Milý rotoskopický tati

Tuzemský animovaný film v posledních měsících zažil další, minimálně trojitý triumf. Rudé boty Anny Podskalské soutěžily v Cannes, celovečerní animovaný film Moje slunce Mad vedoucí Katedry animované tvorby na FAMU Michaely Pavlátové se dostal do hlavní soutěže v Annecy, čímž se na tomto nejprestižnějším animovaném festivalu světa objevil český celovečerní animovaný film po třiceti letech, a navíc si odsud přivezl cenu. A příští týden bude v Locarnu soutěžit nejnovější krátkometrážní film vietnamsko-české režisérky Diany Cam Van Nguyen Milý tati. Ten reprezentuje narůstající trend domácí animované dokumentaristiky. Takzvané anidoky v posledních letech tvoří podstatnou část tvorby nové generace animátorů.

Někteří autoři používají animaci jen jako ilustraci již řečeného, jako třeba snímek Náš prostor Petry Fenďové o situaci bezdomovců či Hypnagogia Magdaleny Kvasničkové o změněných stavech vědomí a nakonec i energický, informacemi nahuštěný titul Štvanice Michaely Režové na hokejově-politické téma.

Poslední dva snímky Diany Cam Van Nguyen však patří do té nejpozoruhodnější části, v níž animace vypráví o osobních, intimních, případně společenských problémech a její funkce je mnohem složitější než ilustrovat, případně dotvářet atmosféru. Tak jako v předchozím ceněném snímku Spolu sami, který byl uveden mimo jiné na festivalu v Rotterdamu, i v novince Milý tati autorka kombinuje hrané a animované techniky s cílem vytvořit zvláštní ochrannou vrstvu, v níž lze bezprostředně a navíc v jakési kondenzované zkratce hovořit o těch nejtěžších věcech.

Ve snímku Spolu sami vystupují blízcí přátelé, kteří otevřeně hovoří o pocitech, jež v nich vyvolává ztráta nejbližší osoby. Malované vrstvy překrývají skutečné obličeje i jejich okolí a celý prostor tak pulzuje emocemi. Tady animace zdůrazňuje intenzitu a komplikovanou povahu každého okamžiku, každého pomyšlení na prázdno, které v nitru zanechala smrt. Zde neilustruje řečené, ale pomáhá opravdu naslouchat, zbavuje věty frází a smutek patosu, aniž by otupila jejich sílu.
 

Podobně funguje kombinace rotoskopie, stop motion a ploškové animace ve filmu Milý tati. Tento dopis režisérky vlastnímu otci, který jí sám kdysi psal z vězení a později rodinu opustil, je pokusem navázat na zpřetrhanou komunikaci jediným způsobem, který ještě zbývá. Překotná koláž imituje listování vrstvami a vrstvami papíru, v nichž se ukrývají nejen dekády rodinné historie, ale také obtížné dědictví vietnamské mentality, podle níž nemít syna stále znamená potupu.

Zatímco v bakalářském, celkem tradičně kresleném snímku Malá se Van Nguyen věnovala pocitům vietnamské dívky uprostřed české společnosti a ve Spolu sami osobním tragédiím jiných, nyní natočila svůj nejintimnější film, v němž se dotýká nejen rodinné situace a vlastních pocitů, ale také vnitřních problémů vietnamské společnosti.

Dopis či deník je považován za tu nejintimnější formu psaní. Upřímnou, osobní, zaznamenávající skutečné city či vnitřní stavy. Jak ukazuje moderní literární historie, v níž jsou tyto žánry dnes stále zkoumanějšími předměty zájmu badatelů, deník či dopis, dříve mnohdy považovaný za doplněk či jakousi výkladní matérii zbytku spisovatelova díla, je nejen plnohodnotnou, ale také silně stylizovanou literaturou.

Podobně se mezi vrcholně stylizované, ale přitom osobní vrstvy papíru noří i Van Nguyen, byť její pracovní postup zahrnuje mnohem víc než pero a papír – scénář jejího snímku vznikal rok a půl a natáčení se účastnilo až 50 lidí, otce i autorku ztvárnili herci, jen hlas režisérky zůstal autentický. Ale to je podružné.

Výsledný snímek se hemží významy, tak jako těkají myšlenky v hlavě, pozoruhodně přidává na tempu a mění náladu v pasáži, kdy si Van Nguyen představuje, jaký by měla s otcem vztah, kdyby byla jeho synem, a ne dcerou. Směs animačních technik slouží jako křehký prostor, který bezprostředně šustí papírem a posiluje pocit, že vyřčené emoce jsou na dosah, či přímo na omak. A zároveň se stává tenoučkou ochrannou krustou, v jejímž bezpečí se lze vydat všanc a říci veřejně to nejvnitřnější.

Samotná schopnost animace kondenzovat nejen děje, ale i pocity a myšlenky tu vytváří silné pouto mezi divákem a tvůrcem. Snímek Milý tati se tak řadí k těm anidokům, které přesahují škatulku formálního cvičení či ilustrovaného dokumentu. K dílům, jako jsou M E Z E R Y Nory Štrbové, která pomocí směsi různorodých postupů zachytila pocity a fungovaní vlastního bratra, který onemocněl nádorem na mozku a přišel o krátkodobou paměť. Ale i k drobnějším filmům, jež by snadno mohly skončit jako jednoduchá anketa. Jenže právě díky stylu překračují její hranice.

Takto Michaela Mihályi v dvouapůlminutovém Tu a tady proměňuje autentické výpovědi obyvatel malých i větších měst na adresu těch druhých v intenzivní společenský komentář a ve změť jedovatých barev, v nichž karikaturně-fantazijní alter ega zpovídaných působí jako zhmotnění veškeré zloby, která na internetu i ve skutečnosti dělí společnost na nesmiřitelné tábory. Daria Kascheeva zase ve snímku Praha očima cizinců proměnila silou animované koláže výpovědi svých zahraničních spolužáků z FAMU o životě v Česku v podobně hutné panoptikum klišé a předsudků, které se na cizince mnohdy valí ze všech stran.

Tady všude se animace projevuje svou zvláštní, paradoxní mocí vyprávět o skutečnosti a o společnosti v podvojném pnutí, v němž zároveň usazuje diváka do bezpečí představivosti a daleko od fotorealismu, ale přitom ho nutí zpracovávat vjemy, pocity i myšlenky v tempu, které jej nakonec vyvede mimo komfortní zónu, kde se nevyhne přímé konfrontaci. Tak jako ve filmu Milý tati, kde je neustálé šustění papíru ochráncem, společníkem i protivníkem, jemuž je třeba čelit.