Letem podcastovým světem III

Divadla se pomalu otevírají. Nejsem nijak častým návštěvníkem naší první scény, ale v době všeobecného uzavření čehokoli je kontakt s kulturou krátce řečeno fajn. Je ozdravný, je důležitý, i kdyby jen pro připomenutí se (pořád tady jsme!) nebo pro přiblížení toho, co děláme. A podcast je výborná forma imaginativního poslechu něčeho, co v normální situaci hlavně vidíme. Hlavně, ale nejen. Podcast Národního divadla, který připravuje od ledna 2021 podcastová produkční společnost Storylab Audio (Damian Machaj, Lucie Kryzová a Ivan Horák), přesně takový je. Informativní a použitelný nejen v době pandemie, i když v pandemii logicky vyniká. Má své sekce K jádru věci (k jednotlivým inscenacím přímo od jejich tvůrců), Speciál (o tématech, která právě rezonují společností a jež umění reflektuje, se zajímavými hosty či s historickými exkurzemi), Divadelní magazín (z dění za oponou) a V hlavní roli (s osobnostmi Národního divadla).

Divadlo nikdy nebylo víc slyšet! 

Ostatně jednoduše to shrnuje jeden ze sloganů podcastu: Divadlo nikdy nebylo víc slyšet! Začnu od konce, posledním dílem V hlavní roli: Iva Janžurová. Začínám poslouchat krátce po době hereččiných narozenin, podcast uvádí ženský hlas, zřejmě herecký, nevím, kdo to je. Škoda. (Ok, jméno se objeví v závěrečných titulcích, tak to má být.) Pak se ozve Taťjana Medvecká, poznám ji, typická paní Medvecká, tak jak ji máme (víceméně) rádi. Ivu Janžurovou zná léta, je to sice napsaný text, ale vyznívá to autenticky. Právě pro vzájemnou blízkost obou hereček. Podkres je takový důstojný, nerušivý, až ambientní, ale hned v úvodu mě zarazí nehezký střih, napojení hlasu Janžurové na konec repliky Medvecké. Na to pozor, opravdu to ruší. (Během psaní recenze jsem s autory mluvil a oni ten střih opravili.) Celé ty zhruba tři minuty mám pocit, že poslouchám starý rozhlasový pořad od Český rozhlas Praha, to znamená, že nic není vyloženě špatně, ale prostě je to starý rozhlasový pořad.

Jakmile začne mluvit Iva Janžurová, všechno se změní, rozsvítí, chytí rytmus. Její prostřihy s vypravěčkou postupně uvádějí čtyři hry Národního divadla, které si Janžurová sama vybrala, a najednou posloucháme trochu jiný podcast. Damian Machaj prostřihává mezi Medveckou, Janžurovou a specifickými úseky her, je to časově velmi dobře zvládnuté, zajímavé, doplněné vzpomínkami na proces tvorby, hudebně spoře podpořené a mě to moc baví. Dozvídám se souvislosti inscenace Beckettových Šťastných dnů nebo Mikve od Hadar Galronové. U Mikve dokonce přijde vysvětlování židovských zákonů (ale střídmé, krátké a akorát) a také to, jak se Taťjana Medvecká měla svléknout. Vzpomínám s moc příjemným nostalgickým pocitem na návštěvu představení před lety, kdy po mně uvaděčka loupla okem a řekla spiklenecky: „Že vy se jdete podívat na nahé herečky?“ Nejen Medvecká se ve hře nakonec svléká, není to ale vůbec důležité. Vidět nebylo nic.

Celé podcastové povídání pokračuje dál, občas s malou odbočkou. Třeba při nástupu pasáže o Mikve mě autoři potěšili tím, že se nebáli nechat doznít hudbu a atmosféru a změnit téma i náladu – výborně zvládnutý přechod. Jen se ptám: proč ta identifikace jinglem? Především je ale vyprávění Ivy Janžurové natolik zajímavé, k věci a chytře prokládané narací a ukázkami, že všechno běží jako po másle. Ne rychle, ale to v tuto chvíli vůbec nechceme. Přechod mezi hrou Mikve a Ostrovského Lesem je ale opět rádiově nudný. Hm. Na tak velké ploše tomu rozumím ve vysílání, ale v podcastu moc ne.

Baví mě i přiznání autorů k dramaturgickým zásahům Janžurové, dostáváme se blíž k tomu, jak všechno vzniká, není to jen pokus o přenos hotového díla a vyprávění o něm, ale vlastně poznáváme samotnou herečku a zjišťujeme, kde bere inspiraci, jak přemýšlí a cítí svoje role i jak je buduje. A to slyšet chci.

Ve čtyřicáté minutě nastává opět ten divný rádiový předěl. Proč? Oddělit Les a Audienci u královny jde přece mnoha způsoby! Všechny čtyři hry je možné nápaditě propojit a zároveň oddělit. Třeba je to nutný požadavek, nevím, ale dost mi vadí. Tříští mi příjemný pocit z toho, jak Damian zvládá mix uvnitř jednotlivých bloků. A když slyším, jak Medvecká krátce upozorní přímo do ukázky hry, že Margaret Thatcherovou hraje ona, je to fór, je to Damianův styl, je to zkratka a je to výborné.

Na osobnost umělce se dá podívat mnoha způsoby a úhly. Lucie a Damian, věrni žánru a zadavateli, zvolili ústrojnou možnost jednoduše naťuknout detaily, fraktály z hereččina (pouze profesního) života, malou výseč, která ale odhaluje, jak Janžurová přemýšlí o vlastní práci i jak se umí prosadit ve spolupráci s ostatními. Mě to baví. Je to podcast Národního divadla k životnímu výročí přední herečky, žádný portrétní dokument, žádné velké pitvání čehokoli, ani osobního života. Adekvátní.
 

K jádru věci

Ale pojďme se podívat na celý podcast. Podcyklus K jádru věci mě baví moc. Namátkou díly: Kouzelná země, Prodaná nevěsta, Rusalka, Tosca. Žádný díl není slabší, všechny obstojí, v době uzavření divadel je to ideální forma, jak přiblížit třeba i známé dílo, představit zajímavosti, detaily a souvislosti, pohled tvůrců i zúčastněných. Baví mě zvuková pestrost, a přesto přehlednost, příliš se neexperimentuje, ale ani to není třeba. Vnímám Damianovy postupy (Že by časem trademarky? Možná.), precizně vybrané ukázky z děl (Lucie?), jejich použití, prolínání a hlavně to, že se celou dobu orientuji, bavím a posouvá to můj pohled na tu kterou hru, operu, balet, adaptaci. Žádná encyklopedie, ale má to úroveň. To je to slovo. Úroveň. Soulad s étosem Národního divadla, s tíhou takové instituce, kterou podcast zcivilňuje a odlehčuje, ale úroveň zůstává. Nikoli však sošná. Ono to není jen tak, představit díla světové kultury prezentovaná na první scéně a zároveň být hravý a nesklouznout do rutiny, opakování se nebo zlehčování. Za mě to je největší deviza podcastu.

Zpočátku jsem si říkal, že až se zase divadla otevřou, možná takový způsob zpracování ztratí na atraktivitě. Už si to ale nemyslím, po pečlivém a pravidelném poslouchání je právě tento způsob nadstavbou, samostatně stojícím a opodstatněným doplňkem samotného programu. Má podle mě smysl poslechnout si jej právě před návštěvou představení jako druh avíza a stejně tak i po ní jako připomínku. A to cením.

Divadelní magazín

Další podcyklus Divadelní magazín popisuje dění za oponou, s mikrofonem na prvních čtených zkouškách, generálkách, premiérách či derniérách. Co se děje na scéně historické budovy Národního divadla, ve Státní opeře, ve Stavovském divadle či na Nové scéně? A co se děje v šatnách, na chodbách, v kavárně i ve sklepě? Kdo s kým co zkouší? To vše, čím divadlo právě žije, mě baví méně. Znám lepší reportáže, lépe natočené i odprezentované, není to špatné, neuráží to, leccos se dozvím, vlastně se i pobavím, ale je to prostě standardní formát „za oponou“. Podle mě mu škodí být tak blízko části K jádru věci, jenže tak blízko to možná vnímám jenom já. Celý podcast má každopádně na české poměry vysokou úroveň (zvuková grafika, kvalita střihu, dramaturgie, slyšitelná promyšlenost, …), baví mě, má nápady a může směle pokračovat, ať už bude naše první scéna hrát, nebo ne. A zaplaťpánbůh za tu nesošnost.

Černá čísla

Musím se ještě zastavit u tvůrčího týmu Storylab Audio, který tvoří Damian Machaj, Lucie Kryzová a Ivan Horák. Setkali jsme se při práci na podcastu České podsvětí, který tady logicky nebudu nijak hodnotit, ale už tenkrát jsem měl pocit, že se sešli lidé s chemií. Lucie a Damian tvoří velmi funkční pár, doplňují se, radí, inspirují a je prostě radost sledovat, když se potkají lidé, kteří se potkat měli. A Ivan zvučí a mixuje a skládá. České podsvětí se brzy představí druhou řadou a těší mě vidět posun v jejich uvažování, přístupu k tématům i ve zkoumání jednotlivostí. Zkrátka jejich kreativita. Mám dojem, že tato jména ještě uslyšíme podepsaná pod nějakým velmi zajímavým projektem. Zrají.

Celý tým připravil také podcast Černá čísla. Jde o byznysový podcast Seznam Zpráv, konkrétně o příběhy zakladatelů výjimečných českých firem, které ukazují, že i když jsou peníze na prvním místě, nejde vždy jen o ně.

Je to taková fiction v nonfiction. Dokudramata. Jde o formát u nás před časem znovuobjevený, hlavně v Českém rozhlase (Osudové ženy, Historie českého zločinu atd.) svého času velmi módní. Za mě podceňovaný, a tím pádem nedotažený. Lucie jako scenáristka píše Černá čísla lehkou rukou, obyčejně, takříkajíc do pusy. Za mě je to mnohem lepší než Lucie coby reportérka v podcastu Národního divadla. Stačí být prostě Lucie. Je to narace proložená skutečnými výpověďmi a archivem. A mě to baví. Na nic si to nehraje. Není to úplně klasické dokudrama a právě ten mix žánrů, postupů, dobrý střih a docela přesná Damianova režie společně vystaví odsýpající příběh, dobře vyprávěný. Když čtu v anotaci, že jde o „byznysový“ podcast, trochu mě to odrazuje (poutejte lépe), ale tohle je pohoda, která se u nás zase tak často neobjevuje, a svým způsobem je to vlastně velmi životaschopný, až veřejnoprávní formát. Velmi poslouchatelný. Příběhový, stojící na jednoduchém, ale funkčním nápadu a zpracování. Takzvaně za málo peněz hodně muziky. Nabízí se srovnání s cyklem Českého rozhlasu Příběhy slavných značek. Ale Černá čísla jsou modernější, živější, pojatá jinak, nějak mladší. Zábavnější, odlehčená. Václav Vašák je vypravěč tak akorát, sedí výrazem i „hraním“. A Lucie fakt moc dobře píše.

Podcast Divadla v Dlouhé

Ale zpátky k divadlům. Pandemie zavřela kdeco, kdekdo se s osudem rval po svém. Divadlo v Dlouhé připravilo svoji první původní podcastovou sérii Dlouhá chvíle, kterou iniciovala a moderuje nová členka souboru Štěpánka Fingerhutová. Každý díl má hlavního hosta a druhého moderátora z řad členů souboru. Rozhovory. Povídání je to příjemné, tekoucí. Po „divadelní“ znělce se line na různá témata, od vaření a focení přes překonávání těžkostí a inscenaci Amazonky po zvláštnosti (nejen) herecké práce. Občas hudba, archiv, všechno sladěné do soundu, který bych označil za divadelní, vhodnější výraz mě nenapadá. Podcast vlastně nepředstavuje alternativu pro diváky zavřeného divadla, ale s radostí dělanou nadstavbu, kde můžeme slyšet své oblíbené umělce trochu jinak.

Kolektiv Nesladim

To z podcastu Archa.radia, jednoho z projektů Divadla Archa, jsem si vybral třídílnou sérii Přežij tuhle noc. První podcastová série vznikla v souvislosti s přípravou autorské inscenace Dům (bez) spánku Kolektivu Nesladim v rámci dramaturgického modulu Archa.Fresh. A je to parádní, zvukově i dramaturgicky promyšlené, dokumentární, prostě hodně jiné než prosté povídání si o čemkoli, byť zajímavém. Alžběta Kvasničková se nebojí šepotu, nádechů, syčení, polotichých pasáží, je přirozená, umí rozvíjet a timeovat, prudce změnit prostředí nebo hudební design. Není to překlopení divadelního úsilí o inscenaci, je to z různých hledisek probrané téma, autorsky velmi zajímavě a pevně uchopené, svébytný audiodokument v nejlepším slova smyslu. Překvapil mě i kvalitní zvuk (Jan Sedláček) a prostě nějak cítím, že to takhle autorka chtěla, je pevná ve vlastní vizi a vychází jí to. Odpustím jí možná moc zdůrazněnou naraci (jak hlasitostí, tak umístěním, jinak výrazově je to v pořádku) i výpovědi respondentů, protože celá skladba je tak zajímavá, dozvídám se o lucidním snění, fenoménu ASMR či nočních můrách, ale hlavně slyším velmi profesionální práci a chci od autorky víc. Ještě hlubší a osobnější téma, protože tahle autorka ví, co chce, a je toho schopná, protože to cítí.

Každý z podcastů přistupuje k době pandemie jinak. Národní divadlo usiluje o kontakt s divákem a dělá to chytře, Divadlo v Dlouhé ukročí stranou a nabízí rozhovory o něčem jiném než o sobě a Divadlo Archa vytvořilo specifický, svébytný podcast v dokumentárním autorském hávu. To poslední je mi nejbližší.