Marta Kovářová a Jiří Svoboda. Nejtěžší bylo žít svůj život a zároveň ho dokumentovat

Marto, jedná se o váš filmový debut, ale současně už máte s audiovizuální tvorbou zkušenosti díky natáčení videoklipů. Byla pro vás práce na celovečerním filmu intuitivní?

Marta: Bylo to pro mě hrozně těžké. Videoklipy se s tvorbou dokumentu moc nedají srovnat. Už jen napsat námět pro Státní fond kinematografie mi přišlo nepředstavitelné. Hodně mi pomohl dramaturg Honza Gogola, když řekl: „Proč by tě to mělo stresovat? Tak se tím bav!“. Došlo mi, že je potřeba napsat to s radostí a ne moc složitě. Proto jsem se rozhodla dokumentovat prostě to, co žiju. Současně jsem věděla, že tam chci mít i stylizované a hravé prvky, protože určité situace se mi nejlíp daří vyjádřit skrze hudbu. Bylo to pro mě nové a zároveň velice vzrušující hledání. Naštěstí jsem v tom nezůstala sama. V opačném případě by film dopadl úplně jinak a jistě by neměl takové účinky. Hlavně bych ale asi ztratila motivaci ho dokončit.

Marta Kovářová se audiovizuální tvorbě věnovala již během studia na FAVU v Brně, konkrétně žánru video-poezie (např. Iceland, Můžeš tady bydlet, ale nedělej pavučiny). Jejím výstupem z praxe v ateliéru VIZAGE se stal krátkometrážní dokument Czechin' London (2011). Vytvořila také videoklipy k písním své kapely Budoár staré dámy. Nyní učí na Katedře výtvarné výchovy PdF MU v Brně, zajímá se o multioborovost v umění a současně se podílí na rozvíjení kulturního života v Dolní Cerekvi. Jiříkovo vidění je jejím filmovým debutem.  Jiří Svoboda je brněnský fyzik a vědec. Mimo svou vědeckou kariéru v rámci Ústavu fyziky materiálů Akademie věd se zabývá také dopady klimatické krize. V této souvislosti navrhuje řešení nadbytečných emisí skleníkových plynů cestou globální uhlíkové daně. Stal se hlavním protagonistou filmu Jiříkovo vidění, ke kterému společně s dcerou vytvořil také knihu rozhovorů Jiříkovo vidění: Jak přimět slepici, aby začala snášet kachní vejce (Togga, 2023).

V jeden okamžik jste se stala režisérkou, kameramankou i zvukařkou a ve spolupráci s bratrem jste k filmu složila hudbu. Bylo těžší zastávat všechny tyto funkce najednou, nebo se naopak některých vzdát a odevzdat je do cizích rukou?

Marta: Obojí. Ale víc to byla úleva. Díky štábu jsem se mohla důkladněji soustředit na přípravu rozhovorů a nemusela řešit ještě technické záležitosti. Nicméně už od začátku mi moc pomáhal kameraman Petr Kačírek, bez kterého by se film vůbec nerozjel. Pomohl mi vybrat kameru a nezištně s námi jel natáčet na první summit do Madridu. Vždycky to natočil o něco hezčí, než jsem si dokázala představit, takže to byla moc pěkná spolupráce. Dělal to rád a z nadšení, ale ani to nejde dlouhodobě, člověka to vyšťaví. Byla jsem pak vděčná, že se tvůrčí tým rozrostl o producenta Honzu Bodnára, který následně doporučil dramaturga Honzu Gogolu, střihačku Varvaru Šatunovu a zvukaře Kláru Jaškovou a Michala Gazdaga. A že jsme je mohli všechny za jejich práci odměnit. 

Jak se vám dařilo hledat tu správnou cestu, formu zpracování? Změnil se vlivem rozšíření týmu proces natáčení nebo vytváření příběhové linky? 

Jiří: Důležité je říct, že těch impulzů zvenku a odlišných názorů byla opravdu spousta. Výsledná kvalita vykrystalizovala právě z konfrontační spolupráce. Nebylo to pro Martu jednoduché, ale objektivní kritika je něco strašně cenného, co je potřeba brát vážně.

Marta: Každý, koho jsem potkala, na to měl trochu jiný názor. Kameraman Petr Kačírek viděl jako nejdůležitější vztah otce a dcery, producenta Honzu Bodnára zas přitahovalo naše společné úsilí a tvořivý vztah, v České televizi naopak kladli důraz na angažovanost vědce. Honza Gogola chtěl pro změnu zkoušet dostat koncept do různých politických a sociálních skupin. Vymýšleli jsme různé strategie a moc nás to bavilo, ale taky to tím dost košatělo a nabíralo na čase. Potřebovali jsme ukotvit základní linku příběhu. Tou se nakonec stalo putování otce a dcery za společným cílem. Každopádně film šlo udělat opravdu různými způsoby. Jsem nakonec ráda, že to dopadlo zrovna takhle. Tedy ne jako film o globální uhlíkové dani, ale o pouti s ní. Stejně jako v eposu Jiříkovo vidění, kde hlavní hrdina vždy dojde k nějakému vidění, poučí se a pokračuje zase dál. 

Jiří: Vzniklo strašně moc materiálu, dvě stě padesát natočených hodin. Příběhových linek byla spousta a zásadním uměním se stalo vytvořit z toho něco kompaktního.

Marta: Výslednému tvaru moc pomohl i workshop Dok.incubator, kde jsme měli skvělého tutora - střihače Michaela Nolletta, který mi doporučil vytěžit DIY formu zpracování i humor. Spolu s tím samozřejmě vznikla otázka ohledně hledání křehké hranice, kdy se ještě divák směje s hrdinou a kdy už jen jemu. 

„Kdybychom psali vědecké texty jako příběhy, věda by se líp usazovala v lidských myslích.“

Už jste to nakousli, ale kterých témat jste se museli vzdát?

Marta: Musela jsem se vzdát linky mateřského dilematu, jestli se starat víc o planetu, nebo o děti.

Rozhodli jste se tak spíš kvůli dramaturgii, nebo i z osobního hlediska?  

Marta: Roli hrál zejména čas, trvání filmu. Nechtěli jsme mít utahaný film, ale film, který bude odsýpat, ať zůstane ještě čas na diskusii. 

Co je pro vás osobně tedy hlavní myšlenkou filmu?

Marta: Nevzdat se, ani když se to zdá být neuskutečnitelné.

Jiří: I pro složité problémy je potřeba zkoušet hledat jednoduchá řešení.

A jak byste své jednoduché řešení tedy stručně přiblížil?

Jiří: Ač to nezní poeticky, hybnou silou naší společnosti jsou peníze. Nám jde o to, abychom tuto sílu využili k ochraně klimatu. Myslím si, že je potřeba z ochrany klimatu učinit nejen globální, ale i individuální zájem nás všech. Koncept globální uhlíkové daně umožňuje zdanit uhlík v uhlí, ropě a zemním plynu administrativně velmi jednoduchým způsobem. Stačilo by ho zdanit už při jeho těžbě, což by se promítlo nejprve do cen fosilních paliv a následně do cen všech produktů – podle jejich uhlíkové stopy.

Otázkou pak je, jak naložit s vybranými penězi?

Jiří: Podle mě je nespravedlivé, aby tyto peníze zůstávaly v zemích, které produkují nejvíce emisí - což je současný stav. Vybrané peníze za těžbu by měly být rozděleny všem lidem na světě. To by bylo výhodné pro chudé země s nízkou uhlíkovou stopou, které by mohly již od počátku rozvíjet bezuhlíkové hospodářství. Parametrů k rozdělení by mohlo být samozřejmě více. Šlo by také zohlednit, že některé země jsou změnou klimatu postižené více a mohli by tedy dostávat větší podíl. Případně dále by šlo ošetřit i to, aby lidé ze zemí více postižených klimatickou změnou dostávali větší podíl, případně aby byly odměněny země, které výrazně utlumí těžbu fosilních paliv. Podrobněji je celý koncept rozebrán v naší knize Jiříkovo vidění: Jak přimět slepici, aby začala snášet kachní vejce. Tam ukazujeme tu strašnou komplexitu problému, kterou nelze srovnat s ničím, o co jsme se jako společnost zatím snažili.

Marta: V knížce jsou dopodrobna fakta a souvislosti, zatímco film tato témata otevírá a zpřístupňuje.

Jiří: I ve filmu jsou samozřejmě fakta, ale zabalená do příběhu. Ten je tím, co lidi oslovuje. Kdybychom i vědecké články mohli psát jako příběhy, věda by se možná líp usazovala v lidských myslích.  

„Intenzita Jiřího se stala klíčem k autenticitě ostatních.“

Hlavním cílem tedy bylo dostat tuto myšlenku skrze film do povědomí lidí.

Marta: Ano, mě trápilo, že o tomto konceptu, který mi přijde jednoduchý a spravedlivý, skoro nikdo neví. Chtěla jsem ho dostat mezi lidi, zjistit, jak na něj budou reagovat, a prověřit, jestli je životaschopný. Zajímalo mě, proč o tom nikdo nediskutuje, proč mu není dáván žádný hlas. Trápilo mě, že táta oslovuje politiky a píše vědecké články, ale ty zůstávají bez odezvy. Tím filmem jsem to chtěla změnit. Chtěla jsem zesílit jeho hlas.

Přišlo mi, že formát dokumentu by mohl pomoct, protože představí i autora nápadu, zajímavou osobnost mého „taťoucha“. To není ve vědeckých článcích reflektováno. Chtěla jsem jeho koncept nejdřív představit a dokumentovat proces, jak mu experti radí, co zlepšit. Místo toho jsme naráželi na odmítnutí na každém kroku. Nezbylo než připustit, že se právě tyto reakce stanou linkou příběhu. Žijeme sice v otevřené společnosti, kde každý může mluvit, ale současně nikdo druhému nenaslouchá. 

Museli jste si spolu vymezovat nějaká pravidla ohledně toho, nakolik odkrýt světu soukromí své rodiny?   

Marta: Kameru jsem nosila kdykoli kamkoli a snad jen jednou se setkala s odmítnutím. V podstatě jsme o tom nijak neteoretizovali, prostě všichni přijali, že se natáčí dokument. Důvěřovali mi, že dokážu odhadnout, co nakonec použít. 

Jiří: Vyřešil to střih. Jen jsem někdy měl dojem, že se natáčí něco zcela nepodstatného. Takže ta brzda nebyla v tom, že by mi něco vadilo z hlediska narušování soukromí, ale spíš že se vytvářel z mého pohledu nadbytečný materiál. To byl asi náš zásadní spor.

Bylo někdy těžké najít balanc mezi zachováním autenticity a zprostředkováním toho, co bylo potřeba do filmu dostat?

Marta: Při rozhovorech s experty jsme řešili dané téma s takovým zapálením, že po chvilce přestali kameru vnímat. Jinými slovy intenzita Jiřího se stala klíčem k autenticitě ostatních. Jinak taťouch má výhodu v tom, že je prostě svůj a vůbec se nepromění, ani když na něj namířím kameru. V tom to byl poklad. Maminka občas měla tendenci utíkat nebo se trošku proměnila, když věděla, že je natáčena. A můj muž to se mnou prostě musel přežít. Občas jsem nastražila nějaké mikrofony, o kterých nevěděl, abych ho netrápila požadavky na autenticitu. Byl trpělivý, ale po několika letech, kdy jsem mu pořád tvrdila, že “za rok už to bude”, z toho byl přirozeně unavený. Pořád jsem někam jezdila a on musel být doma s dětmi. Současně jsem s ním sdílela prožitky z natáčení, všechny neúspěchy a dilemata. Patří mu obrovský dík.  

Nebylo někdy schizofrenní být hlavní postavou a současně režisérkou? Nedocházelo pod tím vlivem k určité formě autocenzury nebo inscenovanosti? Jak šlo dohromady žít svůj život a současně ho cíleně dokumentovat?

Marta: To bylo mnohdy nerozlišitelné a tím i nejtěžší. Člověk to musel žít, ale souběžně i přemýšlet, jak to zaznamenat. Mnohdy jsem s tím byla otravná, pořád jsem s sebou tahala kameru, aby mi nic neuniklo. V tom období jsem byla z větší části režisér než máma nebo cokoli jiného. Takže ano, bylo to schizofrenní a jsem ráda, že už se nenatáčí, že už jen žiju.

„Mám obrovské štěstí, že jsem celý život mohl dělat jen to, co mi dávalo smysl.“

Když se ohlédnete zpátky za tím pětiletým úsilím, šli byste do toho znovu?

Marta: Kdybych dopředu věděla, co to obnáší, tak nevím… Vůbec mi zprvu nedošlo, jak to bude složité, časově i energeticky náročné. Na druhou stranu teď, když je film mezi lidmi a vidím ty reakce, jsem šťastná. 

Jiří: Já bych do toho šel, i kdybych to věděl. Vlastně jsem to trochu tušil. Ale na mě byly ty nároky mnohem nižší. Jsem zvyklý jít do věcí po hlavě… A s Martou to navíc máme v rodině ještě multiplikované. Každopádně závažnost klimatické krize je natolik velká, že si to ten risk zasloužilo. Obrovskou synergií bylo, že nám to dávalo oběma smysl. Přál bych i ostatním lidem, aby to měli tak zařízené. Mám obrovské štěstí, protože jsem celý život mohl dělat jen to, co mi dávalo smysl.

Marta: Já vlastně taky. Jsme vlastně strašně šťastní lidi.

Kdyby se objevila další smysluplná myšlenka, která by zasloužila dostat hlas, pokusili byste se ji zprostředkovat opět pomocí filmu?

Marta: Každá myšlenka si zaslouží specifické zpracování. Nejde to zobecnit. Ani ve výtvarném světě o sobě neříkám, že jsem malířka nebo sochařka, prostě pro každý nápad hledám tu správnou formu.  

Vzkázali byste něco na konec?

Jiří: Od toho filmu očekáváme, že se bude šířit jako plevel a zaplevelí celou planetu. Nebo že se rozšíří jako lekníny v rybníku, to zní asi líp.