedinou možnou cestu, jak zachránit osoby vězňů z koncentračních táborů před úplným vymazáním z dějin tohoto světa. Po těchto lidech nezůstalo nic než příběhy vtisknuté do stěn domů, v kterých žili, do věcí, které vlastnili, a míst, kam chodili. Tyto příběhy jsou však již zapomenuty, nebo byly překryty příběhy jiných lidí, jako byly v historii přepisovány názvy ulic či měst.
Hledání dalších listů se postupně proměnilo v napínavou hru. Prožívání procesu historikova hledání bylo navíc umocněno tím, že já sám jsem podstupoval proces hledání stránek poházených na dlažbě, abych se dozvěděl, jak příběh pokračuje. Čtenářská lačnost, ono chvění, s kterým člověk otáčí stránky, aby zjistil, jak příběh pokračuje, bylo mnohem intenzivnější, jelikož pokračování příběhu přímo záviselo na aktivitě čtenáře, již představovala chůze, neklidné senzorické vnímání prostoru, ohlížení se a ohmatávání každé škvíry v jinak sourodém povrchu chodníků a fasád.
Díra v hlavě
Není pravděpodobné, že by se stránky objevily v ulicích náhodně. Někdo tuto hru musel vymyslet a poté i instalovat do veřejného prostoru, čímž vytvořil sice dočasný, ale velmi intenzivní památník. Fakt, že tuto instalaci nemusel nikdo vidět a že mohla být zničena bez povšimnutí, přidává celému projektu o to zásadnější výpovědní hodnotu. Klidně se mohlo stát, že bych potlačil nutkání list zvednout, pokračoval bych dál v cestě a příběh na stránkách obsažený by pro mě neožil. Takto se bezpochyby zachovala většina lidí, kteří kolem procházeli, a osud Židovky z Berlína a dalších obětí holokaustu jim zůstal skryt. Aktivita v této situaci představovala protest proti likvidaci Židů, protest prostřednictvím vzpomínání, objevování a vědění.
Důležitost existence této instalace neustále vzrůstala s přibývajícím počtem lidí, kteří se nezastavovali, aby list papíru zvedli. Instalace svým anonymním situováním do veřejného prostoru nepřímo poukazovala i na problém kolektivní paměti.
Všem známý a akceptovaný způsob zobrazení kolektivní paměti jsou památníky. Tradiční připomínkou tragických dějinných událostí se tak stávají již po staletí pamětní desky, které všichni akceptují a cítí potřebu u nich pokládat věnce a zapalovat svíčky. Tyto desky většinou mají podobnou formu, jež, jak jsme zvyklí, stroze udává fakta o událostech či zemřelých, ale nevytváří otázky ani neútočí na člověka jako na individuum.
Jiným způsobem k funkci památníku přistoupili autoři Židovského památníku v Berlíně. Památník architekta Petra Eisenmana a sochaře Richarda Serra vytváří prostor, jehož je návštěvník součástí. Památník je koncipován jako pole betonových kvádrů, jež jsou symetricky rozmístěné na ploše o rozloze 13 100 metrů čtverečních takovým způsobem, že vytvářejí síť identických cest působících zevnitř jako labyrint.
Díra v hlavě
Takový koncept dává návštěvníkovi zažít pocit zvláštní samoty a napětí, které je založeno na tom, že nikdy pořádně neví, za jakým kvádrem se objeví jiný návštěvník památníku a kdo to bude.
Autoři vytvářejí paměť národa jako živou atrakci. Návštěvník se stává součástí žijící paměti, jakmile vstoupí do pole kvádrových bloků a začne se proplétat úzkými uličkami.
Smysl památníku v Berlíně se svojí aktivní formou výrazně odlišuje od statických, spíše pasivních pamětních desek. Rozdíl mezi jednotlivými přístupy k zobrazování kolektivní paměti ve veřejném prostoru je založen na míře participace, která je od člověka vyžadována. V případě klasických památníků bychom mohli mluvit o nízké participaci, zatímco u památníků berlínského typu se jedná o participaci vysoce intenzivní.
Bohužel však ani tato forma vyžadující vysokou míru participace nezaručuje, že se do objevování a chápání smyslu, který představuje, zapojí všichni návštěvníci a že si uvědomí jeho podstatu. Fakt, že úzkými uličkami pobíhají mladiství, že skrz památník jezdí turisti na kolech nebo že se na nižších kvádrech opalují celé rodiny, už by nás tedy neměl tolik překvapovat. Paměť bude vždy podléhat deformaci, překrucování a zjednodušování. Pamětníci vymírají, příběhy nikdy nevyřčené se ztrácejí postupnou demencí nás všech a živoucí aktivní formy kolektivní paměti jsou bagatelizovány nebo nepochopeny. Nezbyde nám nakonec nic jiného než zapalovat svíčky u pamětních desek, jejichž smysl byl dávno vyprázdněn, a zvedat pošlapané listy z bahna děravých kočičích hlav.
Tomáš Vobořil
Jaké to je žít s dírou v hlavě?
Dokument Roberta Kirchhoffa Díra v hlavě se zabývá polozapomenutou historií romského holokaustu, který zaznamenává optikou samotných pamětníků. Při hledání kolektivní historie přichází na spoustu postav, které podávají neúplné, kontradiktivní, nebo až fikční informace. To vede k zobecnění otázky, jak interpretovat historii, když souvisí tak málo s individuální pamětí. Historie se zaznamenává, aby dobám minulým porozuměly pozdější generace, ale to je daleko těžší úkol než si přečíst kapitolu z knihy dějin.
Jaké je to žít s dírou v hlavě? Ptá se student při přednášce romské přeživší na její zranění, způsobené nacisty. Tato banální a trochu komická otázka skrývá jeden ze základních problémů interpretace historie. Není to díra, je to jizva, odpovídá mu. Individuální dějiny jsou jen těžko přenositelné. Romové čelí zapomínání a netečnosti většinové společnosti svérázným způsobem, vlastním jejich kultuře, způsobem téměř ahistorickým, vzpírajícím se jakékoliv kategorizaci. To co pomohlo Romům přežít pronásledování, je jejich nematerializovaný vztah ke světu, bytí a času, říká dokumentarista Robert Kirchhoff. V jedné scéně zpívá starý Rom společně s přáteli písničku o holokaustu, k níž si vymýšlí slova na místě, a na závěr zapojí do písně verš, v němž reflektuje dokumentaristovu přítomnost. Jindy pamětník vypráví o události, při které mu byl na vršku hlavy vyražen hákový kříž, záhy byla tato tarantinovsky poutavá událost odmítnuta historikem a označena za nesmysl. Jde o podobu paměti, jež nezávisle prolíná fikci a realitu. Vytváří z historie osobní narativ žijící vlastním životem a nesoucí charakter své kultury, v tom je zásadní přínos dokumentu. Film je stylizován a inscenován, obsahuje absurdní výjevy, ale tím prezentuje kolektivní paměť přeživších romský holokaust jejich vlastními prostředky.
Díra v hlavě
Fikční historie má k historii jako vědě kontroverzní vztah, protože ji rozporuje, ale právě proto je pro ni nesmírně důležitá. Historik by jistě odmítl jakýkoliv zásah do tvrdých faktů. Jako kdyby každý krok mimo území racionální uspořádanosti narušil koncept historie jako takové. Jenže je to koncept, který obsahuje informace bez jakýchkoliv přidaných hodnot. Interpretace je pak vytvářena pomocí těchto dat a ověřovaných verzí událostí, má však stále funkci potvrzení nebo vyvrácení teorií, jejichž legitimita je závislá na institucích. Na takovou historii se dá mnohem snáze zapomenout nebo ji násilně potlačit, jak se stalo mnohokrát v dějinách, a stalo se to i v případě romského holokaustu, jenž komunismus vytěsnil. Ve filmu říká jeden ze sběračů svědectví, že už nevěří ani zdaleka všemu, co se od pamětníků dozvídá, ale právě tím překonali všechny holokausty. Částečně fiktivní narativ neustále zpřítomňuje historii, přestože místo památníku stojí vepřín v Letech.
Romská kultura je pro většinovou evropskou společnost těžko pochopitelná, protože se neřídí stejnými principy, stejně jako se oficiální historie liší od fikční. A analogicky, jako je přínosná subverzivní povaha fikční historie, je přínosná i romská kultura pro tu evropskou. Obzvlášť je to vidět v částech filmu s francouzským Romem, který neustále vzdoruje různým formám útlaku, ať už fiktivním, nebo reálným. Nejde o vzdor systematický nebo nějak zacílený, je to vzdor přirozený, vyplývající z podstaty jeho osobnosti. A ačkoliv to s sebou nese spoustu problémů, je dobře, že uvnitř systému působí živel svobody.
Roger Nicholas
