Letem podcastovým světem II

Tělo a duše, nerozlučitelné. Vzpomínám na jedno malé trauma z dětství. Byl jsem hubený a nechtěl jíst. Babička mi vyhrožovala, že půjdu do ozdravovny, kde mě budou denně cpát knedlíky a bramborovými šiškami, abych přibral. Abych měl nějaké sádlo. Babička zažila hlad a válku. Bál jsem se, a tedy jedl. Abych měl nějaké sádlo. Jiná generace. Tehdy sádlo bylo in.

Dnes není. Estetický, společenský i kulturní kánon je teď jinde. Štíhlí, svalnatí, vysportovaní lidé… A to navíc fotky i kamera opticky přidávají kila, zeštíhlování ve Photoshopu, zkrášlování, plastiky a různé filtry ještě zvětšují rozdíl mezi realitou a budovaným umělým obrazem. Každý, kdo je jiný, je hoden posměchu, protože nezapadá, a protože když ukážeme na druhé, nebude si nikdo všímat našich nedostatků a my budeme konečně patřit k těm „správným“ a in.

Sádlo je totiž v hlavě

A tak vznikla podcastová série Sádlo. Autorka Ridina Ahmedová je zpěvačka, hudebnice a performerka, máma tří dětí, majitelka kocoura, milovnice barevného oblečení, kaváren a procházek krajinou. Má slabost pro výzvy všeho druhu, zvlášť ty, které člověka trošku lekají. O to je to pak větší jízda! Tak se to píše alespoň v anotaci k podcastu Sádlo. A je to jízda. Přesně tenhle pocit mi vytanul na začátku poslechu. 

Nejprve téma. Fat shaming jako fenomén, o kterém víme a jemuž občas můžeme i bezděčně podlehnout, zvláště když slýcháme takové to: Nejsem tlustý, ale nemocný (třeba je). Jde o věc rozpoznatelnou na první dobrou, a především vděčnou. Je tak snadné se strefovat. Tak zábavné.

Ridina Ahmedová spolu s dramaturgyní Veronikou Ruppert připravily šest tematických dílů – od začátku výčitek a nasazování vzorců do hlavy už v rodině přes sexuální život boubelek, těhotenství, sebepoškozování až k sebepřijetí. Logický, ústrojný a vlastně jednoduchý postup. Ale taková jednoduchost cyklu sluší, je přehledná a pořád dokáže překvapit. Je svěží.

Mimochodem, dramaturgyně Veronika Ruppert od podcastové série Svatebky dost vyrostla. V Sádle si je jistější, má k dispozici parádní materiál a představuje postupně nové pohledy na dané téma, další příběhy, jde pořád víc do detailu a rozebírá možnosti a zákruty toho, co znamená mít na těle víc sádla, a snažit se ten fakt přijmout. Dramaturgie je umně dávkovaná, chytrá a baví mě. Ve chvíli, kdy si řeknu, že tady už je to všechno probrané do mrtě, objeví se další příběh, další možnost, jak nazírat na celý proces sebepřijetí. Respekt k Veronice, protože není jednoduché rozvrstvit tu obrovskou škálu výpovědí tak, aby se postupně rozvíjely, nezačaly nudit, navazovaly na sebe, potvrzovaly se a setkávaly.

Dále znělka, soudobý zvuk (dobře, zpočátku jsem pořád slyšel opakování slova piko, piko, piko a hledal nějaké vyšší souvislosti, nic podbízivého, adekvátní, v dobrém slova smyslu normální; je zajímavé, že v úvodu každého dílu je většinou výrazný zvukový design prostředí – zastávka, kavárna, ulice, který se v následné koláži výpovědí ztrácí. Výpovědi jsou rámované jednoduchými zvukovými předěly, autorka se nebojí slovo i zvuk nechat doznít. To potřebuju vstřebávat, baví mě práce s pauzami, ale po namlsání v úvodu chci víc identifikace prostředí. Já vím, že to není primární, že potřebuju hlavně slyšet výpovědi, a ty slyším a působí na mě, ale někde vzadu mi pro hloubku nebo ukotvení chybí zvuk. Špína prostředí. Například když Ridina v prvním díle v naraci popisuje, že chroupe mandle při natáčení, je to vtipné, ale kavárna ani mandle slyšet nejsou. Stačil by jediný chroup, ilustrace, pauza, a bylo by to dokonalé.

Musím velmi pochválit výběr respondentek. Tak rozmanité, zajímavé paní a slečny, každá jiná, s jiným příběhem i vyzněním, všechny hledající mír samy se sebou. Protože všechno je v hlavě. Sádlo je v hlavě. Poslouchám a dojímám se nad některými situacemi, jindy se bavím a směju se, pak zpozorním a pustím si onen úsek znovu a říkám si: Tý jo, je to fakt jízda. Ridina otevřela na rozumné ploše téma, které pálí mnohé, tlusté i netlusté, rezavé, pihaté či plešaté. Parádní je, že to všechno, co slyšíme, se dá rozprostřít na další „shame skupiny“, není to uzavřené pitvání se v iluzorních problémech, ale až skoro protržená hráz něčeho potlačovaného, co musí ven a konečně dostalo možnost a směr. A Ridina to dělá důsledně, velmi promyšleně, dávkuje drama i lehkost, s dopadem na všechny posluchače. Na ty veřejnoprávní rozhodně. A nespornou výhodou je samotný audioformát, protože právě tady si znovu uvědomuju, jak intimita mikrofonu pomáhá otevřenosti, sama o sobě „udělá“ atmosféru, podpořená dobrým střihem i načasováním, kdy autorka spolu s dramaturgyní včas utnou tu kterou výpověď a změní respondentku i téma. Tleskám.

A ještě jednu věc bych rád zdůraznil. Často jsem pofňukával nad slabou narací v českých audiodokumentech i podcastech. Vyhýbáme se jí (jak často jsem slýchal, že není nutná, že materiál obstojí sám), jsme toporní, nepřirození, narace pak vyčnívá z celého tvaru. Ridina je přesná. Přirozená, normální, žádná čtoucí sošná redaktorka, prostě nám vypráví, uvěřitelně, se zaujetím, nespisovnou češtinou, umí se dlouze nadechnout, zadrhne, vzdychne, zkrátka mluví. Nijak se nestylizuje, je svoje a je to cítit. A proto jí věřím. Někdy střídá spisovnou češtinu s nespisovnou (což mě zatahá za uši), ale respektuju to, tohle je ona a její vyprávění dodává celému dílu neskutečnou přirozenost, vím, že hledala, že je to její dílo, že ji baví, a je tak opravdová, že má třetinu úspěchu v kapse. Jen vlastním vyprávěním. Tohle chci slyšet i v jiných podcastech – obyčejnou uvěřitelnost.  

Jsem velmi rád, že neslyším odborníky, že mohu odkrývat další pocity žen, které se chtějí a potřebují smířit samy se sebou, což je mimořádné v době, kdy jsme všichni hnáni do změn, zlepšování se, růstu a progresu. Proč? Já jsem takováhle, no a co? A to se zdaleka netýká jen sádla. Právě v tom vidím velký význam této podcastové série. Na minoritě ukazuje, jak přenosné jsou všechny ty pocity, ústrky, zesměšňování, sebemrskačství, a hlavně nabízená cesta – sebepřijetí. Nejen že pojmenovává problém, jeho zákruty a detaily, vrší je, ale nabízí možnost, jak ten kruh protnout. Jak z něj vystoupit. Sádlo je totiž v hlavě. A Ridina to dokázala ústrojně, jednoduše, otevřeně, s velkým dosahem, vrstevnatě, lehce a vtipně i závažně a těžce – takový je i život. Velmi dobrá, promyšlená práce s výrazným společenským poselstvím. A Ridino, nemáte chuť udělat něco o mužských tématech? Tak trochu protiúkol, ale myslím, že by vám slušel.

Malá výtka na závěr. Chybí mi titulky. Na celé sérii se významně podílela dramaturgyně Veronika Ruppert, na zvuku Jaroslav Pokorný, ten spolu s Ridinou Ahmedovou i na hudbě. Chci slyšet jejich jména v závěru každého dílu. Je to zasloužené.

Tělo a duše, nerozlučitelné, prolínající se, spojité. Všechno je v hlavě. Vidíme svět takoví, jací jsme. Ne nadarmo těhotné ženy potkávají mnohem víc těhotných žen než dřív. Když jsem dostal povolávací rozkaz, byli najednou všude v ulicích vojáci.

Terapie jako cesta zpátky k sobě

Moje terapie II je podcastový seriál, ve kterém si štafetu předávají vypravěčské dvojice tvořené terapeuty a jejich klienty. První řada se zaměřila na témata, jako je sexuální násilí, psychosomatika nebo potřeba být perfektní a dosahovat výkonů. A nyní přibylo dalších šest dílů. Posloucháme příběhy o komplikovaných životních situacích a témata, jako jsou prožívání genderových rolí, rozvod nebo šikana. Některým lidem terapie zachránila život, jiní se jen potřebovali o sobě něco dozvědět.

Schéma je obdobné jako v první řadě, funguje, není třeba nic měnit, přesto se obměny objevují, možná díky různým autorům (Klára Tasovská, Marika Pecháčková, Jonáš Zbořil, Táňa Zabloudilová, Apolena Rychlíková a Petr Bouška), ale celek drží díky pevné dramaturgii Táni Zabloudilové pohromadě. A je to náročný poslech.

Všichni víme, jak je těžké se otevřít, vyznat se ze svých děsů, snažit se je pochopit a přijmout, zároveň bojovat s nimi, zvládnout je. Opět je výhodou samotný audioformát, v němž se nikdo nemusí stydět a bát, že na něj bude vidět. Díky blízkosti mikrofonu slyším každý nádech, zaškobrtnutí, emoční projev se vším všudy, můžu se vžít, nasát atmosféru, soucítit a analyzovat, to všechno mi způsob snímání umožňuje. Velmi chválím skladbu a střih (dramaturgie?), a to už v prvním díle Najít důvod žít, kdy se musím uznale smát, když terapeutka zpětně hodnotí, jak pracovala s Petrou, jak si libovala, jak je dobrá, a pak bylo všechno jinak. Taková sebereflexe je přesně to, co cyklus přibližuje, otevírá, je hořce vtipná a zároveň lidská. Pak tomu věříte. Pak víte, že neposloucháte kašírované příběhy, že tohle je cesta, na níž klopýtají všichni, a nic není nalajnované, že je to náročný proces pro obě strany. Jde o detail, který dělá terapii uvěřitelnou a přístupnou, nebojíme se jí tolik, nestydíme se tak moc.

Skladba je přitom jednoduchá. Úvod, rozhovor, prostřihy monologů a znovu musím zdůraznit velmi dobrý timing – práce s pauzami (mám opravdu radost, že autoři přišli na to, že ticho je v audiu výmluvnější než kdovíjaký zvukový design) a v neposlední řadě nevtíravá a jemná znělka a hudební složka. Adekvátní. Narace je ovšem proměnlivá, občas zní jako hlášení moderátora před dalším rozhlasovým příspěvkem. Ridina je v Sádle mnohem přirozenější.

Přístup různých autorů cyklu sluší, drží to jednotný rámec, a přesto je to jiné. To si uvědomíme hned v druhém díle o rodičích a dětech, kde je původní skladba rozbitá, ovšem zcela účelně a funkčně. A v dalších dílech se nevyhýbá jiným tématům. Jako by po první, oťukávající sérii nabral druhý cyklus širší záběr a hlubší ponor. Problémy mužů, queer téma, otázka paměti, kde vytěsněné věci v podvědomí pořád působí, i situace, kdy je terapie neúspěšná. Další detail, střípek do mozaiky, kdy musíme přijmout, že terapie mohou být i neúspěšné. Nestavíme pomník, ale pojmenováváme, hledáme, rozplétáme. Poctivě.

Z celého cyklu je cítit pečlivá práce a nějaký druh nadšení, kdy všichni cítíme, jak potřebné je komunikovat, mluvit, otevírat v sobě děsy a zkoušet pojmenovávat to, co nás tak bolí. Poslech to skutečně není jednoduchý, ale stojí za to, nechat se vtáhnout do bolestivých příběhů, protože všechny mohou být i naše nebo někoho blízkého. Velká poklona autorům a dramaturgyni cyklu, že mám během poslechu pocit, že jsou mi ti lidé blízcí, i když je neznám, jsou v mojí hlavě a nutí mě přemýšlet, nesoudit, soucítit a chápat. Opět velmi veřejnoprávní podcast, chytrý a naléhavý, aniž by prvoplánově tlačil na moje city. Vyvolá je samovolně.

Ale zase chybí titulky. Zase neslyším, kdo se na cyklu podílel. Je to maličkost, ale ti lidé si to zaslouží. Možná mi to uniklo, ale kdo dělal zvuk?  

Obě podcastové série Sádlo a Moje terapie II jsou pro mě vizitkou Radia Wave, výrazným posunem vpřed v podcastové produkci a musím uznale pokývnout, jak rychle se tým kolem šéfredaktorky Wavu Ivy Jonášové orientuje v aktuálních trendech, nebojí se zaplňovat mezery v probíraných tématech, hledat, co chybí a co jsme ještě nestihli. Ano, ve světě jsou leckdy dál, ale my máme vlastní dluhy ve zpracování témat. V případě fat shamingu i odtabuizování psychických problémů naplňuje Wave poslání média veřejné služby, a to odpovědně, profesionálně, s nadšením pro věc (ano, to srdce je důležité a je znát), s nadhledem a s citem. Takže tohle jsme zvládli, už to docela umíme. Pojďme hlouběji a ještě dál, ještě osobněji, víc na dřeň. Nápady máme, schopnosti taky. Co nám brání?