Lidi jsou důležitější než film

Vaše volná trilogie Generace Singles (2011), Nerodič (2017) a nejnověji Šťastně až na věky (2022) zkoumá různé možnosti partnerských vztahů či rodičovství. Co vás na tomto tématu dlouhodobě zajímá a vnímáte za tu dobu, co se těmito tématy jako režisérka zabýváte, nějaký posun ve vztazích?

V určitý okamžik, když skončíte školu a vyjdete do světa, hledáte svoje téma. Hledáte věci, které vás naplňují a přirozeně zajímají, a zjišťujete oblasti, ve kterých se cítíte být silní. Mě celý život naplňovalo cestování (proto mnoho mé další tvorby se týká cestopisů a snímků ze světa) a vždycky jsem měla zájem o lidi. O jejich osobní, intimní životy. O malé příběhy, které mění dobu. Spíše než velké dějiny mě zajímalo to, co žijeme dennodenně. Generaci singles jsem začala natáčet někdy v roce 2008 a je jasné, že za 14 let se svět proměnil. Nutno říct, že i já sama jako autorka jsem se za ty roky naučila mnohem víc.

Můj poslední film Šťastně až na věky je tak sice formálně stejný jako předchozí dva díly, ale obsahově už řeší témata jinak. Je o proměnách partnerských vztahů a přirozeně odráží problémy dneška – hledání identity a to, jak zapadnout do stále komplikovanějšího světa a jak si obhájit před ostatními i před sebou samými určitou filozofii, ve které se moji hrdinové rozhodli žít. Film sleduje tři roky života polyamoriků, pár vyznávající otevřený vztah, striktně monogamní katolický pár, příběh milenky, která léta žije s ženatým mužem, a poslední hrdinkou mého filmu je žena, kterou manžel opustil pro „mladší model“ v jejích padesáti letech, a ona se snaží skrze seznamky znovu nastartovat svůj milostný a sexuální život. 

Zajímá vás i hledisko sociologů, společenský rozměr vztahových situací? Inspirují vás třeba nějaké knihy či texty sociologů na toto téma? Hledáte v nich odpověď na otázky, které si kladete filmem?

U prvních dílů trilogie jsem se setkala s desítkami sociologů a psychologů. Dnes už to ale nedělám. Podstatou mých filmů není podat objektivní, vědecky podloženou zprávu o světě. Přináším příběhy, do kterých si divák může promítnout svůj život a svoje postoje, a následně je konfrontovat. Ve filmech se vždy snažím jednotlivé postavy nijak nehodnotit, nemanipulovat a nevkládat do nich svůj názor a svůj pohled. Diváka nezajímá, co si myslí Počtová.

Už dlouho se mluví o krizi tradičních partnerských vztahů i institucí jako je manželství. Čím je to podle vás způsobeno? Respektive nesouvisí hledání alternativ partnerských vztahů v posledních letech s tím, jak negativní má generace vyrostlá v porevoluční svobodě zkušenosti s tradiční rodinou a jejími vazbami, které se za éry socialismu staly zatuhlou normou? Nebo to vnímáte jinak?

Ta otázka sama je už jakousi tendenční odpovědí. Já na to koukám trochu jinak. Zaprvé, vezměme si slovo krize. Je přirozená a nutná změna systému, daná ostatně i evolucí, opravdu krizí? Svět se mění – to, co je pro jednoho krizí, je pro další generace výchozí realitou a až zase změna pro ně bude krizí. Moje babička šla na první rande s dědou v doprovodu své sestry. Je to zhruba osmdesát let nazpátek. Nemít doprovod by bylo neslušné. Chce dneska někdo tahat na rande svého mladšího bráchu? Pro jejich generaci to bylo ale naprosto přirozené. Pro moji babičku už bylo krizí, když její dcera šla na rande sama. Doba se mění a nejde si z ní vybírat jen to pozitivní. Můžeme dnes léčit stovky nemocí, na které se dřív umíralo, ale zase mnohem více zažíváme zklamání z rozpadajících se vztahů. Říká se, že dnes už je běžný standard spíše než monogamie tak zvaná sériová monogamie. Prostě to tak je. Éra socialismu do toho určitě zasáhla, ale možná jen oddálila něco, co je na západě už běžnou normou.

Mohla byste přiblížit, jak dlouho film vznikal, s jakou původní myšlenkou jste do natáčení šla a zda (a jak) se ten původní koncept proměnil během natáčení či ve střižně?

Film vznikal něco přes pět let. Rok jsme pracovali na developmentu a hledali ty správné postavy, což nebylo jednoduché. Při výběru pro nás bylo primárně důležité, aby každá postava měla jiný typ vztahu, abychom měli jak postavy žijící v městě, tak i na vesnici. Zároveň jsme hledali i postavy s jiným stylem života. Pár vyznávající otevřený vztah žije v komunitě, a to je samozřejmě i filozoficky definuje, single žena zase na vesnici někde na polosamotě u Plzně a dala by se popsat jako ezoterický typ, monogamní pár je zase z maloměsta a jde o klasickou rodinu žijící podle katolického učení. Milenka je pracující žena, matka samoživitelka z velkého města a polyamorici jsou zas techničtěji zaměření. Živí se programováním a snad se neurazí, když řeknu, že jsou to trochu geekové. S nimi jsme natáčeli skoro tři roky a rok jsme pak film dokončovali. Jen ve střižně jsme s přestávkami byli přes půl roku. Na začátku jsme pracovali s asi sto hodinami materiálu. Původní myšlenka byla jasná a myslím, že se v průběhu let i dodržela, ale to bylo hodně dané tím, že jsme formálně navazovali na předchozí díly. Samozřejmě jsme nemohli absolutně tušit, kam se životy jednotlivých protagonistů za ta léta posunou. A musím říct, že všechny postavy měly svůj příběh, který jsme sledovali v průběhu času, a tyto příběhy měly i vyústění. Takže si myslím, že jsme je nakonec vybrali dobře.

Stává se vám, že při natáčení takto osobních témat máte někdy potřebu kameru vypnout?

Pokud si dobře vyberete lidi, kteří jsou otevření a upřímní, a pak s nimi natáčíte dlouhodobě a oni si na vás, na kameru i na zbytek štábu zvyknou, tak je jasné, že se občas před kamerou pere už hodně špinavé prádlo. Vždycky jsem si zakládala na tom, že s materiálem nebudu manipulovat pro účely zvýšení kontroverznosti filmu a nebudu svoje postavy využívat. Lidi jsou důležitější než film. Nechci nikomu ubližovat a ničit mu život, obzvláště když mi dal důvěru a do natáčení se mnou šel. Myslím, že tam panuje vždy vzájemný respekt a po tak dlouhé době s někým i přátelství. I u filmu Šťastně až na věky jsem měla situace, kdy mi to, co se před kamerou děje, už víc připomínalo Výměnu manželek než dokument, který chci natočit já. Kameru jsem zastavila a situaci zklidnila. Často jako režisérka svými otázkami rýpu do věcí, které ti lidé ani neřeší, nebo se podobným otázkám ve vztahu vyhýbají. Takže je přirozené, že to občas vykypí. Už dávno jsem ale pochopila, že podobně vyhrocené situace výsledné podobě filmu spíše nesluší. Snažíme se, aby všechny ty postavy mohl divák pochopit, a i když s nimi třeba nemůže souhlasit, tak by je měl alespoň respektovat a chápat jejich nastavení a úhly pohledu. A podobné situace onu snahu o ztotožnění spíše ničí.

Ve finále se snažíme říct filmem úplně jednoduchou věc: ačkoli mají naše postavy různé formy vztahů, všichni se snaží dosáhnout toho jediného, totiž aby byli ve svých životech šťastní a spokojení. A někdo má tu cestu ke štěstí trnitější a složitější, ale stále se snaží. A to je to podstatné.