Jsme vyhranění a chceme takoví být

Jak lze stručně představit ideu letošního festivalu?

Letos jsme se snažili prezentaci festivalu trochu znejasnit, aby vynikla jeho pestrost. Najdete tam revoltu na náměstí, stejně jako filmy o intimním vztahu muže a ženy nebo portrét sedmdesátiletého filmaře, nebo společenské analýzy podložené lety práce.

Festival nemá nějaký jednoduchý slogan?

Neměl ho ani loni, ale tehdy se shodou okolností stalo, že se spojil temnější vizuál plakátů, atmosféra ve společnosti, připojení ke světovým protestům za propuštění Džafara Panahího, a média festival zjednodušila na tahle témata. Letos jsme mohli hlavní grafický motiv – terč – prostřílet, požadovat propuštění dalších umělců a akcentovat sekci Člověk revoltující. Média by na to slyšela. Ale záměrně jsme se tomu snažili vyhnout a podat obraz světa, který reflektujeme mnohem méně jednoznačně.

Jaký je tedy váš vztah k médiím?

Můj vztah k médiím je daný i tím, že když mi bylo dvanáct, tak jsem chtěl být novinářem. Byl to rok 1992, obrovská euforie, úplně jiná atmosféra… to mě určitě poznamenalo. Dělal jsem rozhovory, založili jsme školní časopis Řev divočiny. A časem mi došlo, že to, co je v médiích strašně rychle vyprchává. Že ty informace, co se objevují v médiích hodně rychle mizí – a to byla moje cesta k dokumentárnímu filmu. Dokument má sice hendikep v tom, že není tak aktuální, ale zároveň má výhodu odstupu, reflexe v jiném kontextu. Přiklonil jsem se prostě k hlubší reflexi toho, co se děje kolem.

Tím, že pro druhé shromažďujete a zpřístupňujete dokumentární filmy na festivalu, jste se ale možná vzdal času na vlastní tvorbu.

To ne, ale pro mě je to obrovská škola, vidím tolik filmů a přístupů, že se pořád učím. Zatím to mám tak, že by mě lákalo natočit film ve čtyřiceti. Za studií myslím moji práci dost ovlivnila nezkušenost daná věkem. Až přijde vnitřní nutnost natočit film, tak ho natočím. Zatím je pro mě festival jako film. Nejen v tom, že je to taky kolektivní dílo, kde rozhoduje každý detail – jakými lidmi se člověk obklopí, kdo je grafik, kdo je v programové radě, jaká je architektura festivalu… Každý rok je to dílo, které má začátek a konec. A každé je jiné. Spousta lidí přistupuje k tomu, co dělá, jako k práci, mechanicky. A ten festival není mechanický. Náš festival není tržiště, je to tvůrčí proces. Za poslední roky se navíc stal platformou pro místní lidi, kteří chtějí mluvit o možnostech dalších aktivit.

Nechceme, abyste odešli

Proto užíváte v souvislosti s Jihlavou to trochu delikátní slovo patriot?

Se slovem patriot problém nemám. Ale rozumím tomu, že si různí lidé přivlastňují různá slova, že s nimi žonglují. Důležitý je ovšem ten kontext. Já to slovo užívám v souvislosti s místem, kde se koná festival: Jihlava nemusí být nutně atraktivní lokalitou pro hosty z různých koutů světa, zvlášť když festivaly bývají v turisticky atraktivních destinacích. Myslím, že je důležité nesoustředit kulturní aktivity jen do velkých měst, i když by to bylo vlastně mnohem snazší. Když už se někdo vypraví skrze mlhy do Jihlavy, žije tu několik dnů úplně jinak.

Byl problém přesvědčit místní lidi, že festival v Jihlavě je i pro ně důležitý?

Asi kolem čtvrtého ročníku jsme zjistili, že festival je už známý, ale v Jihlavě o něm vlastně nikdo nevěděl. Začali jsme pořádat menší akce, které ho měly přiblížit lidem v Jihlavě, například projekci ve veřejném prostoru, takzvané Živé kino na konci srpna, nebo jsme udělali velkou výstavu filmových plakátů ve všech jihlavských výstavních prostorech. Dneska je to naopak, ne všichni Jihlavané sice chodí na dokumenty do kina, ale jsou hrdí na to, že tu festival je, že nikam neodešel. Odešli jsme odtud totiž málem kvůli naprosto nedostačující infrastruktuře kin. Stávalo se mi, že jsem potkával nejen filmové fanoušky, ale obyčejné lidi z Jihlavy, kteří říkali, to je hrozné, abyste odešli, to nechceme. Tahle citlivá reakce mě tehdy překvapila. Naštěstí se situace změnila a kina se zrekonstruovala.

Festivalové vteřiny Z Ji.hlavy do hlavy ze dne 27. 10. 2012. 

Autorsky kurátorovaných festivalů moc není

Na festivalu se promítne téměř dvě stě filmů. Podle jakého klíče je vybíráte?

Je tu nějaké východisko a pak jsou vnější omezení. Naším východiskem je, že chceme vybrat filmy, které jsou jiné, které nás samotné překvapí, třeba v sekci Česká radost jsou filmy výraznější než sto padesát dalších natočených filmů. Pak je tu spousta detailů, které rozhodují, a jedním z nich jsou určitě premiéry nebo obecně rok vzniku. Nechceme mít festival, který přináší absolutní přehled o tom, co se děje, pro nás je zajímavé nastartovat diskusi o těch filmech, které diváci uvidí v kinech během nadcházejícího roku. Nemůžou být všechny filmy jen v Jihlavě, ale ty, které měly premiéru od ledna do září, tu také chceme.

Mluvil jste o festivalu jako o kolektivním díle. Vybírá se na základě konsenzu?

V tomhle nejsme demokratičtí. Nemáme předvýběrovou komisi, nepíšou se posudky, které by někdo procházel, nehlasujeme. Snažíme se vidět v úzkém kruhu lidí všechno, pak o tom mluvíme a uděláme finální selekci. Takový postup je velmi vzácný, autorsky kurátorovaných festivalů moc není, a přitom to umožňuje mít výrazný profil. My jsme vyhranění a chceme takoví být.

V tiskové zprávě jste zmínil premiéru dokumentu Svobodu pro Smetanu!, na festivalu bude řada dalších filmů o revoltě jak proti komunistickému totalitnímu systému, tak proti systému kapitalistickému. Co ty revoltující lidi spojuje?

Festival má věci komplikovat, nehledáme jednoduchá řešení. Třeba filmy ze Severní Koreje pro mě nejsou apriorní kritikou velmi nesvobodného režimu, kdybych to tak bral, tak se na ty filmy nemusím dívat. Pro mě je to ponor do světa, který funguje na základě jiných kódů. Stejné je to s ostatními filmy o rebelii: každý je jiný, jen to, co se v nich děje, je stejné. Každý z autorů zachycuje jinak lidi na náměstích, i ty příčiny jsou v těch filmech jiné v Řecku, ve Španělsku, v Egyptě nebo na Islandu. Například americké hnutí Occupy Wall Street u nás moc nerezonovalo, nikdo tomu moc nerozumí, ale tady uvidíme osm nebo deset krátkých filmů, které natočili různí nezávislí filmaři, jsou to takové mikroreportáže bez komentáře nebo velkých výpovědí. A vy najednou jako divák máte pocit, že tam na té ulici jste, že konečně víte, co se tam dělo a jak to vypadalo. Když někdo zhlédne tuhle sekci celou, bude mít velmi plastický obraz, a překvapivě v obou úrovních – jak v té filmařské, tak v té informační. Uvidí znejistěného člověka, který stojí na náměstí a moc ho obuškem usměrňuje. Tahle sekce je opravdu zajímavá, i když média ji můžou nakonec zjednodušit a vystihnout třeba jen z pěti procent. Uvidíme.

Kolik letos čekáte diváků?

Vždycky jsem strašně nervózní, jestli přijedou diváci.