Krásná vězení naší moderní doby

Nad šálkem čaje jsem si povídala s režisérem Francescem Montagnerem o jeho nejnovějším filmu Bratrství, který získal Zlatého leoparda na festivalu v Locarnu. Během filmu jsem pocítila sympatie ke třem mladým Bosňanům, kteří před mýma očima na plátně během čtyř let dospívali. Chtěla jsem se Francesca zeptat na to, jak se mu podařilo vytvořit dokument, jenž se tolik podobá hranému filmu, jelikož je postavený na observaci.

„Nemohu se dočkat, až uvidím, jak bude české publikum uvažovat o mém filmu,“ sděluje mi Francesco, když mu gratuluji k tomu, že jeho snímek vybrali do jihlavské české soutěže. Náš rozhovor se dotkl mnoha témat počínaje průběhem vzniku filmu přes jeho postavy a Francescův osobní příběh až po specifické technické aspekty natáčení.

Nejprve jsem se ptala na protagonisty filmu, tři bosenské chlapce s islámsky smýšlejícím otcem, kteří žijí v nádherné venkovské krajině a starají se o ovce. Když se Francesca ptám, jak na protagonisty svého filmu a jejich příběh narazil, vypráví mi, že na počátku roku 2016, kdy se Islámský stát často objevoval v televizních zprávách po celé Evropě, viděl tuto rodinu v televizní reportáži, kde hovořili zcela otevřeně o svém pohledu na svět. Montagner byl fascinován těmito třemi teenagery, metaforou prostředí, v němž žili, i jejich ochotou mluvit o věcech otevřeně. Kontaktoval proto novináře a získal na rodinu kontakt. Nejprve měl film pojednávat o jejich otci a jeho uvěznění, ale režisérův vztah k dospívajícím chlapcům se během času prohluboval a on pochopil, že jeho film je vlastně o nich a o jejich cestě k dospělosti.

Vzdálenost kultur? 

Je to vlastně příběh o dospívání třech mladých muslimů žijících v Evropě. Zajímalo mě, zda se Francesco nebál, že pojednává o tématu, které je jeho kultuře tolik vzdálené. „Já také pocházím z velmi náboženského prostředí. Narodil jsem se v okolí Benátek, kde hraje náboženství velkou roli. Neměl jsem problém ty chlapce pochopit, navíc jsem také Jihoevropan, stejně jako oni, máme toho hodně společného. Jediné, čeho jsem se obával, byla jazyková bariéra,“ vysvětluje mi Montagner. Nicméně po letech studií na FAMU, kdy se naučil plynně česky, pro něj bylo snazší rozumět bosenštině, protože je to také slovanský jazyk. Francesco mi vysvětloval, jak pro něj coby pro režiséra byla jazyková bariéra vlastně osvobozující zkušenost, protože mu dodala potřebnou distanci, aby zjistil, jestli scéna funguje sama o sobě skrze jazyk těl a akci a především skrze emoce. Během hovoru na toto téma přiznává: „Byl jsem si vědom toho, že v Evropě je silná islamofobie, a chtěl jsem, aby film překročil tento předsudek a pokusil se pochopit tyto lidi a ukázal jejich životní realitu.“

Moje další otázka se týkala stylu filmu. Jedná se o dokument, který působí jako hraný film, čehož dociluje střihem, observací postav a absencí dialogů. Zajímalo mě, proč se rozhodl film takto technicky uchopit. „Tento dokument je o hledání identity ve velmi specifickém prostředí s hodně patriarchální postavou otce. To, co se ve filmu odehrává, může být někdy banální, ale jde mi opravdu o to sledovat, jak tito mladíci vyrůstají. Museli jsme jim být tudíž velmi nablízku a hodně je pozorovat,“ říká Montagner a dodává, že na tento způsob fikčního vyprávění v dokumentu přišel společně s kameramanem. Natáčeli velmi dlouhé scény, aby měli jistotu, že zachytí každý aspekt, každý důležitý moment a byli schopni postihnout situaci v její úplnosti. Někdy byli nuceni některé scény rekonstruovat a někdy i upravit lokace, ale většinu času prý zkrátka byli na místě v ten správný čas, aby zachytili krásné okamžiky. Styl snímku se však skutečně rodil teprve ve střižně, jak objasňuje Montagner. „S tím materiálem, který jsme natočili, jsme mohli udělat naprosto jiný dokument, ale vytvořil jsem film tak, jak jsem si to od začátku přál,“ dodává.

Maskulinita v současném světě

Bratrství je dominantně mužský příběh, který vypráví o maskulinitě a patriarchátu prostřednictvím měkkých, něžných barev, jimž dominují pastely. Snímek se odvíjí v pomalém, poklidném tempu, střih i zaostřování jsou sotva zřetelné. Tvůrce mohl snadno zvolit agresivnější a ponurejší styl, kterým by vyobrazil násilí, osamění i tlak, pod nímž mladíci vyrůstají. Montagner mi však vysvětluje, že ačkoliv chlapci žijí v drsném prostředí, jsou hodně citliví, a proto se rozhodl použít jemnější styl. Postavy jsou takřka izolované v krásné a idylické krajině, která působí jako samota, jež může být zaměňována za ráj či vězení. „Skrze kameru jsme chtěli podat příběh, který působí jako pohádka, i když krutá,“ dodává Montagner.

Náš rozhovor se stočil k tématu maskulinity a Montagner mi vysvětloval, jak moc se kameraman i on sám ztotožňovali s protagonisty během natáčení. Pochopili jejich pocit frustrace, zaseknutí se na jednom místě, touhu utéct a běžet tak rychle, jak to jen jde. Film sleduje jejich rychlé dospění v muže, kteří náhle čelí tváří v tvář zodpovědnosti větší než jsou oni sami, aby jim nakonec zbyla jen velká frustrace. „Můžeme říct, že je to také příběh o tom, jak moc ovlivňuje prostředí to, jakými lidmi se staneme. Tito chlapci by se například mohli stát úplně jinými muži, kdyby jejich otec nebyl ve vězení,“ uzavírá naše povídání Montagner.

Krátce předtím, než jsme se rozloučili, zeptala jsem se Francesca na další projekty, které nyní chystá. Teď si prý užívá úspěšné cestování s filmem po festivalech a odpočívá, ale dál se chce věnovat zkoumání maskulinity ve všech možných podobách a krásným vězením naší moderní doby.