Lidskost jako nadstandard

V Česku jsou kořistnických domů stovky. Zneužívají nízkopříjmových lidí, kteří nedostanou bydlení jinde, a za katastrofální podmínky, včetně štěnic, vypínání elektřiny a vody, chtějí majitelé někdy až dvojnásobné peníze, než zaplatíte za kvalitní bydlení v centru města. Režisér Tomáš Hlaváček v jednom z nich společně s hlavními protagonisty filmu strávil několik měsíců. Snímek dokončil s producentem Martinem Kohoutem a v rozhovoru jsme se bavili také o dynamice jejich spolupráce. Plnou verzi rozhovoru si můžete poslechnout jako podcast.

Tomáši, vy jste natočil také snímek Bydlet proti všem, takže se tématu věnujete dlouhodobě – nicméně v jaké chvíli jste se tehdy rozhodl, že právě na problematiku bydlení zaměříte kameru?

Problematice bydlení v těch nejnuznějších podmínkách jsem se začal věnovat ve chvíli, když jsem měl tu možnost – věděl jsem, že v tomhle domě se něco děje, samotní nájemníci se chtějí podmínkám vzepřít, což je poměrně unikátní, protože to vyžaduje organizaci. Když to dělají jednotlivci sami, jsou ohroženy jejich rodiny – proto se to také neděje a je to výjimečné. A obecně málokdo zná podmínky, ve kterých ti lidé žijou a které jsou opravdu katastrofální, ale diskrétní. Nejde tam je tak přijít, jsou to soukromé světy.

Bydlení se zároveň týká všech. A já jsem měl to štěstí, že jakožto původně brněnský dokumentarista jsem byl v Brně v době, kdy tam došlo k občanskopolitickému rozkvětu. S tím se pojila aktivita některých politiků zavést projekt Housing first, respektive Rapid Rehousing, což je specifikace pro rodiny. A tehdy jsem si říkal: To je nový přístup, jak řešit bytovou nouzi – bezdomovectví a rodiny v bytové nouzi. Chtěl jsem to téma sledovat. Ale celé se to odfouklo jinam. Původně jsem chtěl sledovat rodiny, ale nakonec z toho vznikl dokument o politickém střetu. A dokument o ubytovnách a podmínkách v nich.

Tomáš Hlaváček studoval filozofii a mediální studia na Masarykově univerzitě a dokumentaristiku na FAMU. Věnuje se aktuálním sociálním, kulturním a environmentálním tématům s filmy jako Jsme epicentry zemětřesení (2020) nebo Bydlet proti všem (2021).

Martin Kohout vystudoval sociologii na Univerzitě Karlově a dokumentární tvorbu na FAMU. Zaměřuje se na společensko-politická témata, například ve snímcích Česká cesta aneb Proč došlo ke kuponové privatizaci? (2015) nebo Hlasy pro prezidenta aneb Pokus o kontrarevoluci.

Martine, kdy vy jste do toho naskočil a jaká přesně byla vaše role?

Tomáš za mnou přišel, už když dělal Bydlet proti všem. Tehdy jsem ho kvůli nedostatku času musel s lítostí odmítnout. Pak jsem ten film viděl ve střihové fázi, byl nádherný a snažil jsem se mu aspoň trochu pomoct. Mrzelo mě, že jsme to nedělali spolu. Říkal jsem mu, ať za mnou s dalším filmem určitě přijde. Pak za mnou přišel a já jsem ho odmítnul. Nedohodli jsme se na tom, jakým způsobem bychom to chtěli dělat. Ale za půl roku už to chtěl dělat trochu jinak a přesvědčil mě. 

Dialektika mezi režisérem a producentem je složitá, stanovil jsem si to pro sebe následovně: Režisér, se kterým spolupracuji, musí být kamarád, protože s tím člověkem trávíte spoustu času a jinak by to nešlo vydržet. Jen to ale nestačí. Taky tam musí být společné téma. Ale ani vám oběma blízké a potřebné sociální téma nestačí. Musíte se shodnout i na koncepci. Protože vy režiséra nemůžete řídit, musíte se shodovat. Jedině v tomhle momentu je spolupráce možná, a nám se to podařilo najít.

Tomáš: Zlomilo se to, když jsem Martinovi ukázal hrubé materiály, které ležely kvůli kovidu tři roky v šuplíku. Potom došlo k průniku. To doporučuju všem dokumentaristům. Jen popis budoucího filmu a vágnost toho popisu může cesty rozdělit, byť nakonec zjistíte, žemají být spolu.

Martin: Nutno dodat, že Tomáš už měl to gró vlastně natočené. On na té ubytovně trávil ohromné množství času. Pak přišel za námi a já mu vlastně jen pomohl dát tomu koncepci a realizovat dotáčky, které byly potřeba. Společně jsme natáčeli ještě dvacet dní, ale hutnost toho filmu už byla v materiálu, který Tomáš přinesl.

„Škoda každého dokumentu, který musí vznikat v monolitu jedné hlavy.”

Tomáš: Pobyt tam trval šest měsíců a byl nepravidelný, začal v březnu 2017 a trval do srpna, v listopadu jsme se tam ještě vraceli a potom probíhaly soudy. Rozsudek s Robertem Hrdinou přišel těsně před kovidem. Konečně jsme se dozvěděli, jak to dopadlo, a najednou udeřil kovid. A já jsem začal dělat Bydlet proti všem.

Každopádně jsme tu měli událost, do které se zapojilo víc aktérů – nájemníci, aktivisti a majitel, který z našeho pohledu jedná protiprávně – ale selhalo to. Na více frontách. A Martin řekl, že to vyžaduje reflexi. A tak jsme si řekli, že nebudeme vyprávět přímočarý příběh, co se stal, ale dáme tomu tuhle reflektující linku. Já rád spolupracuji se sociology a Martin je jak dokumentarista, tak sociolog. Tak jsme do toho zapojili ještě sociologa a kriminologa Petra Kupku, který nám dělal určité zrcadlo. A začal se rodit narativ filmu – vyprávíme Kuncovku, ale také se ohlížíme zpátky a vyprávíme ji skrze pozadí byznysu a toho, jak to vnímají samotní aktivisté.

Takže tohle byl základ koncepce, na které jste se nakonec shodli? 

Tomáš: Jednoznačně. Mně se potvrzuje, že pokud je tvůrčí dvojice sehraná, funguje to skvěle. Musí si ale absolutně rozumět. Máme například bratry Dardennovy a Ceonovy, ale není jich moc. My jsme s Martinem byli stejně pracovití, stejně iniciativní a možná i zvídaví. Bez toho by to nefungovalo. Škoda každého dokumentu, který musí vznikat v monolitu jedné hlavy.

Martine, na Ji.hlavě jste zmínil, že Tomáš je velice precizní – že jste asi nepracoval s takhle precizním režisérem. Jak se to projevuje?

Třeba tak, že když máte odevzdat film do České televize na postprodukci, stříháte do půl osmé do rána, a pak jdete rovnou do té televize. Je to trochu humor, ale zároveň jsme si s Tomášem řekli, že je vlastně dobře, že využíváme veškerý čas, který nám k tomu byl dán, protože udělat něco včas je svým způsobem podezřelé. Vypadá to, že nevíte, co s časem, a nevyužíváte ho stoprocentně. Tomáš vždycky ví, jak ten čas využít a pokaždé ho ještě něco napadne.

Detailismus je důležitý, protože v detailech teprve vidíte rozpor celé věci. Když vám nesedí detail, je tam možná hlubší problém než to, že je něco blbě střihnutého. Když detaily ignorujete, přecházíte tím i problémy na vyšší úrovni. Není to jen věc detailu, ale i celku.

Tomáš: Tohle je zajímavé a s Martinem se v tom doplňujeme. Byť vidíme stejně horizont věci, máme úplně odlišnou metodu. Já jdu na to, co nefunguje, přes detail. Rýpu do toho, když je v detailu rozpor, a mnohokrát se ukázalo, že i scény, které jsme měli pocit, že už sedí, jsme celé museli rozberat na součástky a vyprávět jinak. Vždycky nás to ale vedlo dopředu, nikdy to nebyl mylný dojem. Martin vidí naopak celkový obraz a kontext. Je dobré mít vedle sebe někoho takového, protože já tu celkovou stavbu nevidím. Martin je ale odchovaný vachkovec – je zvyklý na velké tvary. A možná i díky tomu jsme natočili velký tvar i my.

Tomáši, v rozhovorech říkáte, že být chudý znamená stát se komoditou a chudoba je pro společnost vlastně apriori provinění. Můžete to rozvést? 

Čím jste nízkopříjmovější, tím se v tomhle systému snižuje i míra vaší důstojnosti, a lidi na vás koukají méně jako na člověka a víc jako na zdroj peněz. Sociolog Pierre Bourdieu mluví o tom, že základní lidské vztahy jsou postavené na antagonismech, a čím jste chudší, tím víc se to obnažuje, tím víc jste kořist. A nakonec ti nejchudší žijí v kořistnických domech. Je to zvláštní, ale jako kdyby se v téhle společnosti míra lidskosti – aspoň na nějaké institucionální úrovni – potvrzovala tím, jaký máte status. To je ale hrozivé, protože já jsem vycházel z toho, že solidarita je základní lidská hodnota. Naopak se nám ukazuje, že lidskost je v téhle společnosti nadstandard.

Martine, vy jste při premiéře zdůrazňoval, že pojem „obchod s chudobou“, který se v souvislosti s praktikami, které vidíme ve filmu, nabízí, je vlastně nepřesné označení, že musíme mluvit o kořistnických domech. Proč?

Protože obchod s chudobou v první řadě asociuje byznys. Je to paradoxní pojem, směšný tím, jak je protikladný. Vede nás k uvažování o penězích: stát někam dává peníze, a ty se ztrácejí a končí u obchodníků s chudobou. Vlastně přicházíme o peníze. Jenže stát ztrácí peníze všude možně: při stavbě dálnic, ve školství, ve zdravotnictví, v každém oboru. Tady ale nejde o ztrácení peněz, jde o lidi, žijící v příšerných podmínkách, pomalu v mučírně, kde se vypínají proud a teplá voda. A ti lidi jsou nucení, aby platili extra peníze kromě těch, které dostávají majitelé domů od státu, takže je okrádají a vydírají. Tihle lidé nemají žádnou právní ochranu, nikam se nedovolají, takže jsou jenom kořistí v kořistnickém domě.

Je to daleko humánnější pojem. Obchod s chudobou asociuje neoliberální problém, že nám ze státu tečou peníze pryč, ale kořistnický dům říká: Tam někdo na někom kořistí, někdo někoho ničí.

Tomáš: Jde o systém, který vůbec nebere na zřetel hodnotu lidskosti. I když očividně dochází k protiprávnímu jednání, máme pořád potřebu nazývat to obchodem. Je ten obchod korektní, není korektní? Ale je to vůbec obchod? Jde o praktiky, které jsou nemorální a často nelegální, a my tomu pořád říkáme obchod. To je ale eufemismus. Není to obchod, je to vykořisťování a šikana.

„Máme tady stejné myšlení, a úplně jinou sociální realitu.“

Pierre Bourdieu, kterého jste citoval, říká, že když jsme v podmínkách extrémní finanční nouze, nejsme schopni opanovat přítomnost. Ty podmínky jsou ve filmu opravdu tristní a těžko si představit, že v nich člověk ještě řeší vzdělávání nebo optimální finance. Připomnělo mi to slavnou esej Virginie Woolfové Vlastní pokoj, kde píše: „Žena musí mít peníze a vlastní pokoj, pokud chce psát beletrii.“ Proč myslíte, že stále nechápeme, že musíme mít vlastní pokoj, tedy důstojné bydlení, abychom se mohli odrazit dál a metaforicky psát tu beletrii? 

Martin: Já myslím, že to vlastně všichni chápeme. Ale máme zmatek v tom, kdo na to má nárok a za jakých podmínek. Máme pocit, že si musíme něco zasloužit a vydělat. Přitom generace našich rodičů měla možnost v devadesátých letech něco zprivatizovat, zrestituovat. Jak přicházeli k bytům oni, a jak my, a jaké nájmy platili oni, a jaké platíme my, to je úplně jiná situace. Jenže tahle generace je v politice pořád silná a to myšlení se v základu neproměnilo.

Tomáš: Ano, máme tady stejné myšlení, a úplně jinou sociální realitu. Máme tady čtyři desetiletí politiků, kteří rozhodujou na základě uvažování čtyřicet let zpátky. Dnes se mluví o krizi gerontokracie, protože ti lidé vychází z hodnot a zkušeností devadesátých let let, ale ty podmínky se zcela proměnily. Bydlení i životní realizace jsou mnohem nedostupnější, a nás tady někdo poučuje, jak to zvládl v devadesátých letech. Ale je rok 2024. To je první problém. Druhý problém je, že tady máme stále neoliberální způsob myšlení. Když je člověk chudý, tak se na něj díváme jako na finančně negramotného. Ale na to právě Bourdieu říká: K tomu potřebujete mít čas! A když jste v nouzi, nemáte peníze, tak nelze řešit a opanovat přítomnost, a proto nemáte ani možnost zastavit se a plánovat budoucnost. Po těch nejchudších chceme ty nejlepší výsledky. Přitom jako střední třída vůbec nevíme, s čím se potýkají.

U nás funguje systém takzvaného propustného bydlení. Jak si to představit?

Tomáš: Propustné bydlení vychází z toho, že musíte dokázat, jak dobře umíte bydlet, abyste mohli bydlet lépe. To znamená, že jako chudý člověk s dluhy, který tyto problémy často dědí, musíte nejdřív dokazovat, jak skvělý jste nájemník. Jsou na vás kladeny ty nejtvrdší podmínky.

Spousta privilegovaných lidí má přitom také dluhy, ale nikdo to neřeší. A lidem v nouzi propustné bydlení říká: Vy si ho musíte zasloužit. Napřed začněte bydlet na nějaké ubytovně, nebo v sociálním bydlení. Jaké tam ale máte možnosti k rozvíjení rodiny a dětí? Bydlí tam třeba několik rodin najednou. Nejsou tam podmínky k tomu, soustředit se na práci, vzdělávání. Je to jako nějaká perverzní reality show, dáte rodinu do těch nejhorších podmínek a řeknete: Ukažte, že umíte bydlet jako my!

Je to vlastně sociální experiment. Přitom moderní sociální programy, které jsou založené na faktech, říkají: Ne, bydlení je základ. To znamená: bezpečnost, klid, nějaká míra důstojnosti. I proto je dnes bytová nouze hodnocena podle toho, že musí být na každou osobu pět metrů čtverečních. To není náhoda, je zkrátka vypočítáno, že člověk potřebuje pět metrů čtverečních, aby měl důstojný prostor pro životní realizaci. 

Při několikaletém natáčení jste se setkal s mnohým. Štěnice byly, předpokládám, ještě ten menší následek, který jste si odnesl. Jak jste se vyrovnával s tím, čeho jste tam byl svědkem? 

Tomáš: Nevyrovnal jsem se s tím. Potlačil jsem to, udělal jsem to jako generace našich rodičů, a tudíž jsem zatrpkl, mám z toho psychické problémy. Myslím si, že jsem podcenil psychickou péči a že máme stále tendenci to v naší generaci dělat. Mnozí si neuvědomují, že tenhle typ dokumentů, které jsou konfrontační, vyvíjí na autory hrozně velký tlak. Otevřít se s kamerou realitě je těžké. Citliví filmaři vnímají, že lidé jsou z kamery nervózní jako z nějaké zbraně. Vy jste zároveň nervózní za ty lidi, a do toho ještě musíte jednat. I ve chvíli, kdy nastane konflikt, nebo je tam nějaký podobný antagonista, jako byl antagonista našeho filmu.

Vyrovnávání se s tím jsem podcenil. Možná i proto, že o tyhle filmy nebyl zájem. Měl jsem to v šuplíku a neměl jsem peníze na nějakou psychologickou péči. Do toho s Martinem jakožto autoři řešíme otázku své bezpečnosti. Uvědomili jsme si, že takováhle investigativa znamená velké nebezpečí. Je to průnik do naší integrity, integrity našich rodin. Podceňuje se to. Podceňuje se dokumentaristika a podceňuje se péče o dokumentaristy.

„Jsme pokrytci, když chceme jako střední třída to samé po lidech dole.“

Napadá mě, jestli by to nemělo být další téma konference o etice v dokumentárním filmu. Vy jste se jí, Tomáši, letos v Ji.hlavě zúčastnil. Tématem byla Zodpovědnost za téma. Loni to bylo Jak zpřítomnit nepřítomné o práci s archivy a předloni Moc a mocenské vztahy o práci s protagonisty. Všechny tyhle aspekty se vašeho filmu týkají, včetně archivu, protože zacházíte také se záběry, které natáčely přímo protagonisté na své mobily. Co bylo největší etické dilema z toho všeho?

Tomáš: Když víte, že vaše materiály můžou způsobit existenční ohrožení protagonistů. Pokud veřejný zájem může způsobil tenhle následek, je to nepřijatelné.

Martin: Ano, v první řadě jsme řešili otázku, aby se rodinám nic nestalo. Nejzajímavější ale byly debaty kolem toho, nakolik můžeme ukázat, že postavy, kterým fandíme, selhávají. Jak ukázat jejich nedůslednost, slabost? Často nám někdo říkal: Vystřihněte to. Ale nakonec jsme to tam nechali. Pravda se potom objeví na hlubší úrovni. Pokud někdo lže, musíte v tom střihu ukázat, proč lže a co ho k tomu vede. A pak už nesoudíme jeho, že lže, ale soudíme situaci, která ho donutila, aby lhal. A o to jde: abychom ukazovali lidi jako subjekty zotročené a ponížené tou situací, ne klást na ně morální nároky.

Tomáš: To je zvláštní relikt hraného filmu a dramatizace: vytváření černobílých postav, se kterými se chceme identifikovat. A problém čtení sociální reality. Chceme v postavách vidět ryzost. Když jsou lidi ve zkorumpovaném prostředí, tak se snaží přežít, a proto nějak jednají. Adaptují se. Ale proč? A kdo se adaptuje a kdo vytváří podmínky? A bylo zjevné, že podmínky vytvářel majitel a lidi rozeštvával. Chtěl, aby se lidé navzájem práskali, aby si nedůvěřovali; obecně tam panoval morální marasmus.

Já být v těch podmínkách, tak nepatřím mezi ty skutečné hrdinky, jako jsou Zdena a Milada. Já bych se z toho podělal, zatímco ony ukázaly svou ryzost.

Martin: K tomu se naprosto připojuju. Ony a Julek byli nesmírně odvážní. Klobouk dolů. Proti tomu je dělat film čajíček. Pro chudé lidi je těžké být etičtí podle standartů střední třídy. A všimněte si, že o morálce často mluví ti bohatí, kteří na to mají čas a možnosti.

Tomáš: Jsme pokrytci, když chceme jako střední třída to samé po lidech dole. To je morální kýč, který v téhle zemi hrajeme. 

Tomáši, svou metodu práce označujete jako účastné sledování. Co to přesně znamená?

Já mám problém s termínem observace, protože vytváří dojem, že na realitu se dá nahlížet jako na akvárium z nějakého božího nadhledu. Když je ale dokumentarista přítomen, tak realitu zkrátka ovlivňuje, a zbývá otázka, jak s tím pracovat. Proto je ten termín neudržitelný. Sledování pro mě znamená jít záměrně za věcmi a osudy lidí, pozorování je nechat je před sebou rozvíjet. A k účastnosti: Když bych měl distanc, viděl bych situaci jinak. Já jsem s protagonisty kooperoval. Protože byli ohrožení, protože vzájemná důvěra byla postavená na tom, že jsem nedělal, že tam nejsem, a mohli se na mě obrátit. Osobně by mi přišlo nefér, kdyby se před kamerou dělo něco hrozivého a já bych na to nereagoval, viz situace se smlouvou. 

Observace je někdy termín pasující, ale v dnešní době velmi nadužívaný. A problém je, že když užíváte termíny jako fráze, ani se nezamýšlíte nad tím, co děláte. Proto se snažím termín posunout, abychom si kladli otázku, v jaké jsme jako dokumentaristi pozici vůči sledovanému.

Martin: Já mám někdy pocit, že termín observace se často používá pro filmy, které jsou vlastně nejvíc připravené a sehrané, ve stylu: "Musíte chvilku počkat, než vyjdete s těmi ovcemi, a já si tady zatím nastavím kameru. Přijďte za hodinu, až bude to správné světlo." Problém observace je to, že je velice těžké autorsky něco vyjádřit. Sám jsem na to narazil, když jsem dělal Hlasy pro prezidenta. Pořád jsem to dění pozoroval a měl jsem radost, jaký je to bizár. Chodili jsme na demonstrace a já si říkal, to je krása, co z těch lidí leze. Ty fráze, ta klišé a jak se to všechno spojuje v těch diskurzivních mapách! Ale když jsem potom začal stříhat, nefungovalo to, protože tam nebyl ten záměr, to vedení. A na to observace dojíždí. Z nějakého podivného historického důvodu se ale v dokumentu stále bere observace jako nějaké čisté umění a krása, když se to někomu podaří. Ale má to to čertovo kopýtko, že to pak nic neříká.

Tomáš: Ano, má to hodnotu fotky či obrazu, ne hodnotu filmového obrazu. Ten rozvíjí věc v čase. Observace je vlastně postavená na dokumentární lži. Když jsme točili Dům bez východu, spontánnost byla mnohem vyšší, protože všichni ví, že tam jste a můžete zasáhnout. A když se jako dokumentaristi sami bojíme pojmenovat metodu, jakou pracujeme, těžko porozumíme realitě. 

Protagonisté a protagonistky na Kuncovce sami natáčeli na své mobily. Jak jste kombinovali tyhle záběry a ty, které jste natáčel vy, Tomáši? 

Tomáš: Pracuju s malým nebo žádným štábem, abych co nejméně narušoval atmosféru situace. I tak ji samozřejmě narušuju. Východiskem bylo, že Kuncovka je uzavřený zámek. Nikdo nechce, aby se tam natáčelo, protože jste většinou svědkem nějakého nelegálního jednání. Nápad, že budou natáčet přímo protagonisté, přišel od aktivistů. Hrálo mi to do not, takže jsem je v tom podporoval a pořídil jim jednoduchou gopro kameru. Vznikaly tam pak komické situace, kdy se v kanceláři natáčeli všichni navzájem.

Záznam hrál i důkazní linku. Smutné je, že soud vlastně naše záběry nakonec takřka nepoužil, byť si myslím, že v mnohém důkazně fungují.

Jak to?

Tomáš: Na to se ještě musíme zeptat státního zastupitelství. 

„Jde o potřebu solidarity a blízkosti.“ 

Jak jste pracovali s hudbou? Rytmické údery hned na začátku nastolí až thrillerovou atmosféru.

Tomáš: Vybrali jsme si hudebníky, kteří pracují s field recordingem, nahrávají reálné zvuky, a nic tedy není syntetické. Myslím, že ten rytmický zvuk na začátku je poskakování příboru na pračce. Další byly praskání topení, zvuky trubek, vrzání dveří.

Martin: Ještě je tu jedna podstatná výrazová složka, kterou jste nezmínila: délka filmu. 

Já ji nezmínila záměrně!

Tomáš: Z jakého důvodu? 

Protože je to něco, na co se u vašeho filmu často upozorňuje: má dvě a půl hodiny. A priori se tak předpokládá, že je to problém.

Tomáš: To je pravda. A já mám strašnou radost, že si diváci na délku nestěžují.

Martin: Ta délka je přitom mocnost sama o sobě. Musíte to s těmi lidmi odžít, i tu repetitivnost. Takhle se tam žije, že se neustále naráží na ten stejný typ problémů. O něco se snažíte a zase na to narazíte. Teprve když jste v tom dvě a půl hodiny, máte u toho jiný zážitek.

Tomáš: Už se ani neptáme, proč vlastně tak moc tlačíme na ten nejkratší možný čas. Když chceme, aby měly dokumenty hodinu a půl. Je to povrchnost ve čtení času. 

Překvapily vás nějaké reakce publika? 

Martin: Věděl jsem, že je ten film silný, a doufal jsem, že lidmi pohne. Myslím si, že kdo ten film vidí, nezůstane stejný. Dojala mě ale radost spolužáků z dokumentu, kteří nám nejen gratulovali, ale ještě nám udělali večírek. Natolik se ztotožnili s filmem a jeho hodnotami, lidskostí. V tomhle odcizeném světě jste najednou blízko k člověku, ten film je plný empatie. A to je asi něco, co podvědomě lidem chybí.

Tomáš: Nečekal jsem takovouhle reakci. Pro mě to bylo velké překvapení, velice pozitivní. Reakce na podobné dokumenty bývají většinou vlažné, protože jsou lidi ze sociální reality unavení. Tady byl najednou potlesk ve stoje. I lidí, kteří jsou normálně rýpaví, se to dotklo. 

Martin: Jde o potřebu solidarity a blízkosti. Ale je to těžké verbalizovat skrze politický slovník, který by byl přijatelný. Mluvím o solidaritě a říkám si: Použij jiné slovo, jinak tě označí za šíleného levičáka. 

Tomáš: To, že máme pocit, že je slovo solidarita divně zabarvené, znamená, že uvažujeme v diskurzu neoliberalismu, který nám říká, že tohle slovo je podezřelé. Takže nakonec ani neuvažujme nad slovem samotným, ale nad tím, proč takhle přemýšlíme.

Co teď s filmem plánujete, aby dál aktivizoval? 

Martin: Na začátku příštího roku půjde do široké distribuce, jednáme také s festivalem a plánujeme něco, čemu říkáme tour de politica. Nechceme ale, aby se objela republika a všude se jen žvanilo. Chceme upozornit na konkrétní věci. A na ty tlačit, protože jinak si o tom všichni jen budeme povídat, a výsledek žádný.

A co sebepéče?

Martin: Bavili jsme se o tom, že o sebe musíme víc dbát. Člověk jinak úplně zapomene na to, že když odejde film, je tu ještě život. 

Tomáš: Důležité je napřed žít a teprve pak si klást otázku, proč to natáčet. A já myslím, že jsem teď trošku zapomněl ten život žít.