Když nejde jen o změnu klimatu

Dokumentaristka Veronika Lišková (Danielův svět) zachycuje v Návštěvnících mladou antropoložku Zdenku během jejího terénního výzkumu v Longyearbyenu na Špicberkách. Jedná se o skupinu ostrovů ležících na půl cesty mezi Norskem a severním pólem. Každý, kdo má zaměstnání a kde bydlet, může přijet na Špicberky a usadit se tam, aniž by potřeboval vízum. Zdenčin výzkum pod záštitou Univerzity v Oslu se zaměřuje na změny, k nimž v tomto městečku v důsledku klimatických změn dochází. Cílem jejího výzkumu je však komunita městečka, která se mění spolu se svým okolím.

Nulové emise?

Zdenka spolu se svojí rodinou, manželem a třemi malými synky opustila život v Praze, aby mohla uskutečnit svůj výzkum. Režisérka se ve filmu však nezaměřuje pouze na Zdenčin výzkum, ale i na její soukromý život a na změny životního prostředí. Zdeňka se zpočátku zajímá hlavně o ekologickou problematiku ostrovů a o to, jaký na to mají názor jejich obyvatelé. Vidí se v Longyearbyenu i za deset let? Co si myslí o změnách odehrávajících se v jejich městě? Po rozhovoru se starostou se dozvídá, že Longyearbyen má být prvním místem s nulovými emisemi v Evropě, možná i na světě. Její manžel Jakub však tak optimistický není. Zdeňka se však Jakubem nenechá odradit, stále ji toto kouzelné místo pohlcuje a je rozhodnutá zde zůstat déle než plánované dva roky.

V průběhu filmu začínáme pozorovat změny ve Zdenčině přístupu k rozhovorům. Ekologická problematika už není jejím hlavním bodem zájmu. A Lišková si z ní bere příklad. Pryč jsou dlouhé záběry na tající ledy. Místo toho se film více zaměřuje na Zdenčiny rozhovory a na její osobní život. Zdenka zpovídá jak Nory, tak cizince žijící ve městě již mnoho let, ale také ty, kteří se zde teprve snaží začít nový život. To, že se město potýká s ekologickými problémy, je očividné již z první části filmu. Čím více se však blížíme k jeho konci, tím je patrnější, že problémy městečka se netýkají jen změn životního prostředí, ale i cizinců a toho, jak je vnímá jejich okolí.

Být zde cizincem

V těchto rozhovorech se Zdenka ptá místních obyvatel na to, jaké to je být cizincem a jaké naopak Norem žijícím ve městě, kde více než dvacet procent obyvatelstva pochází odjinud. Longyearbyen je nejseverněji položené stále osídlené místo na světě, kde žije asi 2400 obyvatel z padesáti dvou národů. Dá se říct, že se jedná o mezinárodní město. To však nevyhovuje jeho norským obyvatelům, ani norské vládě. Cizinci nemají stejná práva jako Norové a jsou si toho dobře vědomi. Cítí se tam jako outsideři, přestože někteří z nich žijí ve městě po mnoho let. Nejsou považováni za rovnocenné spoluobčany a vláda tuto nerovnost jen podporuje. Poslední volební program města totiž navrhoval zvýšení počtu norských obyvatel s tím, že by populace města zůstala neměnná. Toho lze dosáhnout jedině tak, že se cizinci odstěhují. Ti, kteří se v Norsku nenarodili, cítí neviditelný tlak, který je na ně vyvíjen.

A Zdenka to cítí také. I když toto klidné místo, daleko od rušné Prahy, vyhovuje jejímu rodinnému životu, ví, že ani ona, ani její rodina nejsou v úzké norské komunitě vítáni. Zpočátku má snahu zapadnout. Díky rozhovorům zjišťuje, že by obyvatelé města ocenili, kdyby cizinci mluvili norsky. Snaží se tedy zorganizovat kurzy norštiny. Zájemců se najde dost. Problémem je, že nejsou žádné prostory, kde by se kurzy mohly konat. Nakonec se vzdává svých nadějí. Nemá zájem zůstávat tam, kde není vítána. Po skončení výzkumu se vrací zpět do České republiky, své rodné země, kde se opět cítí jako doma.

S postupem času se však situace na Špicberkách nezlepšuje. V červnu 2022 norská vláda rozhodla, že lidé, kteří nežili v pevninském Norsku alespoň tři roky, nemají na Špicberkách právo volit. To se dotklo více než 700 lidí z celkových 2 500 obyvatel.