Literární rezidence a psaní

V rámci své literárnědokumentární praxe jsem měla možnost absolvovat rezidence různého typu. Od těch vypisovaných českými kulturními institucemi přes ty pořádané institucemi zahraničními, donátorkami a podporovatelkami umění až po ty zaštiťované vědeckými institucemi a univerzitami. U většiny rezidencí jsem nicméně jako dokumentaristka zažívala pokaždé to stejné – samu sebe jsem v honbě za tématem vhodila do rozbouřené vody a v ní musela za krátký čas uplavat maraton.

Ono je totiž rozdíl jet na rezidenci jako autor/ka píšící od stolu (třeba povídky, básně, romány, potažmo pracující na překladu) a jako tvůrkyně či tvůrce non-fiction. Dokumentární rezidence vyžadují před odjezdem obrovské množství přípravy a potom v rámci samotného pobytu i osobní nasazení. Před odjezdem je zhusta potřeba udělat mravenčí rešerši a rozjednat různé kontakty, v průběhu rezidence pak spoustu věcí koordinovat a produkovat a mnohdy teprve až po návratu domů dochází k samotnému psaní a zpracovávání nabytého materiálu, protože více než hrubá literární práce se na dokumentární rezidenci už nestíhá.

Doma mám z většiny svých zahraničních literárních a uměleckých rezidencí deníky. Zpětně jimi listuju a vidím, že obsahují především dost praktické informace – názvy stanic metra, časy odjezdů vlaků, telefonní čísla, nákresy ulic, jména kaváren a lidí, se kterými se v nich potkávám, klíčová slova. Většina mých dokumentárních rezidencí je o dnech rozplánovaných po minutách. Často je to adrenalin – všechny ty přejezdy, doprovázené nevypočitatelnými událostmi, lidé, kteří mění na poslední chvíli plány, protože nás, tvůrkyně a tvůrce, mnohdy neberou jako svou prioritu a předpokládají, že se jim ve striktně ohraničeném časovém úseku tak jako tak flexibilně přizpůsobíme. Anebo přijde covid…

Kulturní polštáře

Některé rezidence jsou navíc skutečnou výzvou. V roce 2014 jsme s fotografkou Ditou Pepe odjely na umělecký pobyt do Japonska, kde jsme v rámci prefektury Saitama měly udělat fotograficko-literární projekt o neprovdaných ženách. Japonsko je zemí s historicky nízkým počtem single žen, takže jen najít ty, které by odpovídaly našemu rezidenčnímu záměru, bylo náročné. Lidé v našem okolí nějaké neprovdané ženy znali, ale spoustě z nich bylo hloupé se jich zeptat. Každé úspěšně objevené respondentce bylo navíc nutné vysvětlit, proč s ní vůbec chceme natáčet, protože hovořit o určitých osobních věcech není v japonské společnosti běžné. A dalším problémem se ukázala neznalost angličtiny zpovídaných žen, respektive japonštiny v našem případě. Na řadu rozhovorů jsme tak s Ditou potřebovaly tlumočníka nebo tlumočnici a na to už v rezidenčních rozpočtech většinou finance nezbývají, navíc shánět někoho na poslední chvíli, když se podařilo rozhovor konečně domluvit, nebylo snadné… A tak nám tlumočil kdekdo – a ne vždy hladce. Když jsem pak rozhovory zpátky doma zpracovávala ve spolupráci s oficiální česko-japonskou překladatelkou, ukázalo se, že se jeden náš provizorní tlumočník na nahrávce jisté dívce, pro kterou překládal, za nás omlouvá – zkrátka vytvářel nám kulturní polštář. Ten si člověk však nikdy správně nenačechrá, pokud v jiné kultuře nežije alespoň několik měsíců. A proto je dobré být připraven/a na různé typy faux pas.

Když jsem pak v roce 2017 natáčela s Ditou projekt v rámci své vědecké rezidence na univerzitě o ženách v Austrálii, narazily jsme při domlouvání rozhovoru s jednou australskou dokumentaristkou na velké kulturní nepochopení. Já se při rozhovoru s dotyčnou odmítala vzdát své metodologie, ona trvala na přesném znění otázek předem a neustále přesouvala termíny natáčení. Rozhovor jsem nakonec vzdala, necítila jsem se v situaci komfortně. Kolegyně dotyčné dokumentaristky mi poté vysvětlila, že daná režisérka jakožto reprezentantka původního obyvatelstva Austrálie zažila už tolik ústrků, manipulace a vytěžování, že odmítla přistoupit na podmínky, ve kterých by necítila stoprocentní a dominantní kontrolu nad výstupem. Já však věřím více ve vyjednávání a spolupráci.

Na všech rezidencích trpím, když mám chvíli prostoj. Samozřejmě čas využívám na sto dvacet procent a ve chvílích nepátrání a nenahrávání rozhovorů píšu. Ale pravidelně cítím neklid, že na místě nesbírám materiál, ale věnuji se činnosti, kterou můžu v klidu provozovat i doma v obýváku. Jakožto ne-matka mám totiž na práci většinu svého času větší prostor než moje kolegyně a kolegové starající se o své potomky. Zde by se hodila úvaha o podobách rezidencí pro umělce rodiče, ale to bych nechala na povolanějších, aby zhodnotili, jak by rezidence pro rodiče nebo rodiny mohly fungovat, jaký systém péče by se pro ně hodil nejlépe a podobně. Rozmanité podnětné hlasy k tomu každopádně zaznívají například v knize Kači Olivové Milk and Honey, případně v magisterské práci Terezy Tary Žena, matka, režisérka. Tématem se v rámci Feministické umělecké instituce zabývá třeba také Tereza Stejskalová.

Rezidenční přátelství

Mnohokrát jsem se už zamýšlela nad tím, k čemu vlastně literární a umělecké rezidence jsou. Určitě k tomu, že člověk unikne z rutiny, nemusí od psaní odbíhat k věšení prádla a ve dřezu se na něj vyčítavě nedívá neumyté nádobí. Na rezidenci člověka přestane ubíjet každodenní pohled na stejný stůl a taky sousedy v okně naproti. Změna prostředí umožňuje přemýšlet o projektech, tématech i lidech jinak. Některá místa jsou k takovým podnětným či naopak kontemplativním aktivitám naprosto ideální, třeba takový literární domek v zahradách Broumovského kláštěra na přelomu podzimu a zimy slibuje skutečně nikým a ničím nerušenou soustředěnou práci. Lidé píšící se na rezidencích snaží soustředit maximálně na své kreativní projekty a s radostí vypínají komerční zakázky, které je většinu roku živí. O tvůrkyních a tvůrcích totiž vůbec kolují různé hezké domněnky, jaký romantický život vedou. Psaní přitom není v mnohém nepodobné práci švadleny u šicího stroje nebo dělníka u pásu – i my literátky a literáti jsme u svých strojů mnoho hodin denně shrbení, po práci nás bolí prsty a i ty mozoly máme.

Na rezidencích jsou ale nejdůležitější úplně jiné věci. Povídala jsem si o tom letos na Tabooku s Viktorem Debnárem z Institutu umění IDU a vypočítávali jsme, koho zajímavého jsme kdy kde v rámci kterého projektu potkali a co dobrého to přineslo. To podstatné je totiž umělecké a lidské síťování, které umělkyně a umělce posouvá dál. Setkávání v rámci rezidencí nám přinášejí témata, nové perspektivy, profesní posuny, příležitosti – a to i ty mezinárodní. Loni v Budapešti nás se slovenskou spisovatelkou Jankou Micenkovou maďarský spisovatel a zapálený kulturní aktivista Ferenc Czinki protáhl kdejakou bytovou hospodou, kde se po nocích mastil maďarský folklor a platilo se na dřevo, letos v červnu jsme spolu už diskutovali o mezinárodních projektech na bratislavském literárním festivalu BRAK a Janka mě právě láká na konzultační návštěvu do německého Regensburgu, kde bude od září v rámci literární rezidence natáčet rozhovory s místními penzisty. Řeší samozřejmě stejná literárnědokumentární dilemata jako já. Jsem za ta rezidenční přátelství opravdu neskutečně vděčná.

Předposlední, krátký odstavec bych chtěla věnovat rezidencím domácím, které se ukázaly jako nápomocné v čase covidové pandemie. Ne každý totiž potřebuje na rezidence prchat za klidem, prostorem na práci, „vlastním pokojem“, kontakty. To, co řada umělkyň a umělců mnohdy palčivě řeší, je nedůstojné ohodnocování jejich práce, existenční krize, která by přišla, kdyby se rozvoji svého potenciálu chtěli/y věnovat více. Téma je ale velmi široké a je pouze jednou z odnoží tématu statusu umělce, který by si také zasloužil samostatný text. 

Na závěr by se hodil ještě odstavec o tom, jak (ne)adekvátně jsou literární rezidence v Česku podporovány, když je postavíme do kontrastu třeba s grantem na vývoj filmového scénáře. I toto téma slabého lobbování za lepší podmínky pro literáty, kteří mnohdy odvážně nastolují témata, na která většina konzervativních političek a politiků nemá odvahu, volá po vlastním textu, ale nechám jej prozatím jen jako výkřik. Coby umělkyně si mohu dovolit zvolit i takovouto pointu.