Manželství

Můj nový dokument se jmenuje Manželství. Ale mám pocit, že každý proces realizace celovečerního dokumentu představuje takové „manželství“. Je to závazek na několik let, na který myslíte dennodenně, obětujete mu obrovské množství času, v noci kvůli němu nespíte, a stejně nemáte jistotu, jak to vlastně celé dopadne, neboť ne všechno má člověk ve své režii… Dokonale to platí o dokumentárním filmu Manželství, který spolurežíroval Asad Faruqi. Jen to bylo možná v něčem ještě dobrodružnější než u jiných projektů.

Na počátku vzniku námětu k filmu sehrálo důležitou roli moje setkání s českou spisovatelkou Ivou Pekárkovou. Na jaře 2017 mi vyprávěla téměř neuvěřitelný příběh o česko-pákistánském manželství, které se zrodilo ze známosti po internetu. Dvojice několik let usilovala o možnost žít společně v Čechách, avšak z hlediska našich úřadů se jednalo o jasný účelový sňatek s cílem dostat cizince z Asie do Evropy, takže žádosti Zdenky a Tabiše byly opakovaně zamítány. Copak je možné, aby se o třináct let mladší Pákistánec mohl doopravdy zamilovat do české vozíčkářky?

Poté, co jsem se osobně seznámila se Zdenkou v Aši, mi bylo jasné, že její silná osobnost a spontaneita jsou ideálními předpoklady pro to, aby se stala hrdinkou dokumentárního filmu. Složitější to však bylo s jejím manželem Tabišem. Po Skypu, kde jsem se s ním potkala, se sice jevil velmi sympaticky, ale měla jsem k němu značně omezený přístup. Pro realizaci filmu bylo nutné vypravit se za ním do Pákistánu, což pro mě bylo na počátku vývoje projektu téměř nemožné.

V červnu 2017 jsem se však účastnila filmového festivalu Sheffield Doc Fest v Anglii, kde jsem se (jistě ne náhodou) na jedné z festivalových recepcí seznámila s pákistánským kameramanem a dokumentaristou Asadem Faruqim. Příběh Zdenky a Tabiše ho velmi zaujal a domluvili jsme se, že na projektu budeme spolupracovat. U Asada, který již několik let žije v New Yorku, rezonoval námět filmu s osobní zkušeností, protože jako imigrant se v USA často potýkal s obdobnými zkušenostmi. Dobře věděl, jakou překážkou může být pákistánský pas, a dokázal se vžít do situace, jíž čelil náš protagonista Tabiš. Navíc sám vyrostl v Karáčí a měl řadu zkušeností s natáčením v Pákistánu. Zvláštní shody náhod, ke kterým pak v následujících měsících došlo, nás posléze s Asadem utvrdily v tom, že jsme zřejmě pro realizaci tohoto dokumentu ten „povolaný“ tým...

Byli jsme teprve v procesu hledání financí na natáčení, když se zrovna Zdenka a Tabiš připravovali na cestu na Srí Lanku, kde se každoročně scházeli na tři týdny společné dovolené. Zbytek roku pak žili každý ve své zemi a byli odkázáni pouze na komunikaci po internetu. Zatímco pro Tabiše byla Srí Lanka z hlediska víza dostupnou destinací, pro Zdenku znamenala velmi náročnou cestu, během které se jako vozíčkářka musela sama trmácet přes půl světa, aby se mohla vidět se svým právoplatným manželem. Těžce jsem nesla, že jsme neměli dostatečné finance natočit tento důležitý moment v jejich životě, když vtom mi Asad oznámil, že jede nečekaně jako kameraman natáčet nějaký klip právě na Srí Lanku. Ze 195 zemí světa, kam mohl být vyslán, jel pracovat právě na ostrov, kam mířili i Zdenka a Tabiš. A lokace, kde probíhalo natáčení klipu, byla dokonce nedaleko od jejich hotelu! Netřeba asi dodávat, že se jednalo o identický termín. Tak se nám naskytla unikátní možnost natáčet poprvé s oběma našimi protagonisty.

Se Zdenkou a Tabišem jsme se postupně velmi sblížili a jejich příběh jsme sledovali až do roku 2020. V praxi to fungovalo tak, že zatímco já s českým štábem jsme natáčeli v Čechách, můj kolega Asad natáčel většinu situací s Tabišem v Pákistánu a také na Srí Lance. Podařilo se nám zorganizovat i tzv. paralelní natáčení, během kterého jsme točili současně se Zdenkou v Čechách a s Tabišem v Pákistánu, abychom autenticky zachytili, jak prožívají své manželství po internetu. V praxi to bylo mnohdy poměrně náročné, protože jsme komunikovali a plánovali v rozmezí tří kontinentů a tří odlišných časových pásem. Skutečnost, že jsme byli při spolupráci odkázáni výhradně na telefon a internet, způsobila i několik nedorozumění, někdy značně komických.

Největší výzvou však bylo, že nikdo z nás netušil, jak se bude případ Zdenky a Tabiše vyvíjet. Bylo tedy velmi těžké předvídat, kdy a jak náš film skončí. Velmi jsem si přála zachytit zejména přechod vztahu z jeho zvláštní online formy do reality společné domácnosti, kde nelze řešit případné problémy vypnutím monitoru počítače. Ač jsem vždy doufala ve šťastný konec, nedokázala jsem si moc představit, jak se Pákistánec z patnáctimilionového města dokáže aklimatizovat na českém maloměstě.

Myslím, že naše trpělivost, a především trpělivost našich protagonistů se nakonec vyplatily. A pokud film Manželství někoho dojme, rozesměje či donutí, aby se alespoň trochu zamyslel nad vlastními předsudky, pak naše společná práce na filmu a moje čtyřleté „manželství“ s tímto projektem mělo smysl