Lenka Kapsová. Čím žijí ženy v období přechodu?

V jednom textu do Lidových novin jste psala o slovech, která se ve společnosti vyskytují pro označení starších žen. Která vás nejvíce zaujala? 

Říká se „stará rašple“ nebo „stará bréca“, to není nic neznámého, ale v knize Šmírbuch jazyka českého najdeme i rádoby vtipnější označení jako „vohmataná pažba“ nebo „Cheopsova pyramida“. A vícekrát jsem se setkala s výrazem „vyzobaná slunečnice“, který mi připadá opravdu příšerný.

Někdo mě nejspíš nařkne z nedostatku smyslu pro humor, ale nedávno jsem tohle spojení musela vyhodit z upoutávky na online setkání pro lidi z byznysového prostředí, která začínala větou: „Vyzobaná slunečnice, nebo žena v nejlepších letech? Na to si musí každá žena kolem padesátky odpovědět sama.“ Měla to být vtipná nadsázka, ale já zrovna v tomhle obraze cítím něco hodně odpudivého, jako by tu zářivou kytku někdo vytěžil a zahodil.

Je to pochopitelně subjektivní: co jeden vnímá jako urážlivé, druhému může připadat vtipné. Já mám profesní deformaci, jako češtinářka a překladatelka jsem na volbu slov hodně citlivá. Ale zároveň mě baví zkoumat, jak různá slova lidé vnímají. Například termín „druhá míza“, ten bych ještě ráda více prozkoumala.

Lenka Kapsová je překladatelka, středoškolská učitelka češtiny a angličtiny. Autorka knihy Padesátka, která je spolu s dalšími čtyřmi knihami v nejužší nominaci na Cenu za nejlepší dokumentární knihu roku. Od roku 2014 píše sloupky do rubriky „Ztraceni v jazyce“, která je součástí přílohy Orientace Lidových novin (Mf Dnes).

Padesátka je vaše první kniha?

Ano, pokud nepočítám nějaké pokusy do šuplíku, Padesátka je moje první vydaná kniha. Ale musím zdůraznit, že jejímu vzniku napomohlo několik desítek skvělých žen, s nimiž jsem si o tématu přechodu povídala. Je to kniha-mozaika. Kamínky v ní jsou úryvky z rozhovorů, můj je ten tmel mezi tím. Myslím, že kniha má dobrou odezvu právě proto, že je to tak plastický a barevný obraz, do něhož jsou vetkané příběhy mnoha mých vrstevnic.

Jak jste promýšlela formu?

Snažila jsem se, aby to nebylo moc knihomolské nebo poučující. Zároveň jsem ale chtěla být pravdivá. Věděla jsem, že to musí vycházet z hodnot a prostředí, ve kterém se pohybuju, jinak by to byla křeč. Třeba kdybych se dělala progresivnější, než jsem.

Tak se do toho dostal i křesťanský pohled, protože to je něco, co mě od mých osmadvaceti let ovlivňuje, i když se v tom proměňuju a zraju – doufám, že k čím dál větší otevřenosti. Samozřejmě jsem nechtěla, aby tam byla nějaká náboženská propaganda, ale cítila jsem, že spiritualita je mojí součástí a že se k ní potřebuju přihlásit.

Pokud jde o jazyk knížky, podle ohlasů soudím, že se mi podařilo trefit něco, co bych nazvala „inteligentní populár“. Doufám, že je to čtivé, ale zároveň to má hloubku. To mě mimochodem nejvíc potěšilo a povzbudilo v nominaci na jihlavskou Cenu za nejlepší dokumentární knihu roku, které si moc vážím. Ve vyjádření poroty k pěti finálovým knížkám totiž stálo, že nejen zpracovávají důležitá témata, ale také jsou pěkně napsané. Že v tom porota zahlédla i nějakou jazykovou kvalitu a že se knížka dobře čte lidem různého typu, z toho mám obrovskou radost. 

Můžete přiblížit svou metodu práce? Jak jste při psaní postupovala?

Vzniklo to čistě intuitivně a zpětně jsem ráda, že byl můj mozek zamlžený nadšením, takže mě vůbec nenapadlo, že by to mělo mít nějaké výzkumné parametry. S příchodem menopauzy se mi prostě začaly v hlavě rojit otázky. A chtěla jsem zjistit, jestli i jiné ženy napadá to, co mě, a jestli prožívají něco podobného... Jednoho rána jsem si ty otázky vystřelila do deníku, bylo jich snad padesát. Knížka vlastně vznikla z přetlaku všeho, co jsem měla v hlavě, v srdci a ještě o kousek níž.

Pokud jde o vznik rozhovorů, začala jsem se prostě nejdřív ptát svých kamarádek, třeba hromadně na chalupě nebo individuálně v kavárně, ale už to bylo s vědomím, že něco sbírám. Od začátku jsem si rozhovory nahrávala, s ujištěním o přísné anonymizaci, to byla samozřejmost. Sice jsem ještě nevěděla, jakou to dostane podobu, ale tušila jsem v tom potenciál. Ten se potvrdil i v tom, že jsem ke svému úžasu našla pro knížku vydavatele hned na první pokus. 

Proč jste oslovila zrovna Host?

Pro Host jsem dlouhá léta překládala, takže bylo přirozené to zkusit. Autorství, a navíc debut je však něco úplně jiného, takže knížka musela projít běžným procesem schvalování. Trochu jsem trnula, jestli projde i přes mužské zástupce nakladatelství, když má tak specifické téma, ale zjevně jsou to muži osvícení.

„Ženy dokážou rychle vklouznout do velmi intimního rozhovoru i s úplně cizími ženami. když zarezonuje společné téma.“

Kromě rozhovorů s asi šedesáti ženami jste do knihy přidala ještě pět rozhovorů s odbornicemi ze svého okolí, které jsou v podobném věku. Gynekoložku, socioložku, psychiatričku a psychoterapeutku, lektorku prožitkového zpívání a farářku.

Ano, cítila jsem, že to chce do mozaiky přidat nějaké větší opěrné kameny. Oslovila jsem pět žen, které osobně znám, abychom na ženství pohlédly z pěti různých úhlů. Od těla přes to vztahové a duševní až po to duchovní. Původně jsem uvažovala, že oslovím nějaké známější osobnosti, ale nakonec jsem vnímala jako přínos, když půjde o ženy z mého přirozeného prostředí. Díky tomu dostaly slovo zajímavé osobnosti, které nejsou ještě z médií tak okoukané. 

V jednom rozhovoru jste zmínila svou obavu, aby kniha neoslovila pouze vaši sociální bublinu. Z jakých sociálních skupin respondentky jsou? 

Slovo „bublina“ jsem přestala vnímat negativně, protože jsem si uvědomila, že to dává knize určitý charakter, který tomu nutně nemusím odebírat. Takže jsem postupovala soustřednými kruhy, od nejbližších kamarádek přes spolužačky ze základní školy a gymnázia až po spoluúčastnice z různých seminářů a podobně. Nechala jsem je většinou spontánně hovořit o tom, co je ve věku kolem padesátky nejvíc těší a trápí.

Až v momentě, kdy jsem našla nakladatele, začala jsem postupovat cíleněji, klást konkrétní otázky, aby kniha byla přece jen tematicky vyvážená. Mile mě překvapilo, že ze šedesáti žen jen dvě rozhovor odmítly. Vycházela jsem tedy ze svého okruhu, ale díky tomu, že do něj patří například i bezdomovkyně Máša, získává knížka ne snad objektivitu, ale řekněme pestrost. Když Máša mluví o tom, že pro ni dobrý den znamená, když ji ostraha v supermarketu nevyhodí dřív, než se na WC stihne omýt vlhkými ubrousky, může nás to hodit do reálnější perspektivy. Třeba v momentě, kdy řešíme faldy nebo vrásky.

Myslíte, že měly rozhovory pro respondentky terapeutický rozměr?

Snad ano. Ženy mi často říkaly, že jsou rády, že si to v sobě nějak utřídily. Jedny z nejhezčích a nejintimnějších rozhovorů paradoxně probíhaly na zoomu. Nejdřív to způsobil covid, ale pak jsem tenhle formát použila i pro setkání žen z různých koutů republiky. Při přepisování z videonahrávky bylo krásné pozorovat výrazy obličeje jednotlivých žen, jejich vzájemné reakce. Online prostor poskytuje zvláštní druh intimity, lidé se také více poslouchají, nechávají se domluvit. Vznikly takto jedny z nejhezčích úryvků knihy.

Vy jste těmi setkáními a rozhovory se ženami vlastně vytvořila ženské kruhy.

Ano, tohle je mi hodně blízké a fascinuje mě to. Ženský kruh je zvláštní, léčivá věc. Připadá mi, že ve spiritualitě ženy je to společné sezení a sdílení od přírody zakódováno. I muži se v kmenovém uspořádání scházeli kolem ohně, vyprávěli příběhy, ale ženy dokážou rychle vklouznout do velmi intimního rozhovoru i s úplně cizími ženami jenom proto, že se jich několik sešlo a zarezonovalo společné téma. Stačí si sednout do kruhu a dát doprostřed svíčku nebo pár oblázků, a najednou něco vzniká.

Vnímáte odpovědnost za to, že jste zástupkyní padesátnic ve veřejném prostoru, kde prezentujete jejich témata?

Je pravda, že se občas musím smát tomu, že jsem se stala takovým samozvaným „apoštolem menopauzy“. Ale ano, snažím se vážit slova a přemýšlet o tom, co říkám, nějak kultivovaně sdílet to, co jsem se dozvěděla v rozhovorech. Ale rozhodně nejsem žádná odbornice na menopauzu, která by chtěla někomu něco radit. Říkám si, že by se každá z nás měla stát odbornicí na svou vlastní menopauzu. Porozumět sobě a svým potřebám v tomhle věku. To úplně stačí.

Na obálce Padesátky je fotografie ženy, která vypadá spíš na čtyřicet, to mě trochu zarazilo. Jak se to stalo? Není to dokonalý odraz naší současné společnosti, která stále neumí přijímat stáří? 

Na obálku jsem bohužel měla minimální vliv. Dělalo ji externí grafické studio, takže komunikace mezi mnou, nakladatelstvím Host a jimi byla hodně komplikovaná. Na tom procesu se možná odrazilo i to, že tohle téma není vnímané jako moc sexy, takže grafici přicházeli s ještě podivnějšími návrhy. Třeba se žena na obálce dívala do zrcátka a viděla v něm jakousi gorgonu, děsivou mytickou bytost. To docela výmluvně ilustruje, co si lidé pod padesátkou představují.

Takže nakonec obálka dopadla, myslím, docela dobře. Růžovo-fialový obleček jí sluší, s trochu bláznivým fontem nadpisů jsem se ztotožnila a vytahaný svetr, který má ta mladší žena na sobě, se hodně podobá mému oblíbenému, ve kterém piju ranní kávu. Takže za mě nakonec fajn. Ale máte pravdu, obálka prodává a vrásčitější paní by asi prodejní čísla snížila. To je realita.

Co je podle vás největší tabu, o kterém píšete v Padesátce, a ve veřejném prostoru se o něm nemluví?

Pokud vezmu tělesnou oblast, je to například inkontinence. Nebo obecně řečeno rozvolnění různých svěračů v těle. On ani ten vzduch se v těle neudrží tak snadno jako dřív, takže si člověk musí například dávat při intimním styku pozor. O tom se moc nemluví.

Ve vztahové oblasti je to asi nevěra. A co to přesně nevěra je? Tady taky kultivovaná debata chybí. Smějeme se tomu, odsuzujeme to, ale rozumíme tomu? Kupodivu se psychoterapeuti i kněží vzácně shodují v okřídlené plzákovské radě „Zatloukat, zatloukat, zatloukat“. Ano, musí se s tím zacházet velmi opatrně, protože když někdo chytne záchvat upřímnosti a připadá mu, že nejlepší je vše partnerovi vyklopit, tak to může celé partnerství rozhasit. Každý musí posoudit, co jeho manželství unese. Ale bylo by dobré, kdybychom o tom uměli mluvit alespoň s přáteli, s odborníky, ve společnosti. Manželský terapeut Pavel Rataj zmiňuje v jednom článku, že si má člověk na nevěře ujasnit, co hledá, co mu chybí. Nezatracovala bych tu vysmívanou „druhou mízu“. Může jít o druhý dech, nový příliv nějaké síly, která se může vlít do různých oblastí a přetransformovat třeba do velké kreativity.

„Kromě medicínských knih o menopauze jsou k dostání buď rozverné tituly typu ,V padesáti život začíná‘, nebo naopak duchovní knihy, které nejsou pro normálního smrtelníka.“

V jednom rozhovoru jste na otázku, co podle vás ženy nejvíce trápí, zmínila přibývání na váze. Jaká další témata vycházející z vašich rozhovorů jsou palčivá?

To je opravdu úplně individuální. Padesátka je takový průsečík témat a každý člověk má jiný leitmotiv. Já to vnímám i tak, že na každého ještě čeká nějaký úkol, který nás může někam posunout. Pro některou ženu je to třeba vztah s mámou, která slábne a najednou je o ní třeba pečovat, přestože do té doby byla nesnesitelná. Pro jinou to může být pobídka začít více sloužit svému okolí, třeba jít do neziskového sektoru. U mé generace si dovedu představit, že pro někoho může být tou výzvou udělat lesbický coming-out. Je v tom veliká rozmanitost. Některé ženy říkají, že už nechtějí nic měnit a že vnímají přechod plynule. To je samozřejmě v pořádku, neříkám, že musí každý zažít něco radikálního. Ale tahle životní fáze, kdy děti odrostly a ještě jsme docela fit, nabízí okénko, kdy můžeme zpracovat něco, co by jinak zůstalo zapouzdřené.

Socioložka Lucie Vidovičová říká: „Padesátnice spadají do věkové kategorie, která je neviditelnou generací a neprobádaným územím. Chybí tu přechodové rituály. Menopauza je předpeklím stáří, kterého se tak obáváme, a je ve veřejném prostoru propojena s medicínským řešením typu ‚spolkněte prášek, bude vám lépe‘.“ Dnes už je to o něco lepší, když jsem zadala do googlu „přechodový rituál – menopauza“, vyskočilo na mě dost možností. Vnímáte to stejně? Že se o tématu více mluví?

Určitě se o tom mluví víc, ale veřejná debata má stále své rezervy. Například v tom, jak se o tématu mluví. Připadá mi, že na trhu jsou kromě medicínských knih o menopauze buď rozverné tituly typu „V padesáti život začíná“, „Jak si ochočit muže“ a podobné legrácky, nebo zase vysoce duchovní knihy, které nejsou pro normálního smrtelníka. Tak se snažím najít nějaký střed, kde by se to všechno propojilo. V našem věku už je dobré vidět na horizontu konec, protože díky němu si vážíme toho, co je. V padesáti život nezačíná, ale může krásně vrcholit.

Podle výzkumů stoupá množství rozvodů mezi padesátým a šedesátým rokem, jak potvrzuje ve vašem rozhovoru socioložka Ida Kaiserová. Mě v tomto kontextu zaujalo, co vám řekla psychiatrička a psychoterapeutka Halka Korcová: „… v manželství se znovu rozdávají karty… Ti dva si musí znovu ujasnit, jestli pořád chtějí být spolu a proč…“ Je právě komunikace něco, co byste ze své zkušenosti poradila jako recept na dlouhodobý kvalitní partnerský vztah?

Ano, bez pochyb. To je to hlavní. A je potřeba se učit, jak kultivovaně komunikovat. Mám nedávný zážitek z ženského víkendu, kde se dělala jednoduchá cvičení, která se týkala vyjadřování našich potřeb. V jednom cvičení vás má partner podepřít rukama na zádech tak, aby vám to bylo příjemné. Nic víc. A vy ho máte slovně navádět, kam má přesně položit ruce, dokud se necítíte opravdu pevně a příjemně opřená, dokud to není opravdu „nej“. Uvědomila jsem si na tom, jak se bojíme říct si o podporu, vyjádřit, co bychom si nejvíc přály. To je také součástí toho, být velká holka, umět si o věci říci hezkým způsobem. 

„Paradoxně se ve svém těle cítím víc žensky než dřív.“

K sexualitě žen v tomto věku v rozhovoru s gynekoložkou Klárou Milotovou také zaznělo, že některé ženy jsou rády, že už nemusí mít sex, protože se to od nich ze strany partnerů již tolik neočekává. Mě zaujal výzkum socioložky Anny Ševčíkové z Masarykovy univerzity, ze kterého vzešlo, že mnoho žen 50+ by rádo sex mělo, ale jejich partneři mají problémy s potencí a stydí se je řešit. Vy v knize tuto pestrost zkušeností žen hezky shrnujete, když píšete: „Na jedné straně se jako jeden z častých doprovodných příznaků zmiňuje ztráta libida. Na druhé straně každou chvíli někdo utrousí poznámku o tom, že ,teď po padesátce je sex nejlepší‘.“ Jaké byly rozhovory o sexu? 

Protože většina respondentek byla z mého blízkého okolí, cítila jsem, že práh ložnice je pro mě nějaká hranice. Ne ze studu, ale kvůli vzájemným ohledům. Nechtěla jsem se s kamarádkami, jejichž partnery znám, bavit přímo o jejich sexuálních praktikách. Mám pocit, že mi to ani nepřísluší. O tom by bylo snazší mluvit s cizími ženami anonymně, a třeba se do toho někdy pustím, bylo by to na celou knížku.

Ve vašem audiodokumentu o sexualitě padesátnic jste šly k větší otevřenosti ohledně detailů, to mi připadalo inspirativní. Čím jsem starší, tím víc mě tělo zajímá. Vážím si ho a jsem šťastná, že je zdravé. Jak člověk vidí, že kolem něj lidi umírají a jsou nemocní, dochází mu, jak je život křehký a jak by mohl být krátký. Tak jsem ráda, že to se mnou moje tělo ještě nevzdalo, a paradoxně se v něm cítím víc žensky než dřív.

Socioložka Lucie Vidovičová, která se zaměřuje na ageismus, uvádí, že ženy jsou mu vystaveny dvakrát častěji než muži. Potvrzovaly vám to respondentky ve svých výpovědích?

Mě v knize zajímalo hlavně vnitřní prožívání těch témat, ne tolik společenská situace. Přiznávám, že k tomu vnitřnímu světu citů, emocí a vztahů mě to táhne mnohem víc, jsem na něj víc napojená. Takže téhle perspektivy se asi budu držet i nadále. Ale zároveň jsem vždycky ráda, když mě někdo na širší společenské kontexty upozorní a do toho vnějšího světa mě vytáhne, protože se to samozřejmě nedá úplně oddělit. Nezkoumám sice platové nerovnosti ve společnosti, občas si ale v práci uvědomuju, že pokud chci mezi mladými kluky obstát, musím se jakožto starší žena poměrně dost snažit. Do jaké míry má ovšem cenu s nimi soutěžit, na to si musím odpovědět sama.

Zuzany Vlčinské, lektorky prožitkového zpívání, se ptáte, jaká obecná témata v písních patří ke zralému věku, a ona říká: „Opuštění. Určitě je tam téma oplakat všechny věci, co už nebudou.“ Vy sama jste prožitkové zpívání několikrát absolvovala. Jak to probíhá?

Zuzana Vlčinská tohle umí moc krásně. Člověk k ní přijde a s ostatními ženami zpívá prastaré lidové písničky. To je v zásadě všechno, nikdo není vyzván, aby se svěřoval, není to terapie. Jde tam opravdu jenom o to, nechat na sebe píseň působit a zkusit ji zpívat s ostatními ženami. Zuzana vybírá písně, které nesou smutek, hněv a další emoce, které v běžném životě nemáme moc šanci vyjádřit. A člověk si třeba i dupne nebo zapláče, a může tak v bezpečném, zástupném prostředí skrze píseň prožít něco, co si předtím nedovolil.

A pak je tu téma prázdného hnízda, moment, kdy děti odejdou z domu. Jak tento náročný proces ženy zvládají? Je to častý problém?

Připadalo mi, že většina žen měla tohle téma docela dobře zpracované. Ale překvapilo mě, že se netýká jenom matek, co na dětech visí a mají tendenci linkovat jim život. Téma prázdného hnízda má mnoho nenápadných podob. Já teď třeba zažívám takové poloprázdné hnízdo, kdy nejstarší dcera je střídavě na koleji, u přítele a u nás. A já tápu, jestli u nás ještě bydlí, nebo nebydlí, jestli mám po ní ještě chtít nějakou pomoc, nebo si s ní jen tak sednout a povídat. Občas mě ta neuchopitelnost rozesmutní, občas deptá. To jsou ale přirozené separační procesy, kterými je třeba projít.

„Můžeme se vyvázat z toxického vztahu, přestat plnit přání ostatních, nebo naopak začít někde pomáhat, aby tu po nás něco zbylo.“

V kapitole „Nemoc a ubývání sil“ píšete, že v tomto věku jsou kolem nás více přítomny smrt a nemoci. Že jsou známy průzkumy, kdy lidé na sklonku života odpovídali na otázku, čeho ve svém životě nejvíc litují. Nejčastěji zaznívalo: Že jsem trávil málo času se svými blízkými. Že jsem si málo hrála a bavila se. Že jsem se nevěnoval koníčkům, které mě těší. Že jsem toho málo udělal pro ostatní. Že jsem příliš mnoho času promarnila trápením se a hořekováním nad něčím, co se nedalo změnit. Chtěla jste čtenářky inspirovat, nad čím přemýšlet?

Sice jsem to takhle prvoplánově nemyslela, ale asi to celou knížkou nějak prostupuje. Mám pocit, že přechod je dobrý čas pro inventuru hodnot, hledání místa ve světě, kde se budu cítit dobře. Může se to projevit vystoupením z výkonového stylu života nebo třeba rozhodnutím nemarnit síly na něco, v čem už nevidím smysl. Třeba se vyvážu z nějakého toxického vztahu, přestanu plnit něčí přání. Nebo naopak začnu někde pomáhat, aby tu po mně na světě něco zbylo, dám do pořádku vztahy s nejbližšími. Z reakcí dotazovaných žen vím, že kolem padesátky se ta perspektiva skutečně mnohým z nás pootočí. To se pochopitelně týká i mužů.

V rozhovoru s farářkou Církve československé husitské se ptáte, jak je to v dalším životním období, třeba po šedesátce, a Hana Tonzarová vám odpovídá: „Kolem našeho sboru se vytvořila skupina starších žen, které se jednou měsíčně scházejí na faře. Tvoří spolu, sdílejí. Vnímají, že tu nejsou jen samy pro sebe, ale pro svět okolo nich.“ Byla to od vás inspirace starším ženám, že by jejich role mohla být právě v pomoci potřebným?

Ano, službu druhým mají ženy jaksi v genetické výbavě, ale připadá mi důležité, aby to byla služba, pro kterou se dobrovolně rozhodnu. Ne něco, co dělám útrpně a pak se za to lituju, nebo něco, o co ani nikdo nestojí. Tady mě napadá třeba takový ten „teror jídla“ jako nástroj ovládání nejbližších rodinných příslušníků, který s oblibou praktikují některé starší ženy. Tím neshazuju s láskou upečenou buchtu, ale občas to mívá podobu nátlaku, kdy by děti a vnoučata byly mnohem radši, kdyby si s nimi babička sedla a v klidu si povídala, než aby se vyšťavila u sporáku a pak bědovala, že je chudák a že to nikdo neocení. Až budu v téhle fázi, chtěla bych se umět zeptat, co by ode mě děti opravdu ocenily, a zachovat se podle toho.

No a pak se dá pomáhat právě přes různé organizace, chodit si třeba s někým opuštěným povídat jako dobrovolník. I když úplně nejlepší mi stejně připadá pomáhat někde v sousedství.

„Člověk může přijít z pohřbu, prožít ho jako silný zážitek, a večer se chechtat u seriálu. V mládí bych z toho byla zdrchaná týden a řešila, jestli je svět spravedlivý a podobně. Teď si tyhle otázky nekladu.“

V kapitole o moudrosti píšete: „Pokud mám soudit podle sebe, připadá mi, že se o nás ve věku kolem padesátky moudrost s pošetilostí tak trochu přetahují.“ Jak jste vnímala tento aspekt u svých hrdinek? V čem se to například projevuje?

Byla řeč třeba o touze vyrovnat se mladým ve sportu, občasném neodhadnutí svých sil, představě, že jsem pořád ta dvacetiletá kočka jako tenkrát, a tak dále. Jsou to přirozené věci a můžou být i skvělé, ale v jednu chvíli je asi potřeba se tomu zasmát a pustit to, aby si člověk buď neublížil, nezačal být svému okolí směšný nebo, ještě hůř, frustrovaný.

My s manželem jsme teď měli aha-moment, když jsme našli fotky z doby našeho seznámení a uvědomili si, že jsme na nich stejně staří jako naše děti teď. Tohle srovnání na nás zapůsobilo mnohem silněji než jakékoliv prohlížení starých fotek dřív. Museli jsme si přiznat, že to nebylo „nedávno“, že se vyměnily generace. Ale zároveň je potřeba se z toho nepotento, že jo.

Jak se vaše vnímání tohoto životního období posunulo právě za ty roky, kdy vznikala kniha? Co vám samotné její psaní přineslo?

Především se divím, že mě to téma pořád baví, a že mě dokonce zajímá čím dál víc. Určitě ho po dokončení knížky vnímám mnohem šířeji a mám méně černobílý pohled na věci. Povídání s ženami a následné psaní mi také přineslo tvůrčí radost, sebevědomí a důvěru, že snad dokážu naslouchat a to, co slyším, přetavit do slov tak, aby z toho něco měli i jiní.

V epilogu zmiňujete: „V dospívání člověku připadá, že se nemůže radovat, když svět trpí. Vnímám jako požehnání zralého věku, že se protiklady, jako láska a bolest, zármutek a radost, začínají prolínat, že dříve neslučitelné rozměry života najednou dokážou existovat vedle sebe.“ To mě hodně zaujalo, protiklady se začínají prolínat. Jak jste to myslela?

Tohle se trochu těžko vysvětluje, spíš to v sobě nějak cítím. Že člověk může přijít z pohřbu, prožít ho jako silný zážitek, a večer se chechtat u seriálu. V mládí bych z toho byla zdrchaná týden a řešila, jestli je svět spravedlivý a podobně. Teď si tyhle otázky nekladu. Ale přitom to není otázka otupění nebo cynismu, naopak. Člověk už prostě ví, že to krásné i bolavé k životu patří a že je to v pořádku. Nebo se bláznivě zamilujete a navzdory strašným komplikacím, bolesti a bezvýchodnosti je to krásné, protože jste šťastní, že vás to vůbec ještě potkalo. A takhle by se dalo pokračovat.

V člověku se prostě všechny dosavadní zkušenosti integrují, stává se celistvějším, víc přijímá život v jeho úplnosti. A to je myslím fajn. 

V knize říkáte, že jste pochopila, že existuje něco jako síla zralých žen, která může být plodná, ale taky destruktivní, podle toho, jak s ní naložíme. To mi přijde jako skvělá motivace pro všechny padesátnice. Přeji vaší knize, aby našla mnoho čtenářek, které se díky čtení nadchnou pro následující roky svého života a prožijí je v radosti.

Děkuju a taky přeju všem ženám do tohoto období radost a sebedůvěru.