Ji.hlava je ekosystém otázek, kterými žijeme

Festival má letos na plakátu ostrovy. Je samotná Ji.hlava ostrovem?

Andrea: Ano i ne. Je, protože umožňuje ten typ soustředění a intelektuálního zaujetí, který je schopný nás vytrhnout z rutinních perspektiv, a podporuje pomalejší, imaginativnější, analytické myšlení. Není, protože funguje neoddělitelně od kontextů žitého světa, jehož realitu uváděné filmy ztvárňují nebo po ní pátrají. Je součástí ekosystému města, české kulturní infrastruktury, světové kinematografie.

Petr: Pro mě je. Když si ji ale jako ostrov představím, pak rozhodně ne jako opuštěný, s jednou palmou a vyprahlým trosečníkem. Je to velký kus země, kde lze strávit pohodlnou dovolenou na pláži i se prodírat neznámou džunglí. Festival je pro mě jistotou nepotopitelného ostrova uměleckého dokumentu.

Marek: Není. O tom, co je pro nás ostrov, rozhoduje hladina moře. Život „ostrova“ ale hladinou nekončí, jen se promění. Z hlediska vesmíru je možná ostrovem naše planeta, ale i tak jen do chvíle, než začneme zkoumat chemické složení planet a hvězd. Pak se ukáže, že je všechno propojené, i když to může být od sebe „nekonečně“ daleko. O této propojenosti, fyzické i metafyzické, podává svědectví Ji.hlava svými filmy.

„Jen třicet procent režisérů a režisérek po svém debutu pokračuje v natáčení filmů. Proto chceme dát nastupující filmařské generaci pozornost, kterou si zaslouží.“

Vysledovali jste napříč sekcemi témata či trendy, které vás překvapily?

Petr: Na festival se letos přihlásilo skoro 3500 filmů z celého světa. Každý z nich má v sobě střep skutečnosti, kterou vidíme poprvé. Proto je každý dokumentární film zajímavý. Témat je obrovské množství, některá z nich jsou důležitá a srozumitelná především regionálně, jiná celosvětově.

Marek: Díky prodloužení festivalu vracíme do programu soutěžní sekci První světla, určenou prvním a druhým celovečerním filmům. Podle statistik jen třicet procent režisérů a režisérek po svém debutu pokračuje v natáčení filmů, což je strašně málo. Proto chceme nastupující filmařskou generaci podpořit a ukázat, s jakou růzností k filmu přistupuje a jak dokumentární film oživuje svou přímočarostí.

Třeba v belgickém filmu Já + ty režisérka sleduje vlastní sestru, která se rozhodla konvertovat k islámu. Ve snímku Soudružky a soudruzi polská režisérka pozoruje několik mladých členů italské komunistické strany a ukazuje nám tvář aktivismu, s níž nemáme zkušenost. Silné experimentální ladění zase nalezneme ve snímcích My a noc nebo Písně léta, které nás vtahují do poetiky 16mm filmu.

Andrea: V experimentálních filmech jsou některé roky poetičtější, jiné političtější, a jindy převládají jemné, intimní, tiché filmy. Letos je nejsilnější dystopické vidění: jak v tématech, tak v obraznosti. Nepřekvapil mě ani tak samotný trend, ale jeho intenzita. Jako by naléhavost environmentální krize, sociální úzkosti a nekončící války sužovala úvahy o budoucnosti tak silně, že jsou vize především neutěšené.

Baví mě však, že jsou dystopické filmy i hravé. Kroniky temného slunce ústí do fikčního momentu, kdy lidi, ukrytí před nesnesitelným žárem slunce, pověří umělou inteligenci, aby jim simulovala život zalitý jen příjemnými paprsky. Ta ho pak vytváří ze „starých“ reklamních a popkulturních obrazů, protože si asi myslí, že tak vychází vstříc lidským touhám.

Retrospektivy nás letos zavádí na Slovensko, na Tchaj-wan, k počátkům výpočetního filmu, ale také k filmovým esejím Anne-Marie Miéville nebo zpátky k Českému snu. Jak jste uvažovali nad tím, co se v návratech objeví?

Marek: Tvorba mnoha umělkyň byla v minulosti reflektována zcela okrajově, a to i proto, že často žily s muži, kteří se věnovali stejnému uměleckému oboru. Tuto skutečnost pak média i kritika zužovaly do sousloví, že „byly múzami svých mužů“. Naštěstí dnes žijeme v době, která umělkyním vrací rovnocennost v reflexi jejich díla.

Proto jsme se rozhodli zaměřit na filmové dílo Anne-Marie Miéville, která od sedmdesátých let spolupracovala a následně žila s Jeanem-Lukem Godardem. Mnoho filmů natočili společně, ale mnohé zvlášť. Filmografii Jeana-Luka Godarda, který před několika lety vytvořil ji.hlavskou znělku, jsme se věnovali mnoho let. Nyní se zaměřujeme na tvorbu Miéville, jejíž retrospektiva je objevná a uvedená vůbec poprvé v širším mezinárodním kontextu.

Andrea: Retrospektivy mají vždy i aktualizační rozměr, vztahují se k otázkám, jimiž dnes žijeme. Vloni jsme uvedli program filmů (spolu)vytvořených umělou inteligencí a letos se tomuto fenoménu věnujeme dál a do hloubky. Sekce takzvaného výpočetního filmu zkoumá dějiny AI a ukazuje postupy a způsoby myšlení, které použití nástrojů AI předcházely. A to jak v technologické rovině, tak v rovině tvůrčího myšlení.

Petr: Když jsme seděli v projekčním sále Slovenského filmového ústavu, s každým dalším filmem z časů „farské republiky“ nás překvapovalo, jak málo jsou ty snímky propagandistické. Spíše vytvářejí jakýsi umělý svět, sen o zemi, zachycený na filmový pás. Valašky, vyšívané košile, knihovna plná buditelské poezie, dělníci, kteří staví železnici pod Tatrami…

Je mrazivé poslouchat některé současné slovenské politiky a sledovat jejich představu o kultuře, která neukazuje realitu takovou, jaká je, a vymazává vše kritické. Zároveň by nás to vlastně nemělo překvapovat, všechno už tu bylo.

A retrospektiva Víta Klusáka a Filipa Remundy?

Petr: I když má jejich zakládající film v titulku sen, Klusák a Remunda o světě nesní, ale zachycují ho ve vší křiklavé rozporuplnosti. Ve své tvorbě vždy kriticky a často s humorem a ironií mapovali řadu témat moderní České republiky. Jsou to kronikáři posledních dvaceti let a zajímá nás, jak jimi zachycené politické a společenské zápasy budou vnímat diváci, kteří je nezažili.

Jaký filmový obraz se vám letos nejsilněji vryl do paměti? A proč?

Marek: Zapomenutí vojáci ve sněhem zavátém příkopu ve filmu Prokletí režiséra Roberta Minerviniho. Jsou opuštění, zmatení, ztracení. Není to jen film o válce, spíš o roli jednotlivce v době historických změn, zpětné interpretaci a zjednodušování, které se často vzdaluje skutečnosti.

Andrea: V lednu jsem procházela Muzeem moderního umění v irském Dublinu a v tmavé místnosti mě zaujal výjev, kde kamera pomalu míjí památník Sutjeska v Bosně a Hercegovině, zapuštěný v přírodě. Působivá stavba se v ní tyčí jako solitérní skulptura. Film Majáky slovinské umělkyně Jasminy Cibić uvádíme ve Fascinacích.

Petr: Novinářka týdeníku Respekt v kuchyni blogera Vidláka v jihomoravské Miroslavi, zachycená Zorou Čápovou. Štěnice a švábi v bytech brněnského domu s věčně vypínanou elektřinou, který ve filmu Tomáše Hlaváčka zastupuje všechny problémy českého obchodu s chudobou. Mechem zarostlý realitní makléř v hravém filmu Nory Štrbové. Holé stěny věznice, kde se setkávají pachatelé a oběti ve filmu Jana Geberta. V každém filmu je silný obraz a všechny jsou důležité.