Kluci, co zaplnili Letnou. Chvilky naděje

Před šesti lety se sešlo více než tři sta tisíc lidí na pražské Letné, aby dali najevo, že jim záleží na demokracii. Já měla tehdy jedinečnou příležitost to všechno natáčet. I když ta cesta nebyla jednoduchá, nevzdala jsem to. Teď půjde konečně do kin náš nezávislý celovečerní dokument, který sleduje příběh dvou kluků, kteří to také nevzdali: Benjamina Rolla a Mikuláše Mináře, zakladatelů spolku Milion chvilek pro demokracii.

Jak to celé začalo?

V dubnu 2019 jsem objevila výzvu workshopu My Street Films: Přihlaste se s námětem na krátký film z ulice. Napadlo mě: Co je víc z ulice než protesty? V tu dobu zrovna frčel na Netflixu seriál, který ukazoval pozadí velkých akcí: britské dostihy, Formule 1 a podobně. A tak jsem si říkala, že bych podobně mohla natočit jeden z protestů Milionu chvilek pro demokracii. Tehdy jsem pro Milion natáčela jejich akce na sociální sítě, a ke krátkému filmu tak zbýval jen krůček.

Napsala jsem Mikulášovi a ten s tím souhlasil. Sepsala jsem námět, poslala ho a na konci dubna mi přišla kladná odpověď! Ta radost! První workshop! Rozhodla jsem se, že natočím Václavák. Byl to už čtvrtý protest v řadě a všichni jsme očekávali, že bude tím největším. Domluvila jsem si kamarády kameramany Adama Špalka a Antona Evdoshenka a kolem celého pódia, do backstage i do davu jsme umístili GoPro kamery. Cítila jsem, že se děje něco velkého. Nikdo jsme ještě netušili jak moc, ale bylo jasné, že tenhle příběh stojí za to zdokumentovat.

Neměla jsem ale producenta, nebyla jsem žádný boháč a zároveň jsem chtěla natočit všechno, co jen půjde a kam až mě kluci pustí. A tak jsem se nakonec rozhodla, že vezmu kameru do ruky sama. Natáčet jsem sice moc neuměla, ale co… Jinak se to asi natočit nedá. 

Ve výsledku jsou z Václaváku ve filmu použité asi tři minuty. Z workshopu My Street Films ale vznikl krátký film Naděje zlátne, který vyhrál druhé místo na festivalu v Jihlavě a předurčil můj osud na dalších pět let.

První Letná 

Červen 2019. Pamatuju si to jako dneska. Ty chvilky před začátkem. Přijdou lidi? Nepřijdou? Do poslední chvíle Mik přepisoval texty, Ben stál zaražený před pódiem a ani se nehnul. Kolem něj proudily zástupy lidí, všichni ho zdravili, třásli mu rukou a on se třásl celý, i když nenápadně.

Než na sebe kluci kývli a Ben se vydal na pódium, pobíhal Mik sem a tam a koukal, kolik přišlo lidí. Ukazovala jsem mu fotky z kamery, které mi poslal kameraman Tomáš Kopecký ze střechy. Asi 250 000 lidí! Kluci se objali. „Můžu?“ nadechl se Ben. Mik kývnul: „S pokorou.“ A Ben šel na to.

Všichni jsme byli napjatí s ním. Dav ztichnul. A pak zazněla první slova: „Milí a vzácní přátelé, o tomhle jsem dosud jenom slyšel. Plná Letná. Díky, že jste tady.“

Pak přišly prázdniny a já se rozhodla natáčet dál. Už jsem ale věděla, že to nezvládnu sama. Že jestli chci, aby z toho byl velký film, potřebuju producenty. Oslovila jsem Pavlu Klimešovou, která přizvala ještě Jana Syrůčka, a rozhodli jsme se zkusit podat žádost na Státní fond kinematografie.

Druhá Letná

16. listopadu 2019 se odehrála druhá Letná a já zažívala svoje nejhezčí období v životě. V létě jsem šla pouť do Santiaga a vrátila se úplně v zenu, připravená točit velký film. Byla jsem šťastná. 

Letná dvě byla oproti Letné jedna o dost profesionálnější a Milion chvilek pro demokracii byl v té době nezadržitelně rozjetý vlak. Všechno bylo intenzivní. Druhý den byly oslavy 17. listopadu, třicet let od Sametové revoluce. Na zdech Národní třídy se promítaly výpovědi těch, kteří se za totality postavili režimu, bojovali za svobodu a nikdy to nevzdali. 

Pamatuju si, jak velkou vděčnost jsem cítila za svobodu, kterou máme. Vděčnost vůči všem, kteří to nevzdali. Letná dvě jako by pokračovala v jejich šlépějích. Měla jsem pocit, že je to významný mezník v našich moderních dějinách. Nikdo netušil, že ani ne za tři měsíce přijde covid a všechno se změní.

„Věřila jsem, že jsme jako společnost zažili opravdu velký příběh a že to, jak dva kluci a parta kolem nich dokázali dvakrát zaplnit Letnou, stojí za to vyprávět.“

Covid

Po Letné dvě následovaly další protesty, organizace se začala profesionalizovat, vznikl stabilní tým. V únoru 2020 ale padlo rozhodnutí: žádost o podporu ze Státního fondu kinematografie byla zamítnuta. Neměli jsme financování, ale točit jsme chtěli až do voleb 2021. Věřila jsem, že to stojí za to. Chvilky byly na vrcholu, vyrážely do regionů, zakládaly buňky po celém Česku a já všude jezdila s nimi a točila.

Pak přišel covid. Chvilky se stejně jako celý svět zastavily. A já zažívala jedno z nejhorších období v životě. Zavřená sama doma v opuštěném bytě s pocitem, že jsem k ničemu. Na nějakou chvíli to vypadalo, že svět skončil. Pak se ale pomalu zase začal dávat dohromady. Rozjely se videohovory. Verča Vendlová ve Chvilkách rozjela projekt Mapa pomoci, já natáčela sérii rozhovorů s odborníky o tom, co se děje.

Blížily se krajské volby, ve kterých se mělo ukázat, zda bude dávat smysl spojování do koalic. Šuškalo se, že přijde druhá vlna covidu, ale bylo léto a nikdo si tím nechtěl zatěžovat hlavu.

Dvě cesty do Mordoru

Pak to prasklo! Mikuláš Minář jde do politiky a plánuje zakládat politické hnutí. Začala velká zkouška a drama, náš film nabral nový směr. Pracovně jsme tomu říkali „rozdělení na dvě cesty do Mordoru“. Pro všechny zúčastněné to bylo těžké období, a o pár týdnů později dokonce i pro celou zemi: přišla druhá vlna covidu a s ní jedna z nejtemnějších etap naší moderní historie. 

Objevily se ale i dobré zprávy: krajské volby ukázaly, že spojování politických stran do koalic má smysl. Milion chvilek spustilo kampaň Rok změny a dělalo různé kreativní protesty, mezi nimi i křížky na Staroměstském náměstí. Na jaře Mikovo Lidé Pro skončilo. A já stále točila a točila.

Volby v říjnu 2021 dopadly velmi překvapivě, „prsten moci byl zničen“ a my si mysleli, že máme konec filmu. Pak přišla válka na Ukrajině a všichni mi říkali, ať se na film vykašlu, že to nemá smysl. Jaro 2022 bylo zaručeně nejnáročnější období v celém příběhu vzniku našeho filmu. Znovu nám nevyšla podpora ze strany Fondu a celé to vypadalo dost bídně. Neměli jsme na film žádné peníze, procházení materiálu nebralo konce a tíha kritiky byla neúnosná.

Nevzdat to

Já to ale vzdát nechtěla. Věřila jsem, že jsme jako společnost zažili opravdu velký příběh a že to, jak dva kluci a parta kolem nich dokázali dvakrát zaplnit Letnou, stojí za to vyprávět.

Během work in progress projekce ve Slavonicích jsem pochopila, že film rezonuje. Diskuze po filmu s protagonisty trvala téměř dvě hodiny. To byl zásadní nakopávající moment, ke kterému jsem se později často vracela. Ve stejnou dobu jsme se domluvili s producentem Jirkou Konečným, že si film vezme na svá bedra. Spolu s ním začala nová éra našeho projektu. Dostali jsme se na dok.incubator, kde jsme získali spoustu cenných rad, později pak na workshop Move It On, kde jsme zase řešili marketing filmu. Nastartovali jsme podcastovou sérii o demokracii, čeká nás túra po republice, spousta diskuzí. A já se nemůžu dočkat, až film uvidíte v kinech. Jirkovi budu navždycky vděčná za všechnu energii a čas, který do filmu vložil. Bez něj by to nikdy nebylo. Moc bych si přála, aby náš film otevřel diskuzi o tom, co je to demokracie a občanský aktivismus. Jak jedinec může ovlivnit společnost? Tak nám držte palce a budeme moc rádi, když přijdete do kina.