Když mi umře hrdinka

Před pár dny jsem se dozvěděla, že umřela hrdinka mé připravované knihy. Halině bylo devadesát dva let a v mých očích byla neskutečně silnou a odvážnou ženou. Přežila holokaust (jen díky tomu, že se nechala přehodit přes tříapůlmetrovou zeď varšavského ghetta), v šílených padesátých letech emigrovala z Polska, zatíženého komunismem, do nového státu Izrael, odkud však znovu, po pár letech snah najít v zemi nový domov, utekla (hlavně kvůli dětem) do svobodnější Austrálie. Navzdory vysokoškolskému vzdělání musela jako většina migrantů pracovat v podřadnějších profesích, aby jistotou příjmu vybojovala lepší život pro své děti. V sedmdesáti letech napsala první díl svých memoárů – nařídila si je jako terapii po smrti svého partnera –, v osmdesáti měla na kontě další dva díly. Psala velmi otevřeně, snad proto, že ke konci života už nemá člověk potřebu něco skrývat.

Když jsem v lednu poslouchala naše několikahodinové nahrávky, které vznikly v roce 2017, mimo jiné na trajektu z Circular Quay do její oblíbené části Sydney Manly nebo v přístavní hospodě nad řízkem, představovala jsem si, jak se znovu potkáme a já se jí ptám na věci, které v našem rozhovoru zaznívají jinak, než jak o nich píše v knize. Že se jí zeptám na jména, která z nich jsou vlastně pravá – ta v knize, nebo v našich diskuzích. A že se vrátím k situacím, které vypráví slovo od slova v knize i v našem dialogu.

Halině jsem v půlce ledna napsala e-mail s tím, že se jí už brzo ozvu pořádně, že se konečně přes různé životní peripetie postupně dostávám ke zpracovávání celého australského projektu, jehož byla součástí. Projekt s pracovním názvem Ženské hlasy: Austrálie jsem realizovala v rámci svého výzkumného pobytu na University of New South Wales, kde jsem stejně jako u knihy Ženy o ženách nahrávala rozhovory s dokumentaristkami, které se věnují filmu, potažmo psaní non-fiction literatury, memoárů a vědeckých knih, fotografii nebo aktivismu. Původně jsem si chtěla příběh Haliny nechat až na konec, protože jsem si uvědomovala, že obrábět těžké téma během lockdownu není pro psychiku to nejlepší. Ale v říjnu mi napsala další z hrdinek knihy, jestli vím, že zemřela Susan, s níž jsem v roce 2017 také natáčela. Naprosto nečekaně, doslova ze dne na den. A to jí nebylo ani osmdesát. V tu ránu u mě propukla panika. Co bude s natočeným materiálem? Jak ho můžu kvalitně zpracovat, když jsem přišla o sparing partnerku pro finalizaci textu? Autorizace, odsouhlasení finální podoby materiálu, kdy vedeme s mými hrdinkami další dialog, je totiž u mě klíčovou pracovní fází. V případě Susan se navíc jednalo o záležitost citlivou – bývala vysoce postavenou političkou a v takových případech je nutné při opracovávání textů ladit podobu o to pečlivěji. Susanin zatím jen syrový přepis nahrávky teď čeká, co s ním bude dál. Jestli se mi podaří najít a kontaktovat její rodinu a od ní zjistit, zda budou s vydáním textu, i když jej Susan nečetla, souhlasit. Pokud mi dají alespoň trochu naděje, teprve tehdy se do psaní pustím.

Když už příběh nezazní

V záchvatu strachu, že přijdu o další ženy ze své knihy, jsem se v říjnu vrhla do náročného zpracovávání nasbíraného materiálu. Nikdy jsem nepracovala tak rychle, pod tlakem, že času šíleně ubývá. To jsem dřív neměla. Své o tom ví Jana Poncarová. Když jsme loni dokončovaly vydání knihy Děvčata první republiky, odmítla nám jedna z hrdinek autorizaci, a než jsme text vyřešily, zemřela. Protože si v posledním e-mailu nepřála příběh v připravené podobě zveřejnit, musely jsme její prosbu respektovat – v knize vyšla jen její fotografie, přestože nám bylo nesmírně líto, že její příběh nezazní.

V lednu jsem se ponořila do poslouchání Halininých nahrávek a intenzivního čtení jejích knih. Na zaslaný e-mail nepřicházela žádná odpověď. V uších mi od rána do večera zněl její hlas, nahrávku jsem musela přepisovat ve zpomaleném tempu, protože jí to neskutečně myslelo. Chodila jsem s ní po ghettu, skrývala se před nacisty, viděla umírat lidi, absolvovala jsem s ní její potrat. Vyprávění bylo velmi emotivní a pro mě psychicky náročné. Strach, že si Halina text nepřečte, mě hnal dopředu. Paralelně s tím jsem dohledávala v jejích memoárech náplň prázdných, nedopovězených míst ve vyprávění, abych vše správně pochopila a text byl přesný. A pak na mě vyskočilo její parte. Někdy si říkám, že bych raději psala beletrii.

Zkusila jsem zapátrat a na sociálních sítích našla jejího syna. Napsala jsem mu velmi emotivní zprávu. Odpověděl, dal svolení a slib, že si text přečte. Tenhle týden se začne Halinin příběh překládat a pak mu k němu pošlu i její fotky, které udělala Dita Pepe. A když bude chtít, pošlu mu i její hlas. Aspoň mě by to udělalo v tu chvíli šťastnou.

Vyprávěla jsem dnes mámě, o čem že to budu psát. Divila se: „Ale téma smrti tvých hrdinek přece není tvoje téma?“ A já ji bohužel vyvedla z omylu. Jen z knížky Slečny mi umřely Elza, Lidie a Marcela. S Marcelou jsme si pravidelně volávaly k svátku. Až když se dlouho neozývala, zjistila jsem, že už tu není. On totiž mezi mnou a mými hrdinkami mnohdy nikdo nestojí, kdo by mi informaci sdělil. Přátelství se ženami z mých dokumentů jsou nenápadná, nepravidelná, tichá, jemná. Píšeme si, jednou za dlouhý čas voláme, někdy se vidíme, víme o sobě. Ale není možné být v kontaktu se všemi. V mém případě by to znamenalo na dvě stovky žen z různých koutů světa. Díky online propojení o sobě s některými víme spíš mimochodem víc. Ale s některými není spojení možné. Někdo se ztratil na ulici, jiná v cizině. Zároveň je to nepotkávání se zvláštní, protože naše setkávání v rámci dokumentární práce bývají natolik osobní, že nás poznamenávají do konce života. Byť nám často není dopřáno více než jedno dvě setkání.

Kateřina, moje editorka, mi říká, že bych nemusela být vždy tak zodpovědná a snažit se získat autorizaci za každou cenu, protože je někdy i kontraproduktivní – ve smyslu literární kvality textu, jeho tonality, srozumitelnosti či obsahu. Ale já to cítím vůči ženám, které mi daly svou důvěru, jako povinnost. I když samozřejmě autorizaci opravdu nejde udělat pokaždé.

Autorizace versus autenticita?

Mám na paměti, že při blízkém rozhovoru člověk někdy prostě řekne víc, než chce. Pokaždé si vzpomenu na Pavlu Frýdlovou, která při točení dokumentu o pamětnici z Terezína vypnula v emotivně vypjaté chvíli kameru, protože hrdinka pod vlivem situace překročila hranici intimity přes míru, která se Pavle jako režisérce zdála směrem k budoucím divákům už jako nepatřičná. Hrdinové a hrdinky dokumentů se taky někdy za rok dva od rozhovoru změní, přeskládají se jim hodnoty. Nebo chtějí říct věc jinak. Otázkou je, jestli je důležitější a „autentičtější“ zachytit jeden efemérní okamžik v minulosti, anebo umožnit člověku při autorizaci (protože od toho tu autorizace je) přesnější interpretaci myšlenek v kontextu současnosti.

U dokumentární práce si často říkám, že materiál nezastarává, že má svou platnost a s každým dalším rokem získává na hodnotě. Zároveň někdy, když se k němu člověk vrací, byť jen o pár měsíců později, může být zastaralý naprosto. Třeba právě tím, že dokumentující osoba přijde o svou hrdinku či hrdinu a už nikdy nevyplní mezery, které se vyjeví až při přepisu rozhovoru nebo kompletaci textu. V případě Haliny mám štěstí v tom, že určitá bílá místa mohu zmapovat skrze její memoáry. A u dalších mi může být nápomocný její syn. Ale některé věci se už nedozvím nikdy.

Tenhle text měl být původně o roli beletrie přebírající dokumentární témata – třeba právě ta týkající se holokaustu. Jiná z mých hrdinek mi kdysi řekla, že učitelé by měli dětem říkat čistou pravdu, a ne jim náročná historická témata podávat beletrizovanou formou, učesávající realitu a dělající ji více snesitelnou. Protože pak bude tíže tématu zbroušena až příliš a někdo ji pak v budoucnu zpochybní. 

Avšak když je příběh silný a autorce nebo autorovi se stane, že nedostane posvěcení skutečných hrdinek a hrdinů, jeví se najednou beletrie jako ideální nástroj pro přenesení příběhu. Jen se to nesmí stát formou ve stylu „přisypu tam trošku holokaustu, aby to mělo emotivní sílu a výpovědní hodnotu“. Stejně jako autorky a autoři beletrie můžou být ze senzacechtivosti nařčeni i dokumentaristky a dokumentaristé plující ve stejných námětových vodách. Proto se mi tolik líbí myšlenka Petry Dvořákové, že u každého díla je klíčové, s jakým záměrem do projektu tvůrce vstupuje. Zda s čistým, nebo ne. A to platí u dokumentu stejně jako u beletrie.