Jiříkovo vidění

Proč jsem natočila Jiříkovo vidění?

Letos je to 15 let, co můj táta, vědec Jiří Svoboda, publikoval ideu, díky které by se celosvětové lidské počínání mohlo přirozeně nasměrovat do trvale udržitelného stavu. (Více o idei v dřívějším článku). Myšlenka mi přišla skvělá a trápilo mě, že nevzbudila téměř žádnou odezvu. Několik let jsem se pokoušela najít dokumentaristu, který by se námětu chytil. Marně. Pár let poté, na mateřské, mi došlo, že se budu muset do natáčení pustit sama. Chtěla jsem filmem prověřit, proč by to na světě nemohlo fungovat tak, jak si táta v kuchyni představuje.

Držet kameru mě naučil Petr Kačírek

Na radu kamaráda jsem oslovila brněnskou společnost GNOMON Production. Byli vstřícní, pomohli mi vybrat kameru prototypu “žena-sama-zaostřena” a mikrofony, naučili mě základy toho, jak zvládnout natáčení v jednom, a konzultovali se mnou natočený materiál. Všechno jsem se učila za pochodu. Kamerovat, režisérovat (hecovat otce neherce), systematicky archivovat kumulující se materiál. „Cítím, že bys potřebovala dramaturga,“ povídá můj tutor kamery, Petr Kačírek. Nevěděla jsem přesně na co, když prý dramaturg není na place za kamerou ani před kamerou. Mávla jsem nad tím rukou a jela si dál svou marťanskou vizi.

Potkala jsem svého producenta Honzu

Po roce natáčení s tátou jsme připravili o Jiřího idei veřejnou besedu. Na ní přišel mladší kluk s palmou na tričku – z úplně jiného světa – a představil se jako Jan Bodnár, producent. Tehdy mi splývaly pojmy producent a produkční, ale neurazil se. Nedala jsem se a prohlásila, že chci být nezávislá a dát si svůj film na YouTube. Netvářil se, že je to nejvhodnější kanál k dělání díry do světa.

Jan se objevoval čím dál častěji, možná by se dalo říci, že mě i sledoval! Po čase na mě přišel dokonce s dramaturgem! Ještěže jsem nevěděla, kolik filmů Jan Gogola ml. udělal, jinak bych se s ním asi nebavila. Spolupráce z toho vykvetla skvělá. Naučila jsem se správně používat pojmy jako bizonscéna, emóčko, postsyndrom, rozjíždět několik linek... Materiálu přetékalo (furt kropíte, protože co nečekaně skvělého přijde, nevíte). Táta je trpělivý, ale i jeho trpělivost občas přetékala a ptal se mě: “A kdy už to bude?“ A já několik let odpovídala – letos.

Jak mi dramaturg Honza Gogola ml. vysvětlil, co to je dramaturgický oblouk

Co však bylo v mém projektu nejtěžší – zaklenout dramaturgický oblouk! Ale klobouk dolů, právě na to jsem měla v týmu dramaturga. Jako režisérka (tak mi fakt začali říkat!) jsem měla jasnou vizi, že světu představíme tátovu ideu, svět bude nadšen, začne ji realizovat, emise CO_² se začnou snižovat a lidstvo se zachrání. Ztráty minimální, hepáč a hotovo… Ale ejhle! S tátou jsme oslovili aktivisty, neziskovky, environmentalisty, klimatology, sociology, ekonomy, politiky, OSN, navštívili klimatické summity, ale všude jsme jen naráželi na nějaké ALE. „Zkuste to třeba přes tyhle,“ zaznívalo.

O co více jsem byla z neúspěchů skleslá, o to více mi dramaturg Jan Gogola ml. tleskal, že film získává na dalších vrstvách. Co o filmu říká? „Příběh vychází z odhodlání dcery a otce, kteří nejsou profesionálními aktivisty, ekology, filmaři či klimatology, a navzdory tomu se pouští do nejistého dobrodružství napříč uvedenými kategoriemi, které jako by měly patřit do hájemství příslušných expertů. Na filmu v tomto smyslu považuji za podstatné právě i to, že Marta s Jiřím svým pronikáním do veřejných struktur, či spíš pokusem o to, obnažují povahu moci systému i aktivismu. Jde o moc, která podle stanovených pravidel rozhoduje o tom, kdo a s jakým tématem může do daného diskurzu proniknout. Stáváme se tady svědky jisté deziluze z otevřené společnosti, jež je ze všech stran tolik proklamovaná. Nakažlivým, podnětným, vtipným, zaťatým a místy až otravným zosobněním planetárního vědomí se zde stává brněnský samorost, akademický kutil i analytický Don Quijote, který vyráží na světová fóra s ponožkami v sandálech,” vysvětluje Gogola.

Jiří je samorost svojský, nikoliv však blouznivec. S vizemi, ale nohama na zemi. Ve svém volném čase navrhuje a staví pasivní domy (ze kterých teplo neutíká) a jakožto etablovaný materiálový fyzik z Akademie věd ve spolupráci se zahraničními experty vyvíjí slitinu budoucnosti, která má odolat extrémně vysokým teplotám. Jak vtíravá paralela!

Prý není zdravé stříhat si to sama

Letos na jaře jsou to čtyři roky od prvního natáčení. Více než spojenců z oblasti ochrany životního prostředí jsme získali spojenců z prostředí filmařského. Fondu kinematografie přišlo důležité, aby film vznikl, a tak jsme si mohli dovolit přibrat do týmu i kameramana Petra Kačírka a střihačku Varvaru Šatunovu. Varvara je asi o deset let mladší, o hlavu vyšší, o dvě školy vzdělanější a o tři třídy nekompromisnější. Takže i mě proškolila! Nesložilo ji množství ani kvalita natočeného materiálu a statečně se pustila do výběrek. Měla jasné názory na to, co je vtipné, trapné, vhodné, nebo nudné, a podle toho barvila záběry na časové ose. Občas jsem marně škemrala: “Natři to nazeleno!” Zprvu jsme si rozuměly asi jako Avid a Premiéra, ale během dvou let ve střižně se mi stala silnou tvůrčí partnerkou. Věděla jsem, že nám oběma záleží na tom, abychom postavily co nejsilnější příběh. Díky ní a workshopu Dok.incubator jsme tři roky natáčení o dvou stech hodinách záznamu sestříhaly do dnešních ukoukatelných 77 minut. A producent mě přesvědčil, že než to dám na YouTube, zkusil by festivaly, kina a televize. Tak přijďte! Od října promítáme, debatujeme a zpíváme.