Knebworth 1996. Oasis na vrcholu, těsně před pádem

V sobotu 10. a v neděli 11. srpna 1996 zaplňuje obří plochu v anglickém hrabství Knebworth 250 000 fanynek a fanoušků kapely Oasis. O lístek má tehdy zájem 2,6 milionu lidí, tedy více než 4 % britské populace. Oba koncerty připravuje zhruba tři tisíce pracovnic a pracovníků, proslýchá se, že na guestlistu figuruje sedm tisíc jmen. Přestože rekordní návštěvnost překonávají v roce 2003 tři koncertní noci Robbieho Williamse (350 000 osob na téměř totožné louce), Knebworth 96 v čele s Oasis je dodnes považován za největší kulturní milník rámující éru tzv. Cool Britannia – společensko-kulturního fenoménu, který zejména v druhé polovině 90. let v rámci kampaní premiéra Tonyho Blaira nejprve označoval slibný ekonomický růst, až se stal všeobecně přijímaným labelem pro celospolečenský optimismus, pýchu a kulturní coolness napříč zemí.

V mnoha ohledech přelomová událost dostala v roce 2021, přesně pětadvacet let poté, konečně svůj vlastní film. Dokument režiséra Jakea Scotta působí jako živoucí vintage pohlednice od fanouška Oasis i akce samotné. Britský, převážně videoklipový režisér Jake Scott (sám se Knebworthu tehdy neúčastnil, neboť natáčel reklamu v Praze) a střihač Struan Clay své dílo pojímají jako imerzivní vhled do dění před, během a po skončení obou koncertních zážitků – navíc striktně optikou stovek fanynek a fanoušků, respektive prostřednictvím jejich hlasů.

„Oasis měli vždy nálepku kapely, která je primárně pro muže, ve skutečnosti ale byla jejich fanouškovská základna velmi vyrovnaná, co se chlapců a dívek týče. Když jsme si procházeli dobové záběry, byla z nich patrná upřímná láska publika ke své kapele, její hudbě a textům. Prakticky všichni znali každé slovo každé písně a mně tehdy během příprav došlo, že náš film musí být příběhem o fanoušcích a jejich vztahu k Oasis – o tom, jak tahle neuvěřitelná symbióza během těch dvou dnů vypadala,“ přibližuje svůj záměr Scott v magazínu Hot Press s tím, že ve filmovém výsledku zejména díky výtečné dramaturgii střihu Struana Claye oba dva koncertní večery fluidně prolíná a vytváří z nich jeden komplexní zážitek.

„Nejde o strnulý monochromatický pomník, ale živou vzpomínku na událost, jež pro své účastníky dodnes zůstává jedním z vrcholů jejich dospívání.“

Kusy paměti

Pakliže jde o slova zpovídaného návštěvnictva, tvůrčí dvojice nikdy neuhýbá směrem k mluvícím hlavám postarších fanoušků, nostalgicky přemítajících o koncertní minulosti – naopak dodržuje rapidní tempo stovek výpovědí, které skrze voiceovery i nově zrekonstruované hrané scény kulometnou palbou protínají dokument po celou dobu dvouhodinové stopáže. Vzpomínky jsou to vtipné, dojemné a přirozeně nostalgické, přes veškerou svou emotivnost ovšem nikdy ne křečovitě sentimentální. Scottovi a jeho kreativnímu týmu se v tomto ohledu daří vytvářet nikoli strnulý monochromatický pomník, ale stále platnou a živou vzpomínku na událost, jež pro své účastníky dodnes zůstává jedním z vrcholů jejich dospívání.

„Do publika jsem se zamiloval,“ svěřuje se ostatně Scott v rozhovoru pro Outtake Magazine. „Do těch tváří, jejich dychtivosti, prozření, které na nich vidíte, a toho světla v jejich očích. O lístky na koncert mělo zájem dva a půl milionu lidí a hodně z nich nakonec dorazilo odjinud, než jen z britských ostrovů. Cítil jsem, že bude působivé slyšet co nejvíce hlasů z co nejvíce regionů to jen bude možné.“

Z přítomných lidí srší radost, štěstí a pozoruhodné napojení na kapelu skrze autentické i absurdní texty, soudobou módu a hřmící rockové kompozice. Dochází k přirozené symbióze a vzniku jiskřivé komunitní energie, kterou Scottova režie umožňuje znovuprožívat i přes vybrané střepy ze stovek hodin bohatého vizuálního materiálu nejrůznějších formátů: od spontánních růčních kamer s podexponovanými záběry přes intimní Super 8, zrnitý 16mm film až po původní, dnes digitálně vyčištěné záběry z třiceti kamer pro televizní vysílání pod vedením proslulého režiséra koncertních záznamů Dicka Carrutherse. To vše ve výsledné struktuře dokumentu utváří epickou audiovizuální mozaiku, která se i přesto, že je poskládaná z tolika různých médií a subjektivních kusů lidské paměti, nikdy nerozpadá, a naopak drží obdivuhodným způsobem pohromadě.

„Se střihačem Struanem Clayem jsme si odseděli opravdu dost hodin, abychom společně prošli každý jednotlivý soubor. Zajímavé je, že některé konkrétní osoby začnete identifikovat díky jejich blízkosti k postavení kamery. Pak už jde hlavně o to, najít souvislosti mezi tím, co vidíte, a tím, co slyšíte z vyprávění fanoušků. Je to trochu, jako když doma připravujete lasagne – dáváte jednu vrstvu za druhou,“ přibližuje proces vzniku dokumentu Scott, který již v roce 1995 pro Oasis natočil videoklip k hymnické skladbě Morning Glory.

 

Genius loci a magie legendárního Newport Jazz Festivalu objektivem intuitivní kamery fotografa Berta Sterna.

Ztracená subverze

K aspiraci na vznik koncertního snímku, jehož základním pilířem budou zkušenosti, radosti a strasti návštěvnictva, nikoliv kapely samotné, dovedl Scotta jeho odvěký obdiv k atmosféře a stylu hudebního dokumentu Jazz on a Summer's Day z roku 1959 v režii módního fotografa Berta Sterna a taktéž Arama Avakiana, původního střihače Coppolova Kmotra. Je to právě Stern, kdo na počátku července 1958 mapuje proslulý Newport Jazz Festival nikoli optikou vystupujících hvězd, ale s důrazem na charakter publika a dění v bezprostřední blízkosti události, od zapadajícího slunce, hrajících si dětí, lidí tančících i znuděných po plachetnice křižující moře.

„Podobně jako Welshův Trainspotting i rané písně Oasis vypovídaly o thatcherovské spálené zemi, ve které nestálo za to ráno vstávat do práce a v níž se jako optimální únik z reality jevily drogy a alkohol. Oasis psali ale zároveň písně jako Live Forever nebo Acquiesce, plné vzácného optimismu a euforie – písně, které naznačovaly, že po noční můře 80. let by skutečně mohlo dojít k nějakému velkolepému kolektivnímu zotavení,“ píše ve svém pochybovačném eseji z roku 2014 britský spisovatel a pedagog Alex Niven, odborník na ranou tvorbu Oasis, která ve své ještě čisté, bouřlivé podobě zní i během obou nocí v Knebworthu.

„Rané písně Oasis vypovídaly o thatcherovské spálené zemi, v níž nestálo za to ráno vstávat do práce.“

Není pochyb, že Scottovi se v zakázkovém dokumentu efektně daří vzkřísit onen „vzácný optimismus a euforii“, oba pocity těsně spjaté s mýtem Oasis coby odvěkých working class heroes z předměstí Manchesteru. Zajímavá by ale v jeho pojetí mohla být i ona odvrácená strana rockového folkloru okolo Knebworthu: ať už jde o opakované stížnosti na zvuk (rozsah události byl na svou dobu a techniku prakticky neúnosný), výši vstupného, absurdně nastavený sponzoring (vodu nemáme, alkohol ano) a extrémní fronty na cokoli, anebo o málem zničující drogovou a kreativní krizi, která pro kapelu nastala prakticky ihned po zdolání tohoto koncertního Everestu.

Jediným temnějším, o to však více povznášejícím momentem tak ve filmu zůstává nenápadná vsuvka věnující se tehdejším předkapelám, mezi něž patřili mimo jiné The Charlatans, Manic Street Preachers, The Chemical Brothers nebo Prodigy. Krátká, byť silná prezence již zesnulého frontmana posledně jmenované skupiny ve snímku vyčnívá jako memento. Připomínající, že společensko-kulturní vzepětí Velké Británie v polovině devadeátých let nestálo pouze na rozjíveném britpopu a jedné snové kapele, ale i na čemsi podvratnějším, hůře uchopitelném.

To už je ale, zdá se, jiný příběh.

Text ikonické písně z debutového alba Oasis Definitely Maybe z roku 1994 svou duchaplností sice kontroval bezvýchodnosti tehdy populárního stylu grunge, typicky zápasnický projev frontmana Liama Gallaghera mu ale vždy dodával na síle a naléhavosti. Provedení skladby během vystoupení v Knebworthu patří ke koncertním trumfům kapely.