Mají múzy ve válce mlčet?

Na letošním festivalu v Cannes vzbudilo kontroverze uvedení nového filmu ruského režiséra Kirilla Serebrennikova Čajkovského žena. Jde sice o film, který zachycuje Petra Iljiče Čajkovského coby homosexuála, což je v protikladu k oficiální rétorice Kremlu, a filmař sám žije mimo Rusko a je dlouholetým kritikem Vladimira Putina, ale mnozí včetně Agnieszky Hollandové coby prezidentky Evropské filmové akademie jsou dnes toho názoru, že by se ruský film na takové akci objevit neměl. Jaký je váš názor?

Na to neexistuje univerzální odpověď. Snažím se být v této kauze pokud možno co nejvíc neutrální. Nemohu být samozřejmě úplně neutrální, protože jsem součástí ruské kultury, i když její malé části. Zrušit sebe sama je sebevražedné. Zároveň věci nejsou černobílé, jak říkáte. Je třeba vždy hodnotit případ od případu. István Szabó natočil velmi dobrý film Na miskách vah (2001) o životním osudu dirigenta Wilhelma Furtwänglera, který byl po druhé světové válce obviněn z kolaborace. Jako muzikant sloužil hitlerovskému režimu a zároveň zachránil mnoho židovských hudebníků, kteří hráli v jeho orchestru. Je těžké najít rovnováhu – co je nebezpečnější? Co je důležitější? Myslím, že na to neexistuje odpověď.

Přesto naprosto chápu Ukrajince, že chtějí v těchto dnech bojkotovat ruskou kulturu. Především tím dávají najevo, že ruský útok na Ukrajinu není jen útokem vojenským, ale že se ho účastní i ruská kultura a společnost. Když dnes Rusové naříkají, že pokud zrušíme Tolstého, Dostojevského a Puškina, nebudou mít pro co žít, radím jim – přestaňte naříkat! Nyní je čas naříkat nad Mariupolem a lidmi, kteří jsou denně zabíjeni na Ukrajině! Emocionálně jsou dnes lidé v právu, když volají po bojkotu ruské kultury. Židovští obyvatelé Izraele stále, tolik let po druhé světové válce, z podobných důvodů odmítají Wagnerovu hudbu. Můžeme ale říct, že je Wagner zakázán? Spíš lze říct, že pro některé lidi jeho hudba prostě není akceptovatelná. A možná nebude ani za sto let. Není teď dobré načasování, aby Rusové hájili před Ukrajinci svou kulturu. Nyní bychom měli mlčet. Emocionální reakce na ruskou invazi jsou samozřejmě nejsilnější na Ukrajině, v Polsku a vůbec v zemích bývalého sovětského bloku, tedy i u vás. Tak silné emoce však v západní Evropě nenajdete. Proto západní Evropa či Amerika naopak v těchto dnech potřebují slyšet ruskou opozici, protože nejsou v konfliktu tak emocionálně zainteresováni jako Ukrajinci či Poláci. Nejen že na Západě nepodporují totální bojkot ruské kultury, ale potřebují se konfrontovat s lidmi, jako je Serebrennikov, protože je v opozici k Putinovi a podporuje hnutí LGBTQ+. Před mnoha lety se sice přátelil s některými ruskými propagandistickými lídry, ale Západ v něm chce vidět příklad „dobrého Rusa“. Proto má vedení canneského festivalu na věc jiný názor než Agnieszka Hollandová.

Důvody odlišných reakcí západní Evropy a bývalého východního bloku na ruskou invazi jsou tedy podle vás hlavně emocionální a dané historickou zkušeností. My Češi jsme zažili ruskou okupaci i léta sovětské nadvlády, proto rozumíme Ukrajincům, že nechtějí být součástí imperiálního Ruska.

Přesně tak. Jak ale svět může reagovat na Putinovu invazi? Na jedné straně jsou emoce, o kterých jsme mluvili. Na druhé straně stojí zákony a sankce – například karty Visa a Mastercard jsou zablokovány všem Rusům bez rozdílu, sankce jsou systémová věc a ta se neptá, zda je člověk pro Putina, nebo proti němu. Takové zákony ale podle mě nemohou existovat v umění. Pokud natočíte film bez státních peněz a distribuujete ho na YouTube, tak vás možná v Rusku zavřou, pokud bude snímek opoziční, ale váš film bude pořád k vidění na YouTube. Kultura existuje stále. Židovští vězni v Auschwitzu měli svou kulturu uvnitř koncentračního tábora. Jedním z největších děl ruské poezie 20. století je soubor básní Osipa Mandelštama Voroněžské sešity. Mandelštam byl zatčen a jeho žena, Naděžda Mandelštamová, si je pamatovala nazpaměť a po Stalinově smrti je rekonstruovala, po mnoha letech. Tento nejdůležitější básnický dokument stalinských represí fyzicky neexistoval, ale přesto byl – v její mysli. Jak můžeme zrušit kulturu? Podle mě to nelze, zejména v demokratickém světě ne.

Ukrajinský režisér Sergej Loznica uvažuje o těchto věcech podobně jako vy. Když však tyto myšlenky pronesl před svými ukrajinskými kolegy, vyloučili ho z Ukrajinské filmové akademie. Přitom se jasně vyjádřil proti válce, jen se nechce přidat k bojkotu celého ruského umění.

Ukrajinská filmová obec Loznicu dnes nesnáší. Ukrajinci jsou ve válce a potřebují být jednotní. A ten, kdo nesouhlasí s bojkotem ruského umění, považuje se za Ukrajince, ale neválčí, a dokonce ani nežije na Ukrajině, a navíc mluví rusky, ten vyvolává logicky velké emoce. Dopis, který Loznicu vylučuje z filmové akademie, neobsahuje podle mě žádné pádné argumenty, protože skutečné důvody jsou emocionální a ty do dopisu nedostanete. Potkal jsem v západní Evropě řadu lidí z oboru a zatím ani jeden nepochopil argumenty Ukrajinské filmové akademie. Já se to snažím pochopit tak, že jde o emoce. Loznica je proti jakékoliv formě nacionalismu a ukrajinský nacionalismus je silný, je to jedna z největších zbraní, kterou Ukrajinci v této válce mají, protože my Rusové jednotní nejsme. Loznica je na Ukrajině považován za zrádce. Znám řadu ukrajinských filmařů, kteří mu rozumí, jsou také pacifisti, ale nyní to nemohou otevřeně říct, je válka a na takové věci nyní není vhodná doba.

Loznicův nový film The Natural History of Destruction (Přirozené dějiny násilí), který uvedl letos na festivalu v Cannes, podle mě symbolizuje právě tento odpor k jakékoliv destrukci. Ačkoliv zobrazuje jinou historickou etapu, konkrétně bombardování německých měst za druhé světové války, apel na dnešek je v něm patrný. Válka podle něj zničí vše.

Ano. Je to pro mě jeden z nejsilnějších letošních filmů. A není náhoda, že poprvé ve své tvorbě použil Loznica tak silný nástroj k ovlivňování publika, totiž hudbu. Je to apel na humanismus, volání po míru. V době války ale ani jedna strana nechce mír. Jen vítězství. Je to tragická opozice – vítězství versus mír. Protože vítězství dosáhnete pouze za cenu obětí. Když prohlásíte, že život člověka je hodnotnější než vítězství, nezní to dobře ani pro jednu stranu současného konfliktu. Nenechme se však mýlit, Loznica je v této válce jednoznačně na straně Ukrajiny, ale tento film vyzývá to lidské v každém z nás. Myslím, že jednou z nejsilnějších válečných zbraní je dehumanizace nepřítele. A tento film je proti dehumanizaci. Z určitého úhlu pohledu je jeho postoj správný, je to jeho povinnost jako umělce. Když umělec bojuje, už nemůže být umělcem. Můj přítel Oleg Sencov, další velký ukrajinský režisér, před pár měsíci prezentoval svůj nový film Nosoroh, který je proti násilí. Ale po 24. únoru šel bojovat na frontu a stal se z umělce vojákem.

Snažím se přijít na příklady ruských či ukrajinských filmařů, jejichž díla by byla pro tuto debatu relevantní. Jako první mě napadá Andrej Tarkovskij. Například jeho Oběť je příběhem člověka, který obětuje vše, aby zabránil jaderné válce, ale lidé se mu na konci jen vysmějí… Stalker zase zosobňuje Zónu, do jisté míry metaforu toho, kde se nachází současné Rusko i jeho kultura…

Tarkovskij je pro tyto dny naprosto relevantní. U příležitosti 90 let od jeho narození jsme v dubnu natočili jeden díl Radia Dolin věnovaný právě jemu. Chtěli jsme v něm objasnit, proč stále potřebujeme Tarkovského, i když většinu ruského umění zakážeme. Jedním z hlavních důvodů je, že Tarkovskij byl vždy evropským umělcem, nebyl to typicky ruský umělec. Dokonce i v Andreji Rublevovi, což je podle mě jeho nejvíc ruský film, se na konci objevuje italský velvyslanec, který přichází do Ruska. Itálie byla Tarkovského druhým domovem. Ale teď nemám na mysli jen exil, italská kultura je v jeho dílech přítomna od počátku, vezměte si jen inspiraci Rafaelem a dalšími renesančními malíři. Stejně jako lze říct, že v jeho díle cítíme inspiraci německou kulturou, zní tam často Bachova hudba. Tarkovskij byl dítětem války – Ivanovo dětství je de facto filmem o jeho vlastním dětství, protože jeho otec bojoval na frontě. Většina Tarkovského filmů je však protiválečných. Ivanovo dětství není filmem o zlých Němcích, ale o tom, jak válka ničí mysl a duši dítěte. Andrej Rublev zase zobrazuje dilema umělce, který se ocitá ve válce. Co má umělec v takové chvíli dělat, když je pro něj zabíjení nepřijatelné? Malíř ikon Andrej se rozhodne mlčet, protože ukrývá dívku, jež prchá před Tatary. Ve Stalkerovi byla Zóna vnímána jako předzvěst Černobylu. Klíčovou otázkou tohoto filmu je, co mají Profesor, Spisovatel a Stalker, jenž je ztělesněním spirituálního hledání, dělat tváří v tvář blížící se katastrofě. Zrcadlo, Tarkovského nejosobnější film, pojednává o hlubokém dopadu války na člověka, kdy válka děcku rozdělila jeho rodiče. Oběť je o snaze jedince zabránit jaderné válce, jak jste uvedla. A Nostalgie nemá sice nic společného s válkou, ale hovoří o exilu. Nyní, když je řada ruských umělců v nuceném exilu kvůli válce, se nás tento film hluboce dotýká. Takže jistě, kdo jiný než Tarkovskij!

Napadl mě ještě Andrej Zvjagincev, který v Leviathanovi zobrazuje marný souboj jedince s mocí.

Ano, Zvjagincevovy filmy jsou dnes velmi podstatné do naší debaty. Snímky Nemilovaní a Jelena předpověděly události, které zažíváme dnes. Jelena je podle mě jeho nejlepší film – jde o příběh ženy, která zabije bohatého manžela nejen kvůli domu, ale i ze msty, že odmítl vyplatit jejího syna z prvního manželství, aby nešel do války. Pro mnoho lidí to nebylo srozumitelné, jak někdo může pro takovou malichernost zabít člověka? Jenže dnes vidíme, jak lidé udělají cokoliv, aby zachránili své děti či vnoučata před odvodem do ruské armády. Stát je tím Leviathanem, který požírá své děti či vnoučata a posílá je vraždit. Film Nemilovaní vznikl po anexi Krymu a je podle mě nejhlubší reflexí této války. Ztráta dítěte a rozvod v tomto filmu symbolizují rozkol mezi Ruskem a Ukrajinou. Z lásky se stává nenávist, ztráta dítěte, které se nikdy nenajde, symbolizuje něco velmi vzácného, co jsme navždy ztratili. Na konci hlavní postava sleduje v televizi propagandistické řeči o bojích o Debalceve, kdy proruští separatisté válčili s Ukrajinci. Leviathan je pak univerzální příběh o střetu člověka s mocí v Rusku a také o velmi podstatné roli církve.

Jak v tomto kontextu vnímáte tvorbu Alexandra Sokurova, jehož filmy Býk či Moloch zkoumají totalitní mentalitu, ať už na příkladu Lenina, či Hitlera?

Sokurov velmi precizně zkoumal estetiku i etiku diktátorství, a to nejen ve svých filmech Býk a Moloch, ale také ve Slunci a Faustovi. Ostatně všichni tak trochu máme faustovský úděl. Putinovo Rusko, to je smlouva s ďáblem. Dnes je podle mě mnohem důležitější, aby svět mohl vidět ruské opoziční a nezávislé filmy, než aby šmahem zavrhoval všechno ruské umění. Je vždy třeba posuzovat věci individuálně, neházet všechny ruské tvůrce do jednoho pytle. Myslím, že třeba filmy Nikity Michalkova by měly být ve světě zakázány navždy!

Tak Nikita Michalkov je zcela odlišný případ, jde o tvůrce podporujícího Putinův režim i ruskou invazi. Je takových filmařů v Rusku mnoho?

Je jich pár, ale zase ne tolik. Když vezmu všechny relevantní filmaře v Rusku napříč profesemi, tak bych řekl, že zhruba deset procent podporuje válku na Ukrajině. Víc ne. Většina z nich jsou oficiální generálové Putinova režimu. Michalkov je prezidentem Mezinárodního filmového festivalu v Moskvě, předsedou ruské unie filmařů a organizuje i cenu Zlatý orel, což jsou takoví ruští Oscaři. Karen Šachnazarov je zase šéfem Mosfilmu. Ale je pravda, že řada ruských tvůrců mlčí, protože nechce přijít o to, co má. Hodně z nich však otevřeně kritizuje putinovský režim a jejich hlasy jsou slyšet. A není fér to podceňovat, protože ti lidé riskují.

Nyní žijete v Rize, podobně jako ruský režisér Vitalij Manskij. Dalo by se říct, že je to jedno z opozičních kulturních center ruského disentu?

Jedno z nich, další je třeba Vilnius. Řada lidí odešla zase do Istanbulu, Jerevanu či Izraele. Je ale třeba zdůraznit, že válka trvá zatím tři měsíce, co to je proti disentu, který známe z dob minulých. Pro filmy, které se natáčejí roky, to není podstatné. Kirill Serebrennikov je například ryze evropský umělec, má byt v Německu, žije ve Francii a nedávno mělo premiéru jeho divadelní představení v Amsterodamu. Ruská kultura je nyní všude v Evropě, myslím ta nezávislá. Málokterá země v Evropě ale udílí ruským umělcům pracovní víza. Zatím většinou bohužel platí, že pokud vám vyprší tříměsíční turistické vízum, musíte se vrátit do Ruska. A válka trvá už déle. Mám štěstí, že léta pracuji pro lotyšské nezávislé médium Meduza, které vychází a vysílá v ruštině. Řada kolegů ale takové štěstí nemá. Já jsem nechtěl původně z Ruska odejít, ale zastrašovali mě, označili dveře mého bytu symbolem zrádce režimu, ve stylu Bartolomějské noci. Tak jsem musel s rodinou utéct. Co ale já nyní reprezentuji? Rusko, které bombarduje cizí zemi? To jsem nikdy nechtěl.

Jaká je podle vás budoucnost ruského umění?

Nějakou dobu tu bude paralelně existovat dvojí kultura, přesně jako v dobách Sovětského svazu – oficiální a disent. Až padne Putin, řada lidí se z exilu vrátí do Ruska. Vracíme se ke konceptu globálního Ruska. Je ale podstatné zdůraznit, že největším nepřítelem ruské kultury nejsou ukrajinští aktivisté, ale Vladimir Putin. Vraždí ji už léta. Aktuální bojkot ruského umění není nic proti tomu, co za léta napáchalo ruské ministerstvo kultury. Kultura je věčná, vezměte si malby v Altamiře nebo menhiry ve Stonehenge – ti lidé už nežijí, ale zůstalo po nich jejich umění. Po staletí jsme se přeli, zda existovala Trója, ale zcela jistě existuje Homérova Iliada. Kultura žije a nemusíme se o ni bát. Přežije nás.