Když se kolem člověka začne rozpadat čas i prostor

S nápadem na film přišel jeho protagonista Filip Jiřík. Jak jste se s ním zkontaktovala?

Filip je můj kamarád. Znala jsem ho už dřív a jednou, když obsluhoval v kavárně a já tam zrovna seděla na kávě, za mnou přišel, že má tenhle nápad a rád by ho zrealizoval. Akorát, že vůbec neví jak, protože nemá zkušenosti s filmem. Pak jsem ještě zjistila, že na to nemáme žádné prostředky, ale řekla jsem si, že když chce jít bez ničeho na ulici, tak i já zvládnu udělat bez ničeho film. Trvalo to asi tři roky, protože je to hrozně složitý proces, když děláte něco zadarmo. Ale nakonec jsme to nějak dotáhli.

Filip studoval sociální práci a před natáčením podnikl něco podobného v Brně jako praktickou část své bakalářské práce. Pomohly mu tyto zkušenosti při pobytu na ulici v Ústí nad Labem?

Filip působil dlouho jako terénní pracovník Armády spásy a nějaké poznatky, které měl z práce s lidmi bez domova, chtěl reprodukovat a sám je zažít. Chtěl si na sobě sám ověřit jeden psychologický jev, a to že se kolem člověka bez domova začne rozpadat čas a prostor a společně s tím i jeho identita. To souvisí s jedním důležitým momentem, kdy už se člověk nedokáže vrátit do normálního života, protože si nepamatuje cestu, ani jaké to bylo. Chtěl si tedy tohle ověřit v praxi. Brno si vybral podobně jako Ústí kvůli tomu, že to tam neznal. Nevím, jestli tam byl týden, nebo jenom pár dní. Asi se mu hodily nějaké zkušenosti, ale těžko říct. Jde o to, že on ví, co ty lidi prožívají, protože s nimi byl v dennodenním kontaktu. Myslím, že situace, kdy jste ve městě, které neznáte, je vždycky nová a jiná.

Film je z většiny natočený na skrytou kameru. Byl to původní záměr?

Původně jsme chtěli doplnit tu stopáž od Filipa nějakými záběry jiného ladění – pomalými, klidnými, geometrickými a stylizovanými záběry, které pozorovaly Ústí nad Labem jako systém, kde všechno má svůj směr. Pak jsme ale zjistili, že to strašně oslabuje tempo i emoci, kterou Filip prožívá. Nakonec z té linky zbyly jenom dva hrozně krátké záběry, které spíše podporují nějaký snový stav, který tam Filipovi nastává. A přijdou nečekaně, že nevíte, jestli to točí pořád Filip. Líbilo se mi, že to díky tomu zůstává hravé.

Ve filmu byl jeden záběr nad schody a v tunelu, které se odlišovaly od ostatních. To tedy byly pozůstatky vašeho původního záměru?

Přesně tak. My jsme tam hodně pracovali s vertikálními švenky – se záběry zezdola nahoru. A kamerou jsme tak v podstatě pozorovali okolní věci. Různé linie domů, které dostávaly metafyzické významy, když se jim věnujete v nějakém kontextu. Ale jakkoliv byly záběry dobré, tak stejně oslabovaly zážitek z filmu a přišly nám zbytečné. Myslím si, že ten dokument i bez toho hovoří sám za sebe, což bylo skvělé zjištění.

Filmování skrytou kamerou jste nechávala z větší části čistě na Filipovi?

Tu kameru měl Filip zašitou v ledvince. Přesně si pamatuji, jak jsem šla tu ledvinku koupit, a pak ji rozstřihávala doma a zašívala silonkou, aby v ní nebyla vidět kamera. Štelovali jsme to pak až na místě na Filipovi. Celé to spočívalo v tom, že jsme se třeba jednou denně potkali a vyměnili jsme baterky. Kameraman Petr Racek Filipa zaučil, jak s kamerou pracovat. Mně se líbilo, že si Filip nebyl zas tak vědomý, jak točí. Pohybuji se v prostředí hrané režie, proto pro mě bylo hodně osvobozující, že jsem to mohla ponechat na surovosti zážitku.

„Chovat se k sobě navzájem s nějakou základní důstojností, která není nutně postavená na materiálním statusu toho druhého, je důležité a zas tak moc to nestojí.“

Vy jste tedy Filipa na ulici nějak kontrolovali. Jak probíhaly ty interakce, kdy jste vyměňovali ty baterky?

Filip měl u sebe z důvodu bezpečnosti a možnosti detekovat jeho polohu telefon. Když jsme se nemohli potkat na místě, kde se nám ukazovalo, že je, tak jsme mu poslali esemesky. On měl telefon hodně často vypnutý, ale nakonec jsme se vždycky nějak potkali. Já jsem byla v tomhle v poměrně nové pozici jako režisérka. Snažím se vždy se o herce co nejvíce starat, ale tady jsem musela hrát roli té zlé paní, která hlídá Filipův počáteční záměr, tedy že mu nemám dávat žádné pití ani jídlo, což bylo strašné. Je to můj kamarád, a když jsem viděla, že má hlad, nebo je nevyspalý, tak mi to trochu trhalo srdce. Takže jsem musela zmrazit emoce, vyměnit baterky a poslat ho dál. Bylo nám také třeba blbé v tu chvíli vedle Filipa jíst nebo kouřit. Jinak nám někdy řekl, co zažil v ten den, a bylo vidět, že dlouho s nikým nemluvil a že byl hrozně rád, že nám to může říct.

Pocítila jste vy sama někdy tíseň z toho, že nemůžete v danou chvíli s někým něco sdílet? Jaké myšlenky přinesl dokument vám?

Ten film mě zajímá hodně i z hlediska toho, co to je domov. Myslím si, že to není materiální věc. Mnohokrát se zdá, že mají lidi všechno, ale přitom jim naopak schází nějaký pocit přijetí, nebo se necítí bezpečně s lidmi, kteří jsou jim nejblíže. To ten dokument taky řeší – co máme spojené s pojmem domova a jak to můžeme ovlivnit tím, jak se k sobě chováme a jak o sobě víme, že máme nějaké potřeby. Tyhle záležitosti jsem hodně řešila v dětství. Pocházím z poměrně finančně i vztahově nestabilního rodinného prostředí. Byly momenty, kdy jsem neměla kde s mámou být. Někdo si mě furt někam předával, a pak jsem žila chvíli v jiné zemi, kde jsem neuměla jazyk. Nemám pocit, že jsem doma, ani tady, ani u sebe doma, ani v rodině, ani v tomhle státě. Pořád cítíte, že jste někde nějak nepřijatá. Je to podobné jako pro člověka, který skončí na ulici. Lidi ho vnímají, jako že neexistuje, nevěnují mu pozornost. Potom je ale těžké v tu společnost věřit a snažit se do ní vrátit zpátky, když vidíte, jak se k vám chovají.

Po pandemii lidí bez domova přibylo. Klade si váš snímek Zdola za cíl upozornit i na tento fakt?

Určitě podle slov Filipa nemá dokument za cíl ukázat, jaké to je. Spíše na to chce upozornit nějakým prožitkem, který se tomu podobá, jak nejvíc to jde. Chce dát prostor lidem, kterých se na emoce nikdo neptá a kteří jsou onálepkováni nějakými předsudky. Primární důvod dokumentu je upozornit na to, co ti lidé cítí, a dát jim prostor.

Změnil se váš osobní pohled na lidi bez domova?

Určitě. Nebudu říkat, že každému, kdo mě zastaví, můžu dát pět korun, protože je sama občas potřebuji. Ale snažím se těm lidem podívat do očí, snažím se je vnímat a mluvit s nimi jako se sobě rovnými. Chovat se k sobě navzájem s nějakou základní důstojností, která není nutně postavená na materiálním statusu toho druhého, je důležité a zas tak moc to nestojí.