Kapří šifra

Převážnou část filmu sledujeme záběry z Kaprova osobního filmového archivu, ve kterém je zaznamenán na domácí kameru velký časový úsek jeho života. Už v těchto zdánlivě obyčejných krátkých filmech je patrný umělcův originální stylizační cit. Setkáme se s vizuálně nápaditými záběry zachycujícími výrazné a často až bizarní momenty z rodinného prostředí Kaprových, ve kterých – podobně jako ve vyjadřování hudbou – je kladen důraz spíš na pocit a atmosféru daného okamžiku než na narativní obsah událostí. Jako zvukový doprovod v němých záběrech figuruje převážně Kaprova hudba, která charakterizuje skladatelův styl ještě konkrétněji. Jeho skladby obsahují experimentální disharmonie a autor ve svých kompozicích přichází se svébytným notačním zápisem, vymýšlí nové druhy zvuků a zvukových barev.

Neodmyslitelnou složkou filmu je performance dokumentární opery v provedení pěveckého sboru Českého filharmonického sboru Brno. Lucie Králová opět pracuje s netypickým žánrem dokumentu, podobně jako ve filmu Ztracená dovolená (2006), který pojala jako dokumentární detektivku. Režisérka se snaží rekonstruovat jak Kaprovo životní cestu, plnou úspěchů i neúspěchů, tak i jeho myšlenkové pochody a přístup k práci. Můžeme si všimnout velké inspirace pozůstalostí ze skladatelovy tvorby, a to po obrazové i zvukové stránce. Snímkem prokládané záběry z inscenace svojí atypickou stylizací napodobují hravou techniku, s jakou přistupoval Kapr ke svým drobným filmům. Hudba pro tuto čistě vokální operu je občas napsaná dokonce s takovou podobností ke Kaprovu dílu, že jejich vzájemné prolnutí a střídání splývá. Výjimečná kompozice současné české skladatelky Petry Šuško obsahuje využití úst jako hudebního nástroje, od recitace přes pouhé mručení až po klepání rukama na tváře. Text je zvolen tak, aby chronologicky svazoval Kaprovy archivní záběry a divák se dozvěděl také fakta o skladatelově životě. Slova textu, vizuální pojetí scén a nakonec i samotné pojetí dokumentární opery obsahují výrazně hravou a úsměvnou nadsázku, která se přibližuje ke Kaprově tvorbě a vzpomínkám na něj.

Snímek KAPRKÓD se snaží dekódovat život a dílo Jana Kapra pomocí rekonstrukce. Tvůrci velmi pečlivě procházejí vzpomínkami na skladatele a snaží se tak rozluštit šifru ukrytou v jeho pozůstalosti, jeho tvorbě a jeho odrazu v dějinách. Ve snímku nechybí ani faktografické prvky, ale je s nimi nakládáno většinou ironicky, například když je Kapr nazván laureátem ve slavnostním zvolání vokalistů, ačkoliv jsme se dozvěděli, že dříve obdrženou cenu již vrátil. Vrcholem takových úsměvných detailů je pak doslovná charakteristika skladatelova jména – v častých záběrech sledujeme Kapra jako vodního živočicha.

Hudba patří k nejabstraktnějším prostředkům pro vyjádření slovem nepopsatelných emocí a myšlenek. Dílo skladatele vyvěrá z nejhlubších míst jeho duše; těch, které zná jen on sám a jež se jinak než hudbou popsat nedají. Jan Kapr se snažil přiblížit svým posluchačům tuto skutečnost tím nejupřímnějším způsobem, i přesto, že se často setkával s odporem veřejnosti. Umělecká pravda je zpravidla nejednou zpochybňována, ale víra v ní zůstává zakódována v umělcově tvorbě. Je tam pro ty, kteří ji přijmou za svou, kteří najdou ta ukrytá místa i v sobě.