Mnohem víc než zašlé sny, mnohem víc než stěny

Jsou místa, jejichž skutečná historie a události s nimi spojené jsou mnohem více fascinující než jakýkoliv o nich vyfabulovaný příběh. Jedním z nich je newyorský hotel Chelsea, budova, která byla od šedesátých let minulého století nejen útočištěm nejvýznamnějších undergroundových umělců své doby, ale také skrýší nejrůznějších jedinců, kteří do společnosti prostě „nezapadali“, a v neposlední řadě také drogovým doupětem.

Nemá smysl pohlížet na tato místa plná vlastní mytologie skrze růžovou čočku kamery. To si uvědomili i tvůrci ojedinělého dokumentárního filmu Dreaming Walls: Hotel Chelsea, který nahlíží za fasádu této svérázné budovy. „Naším záměrem bylo udržet si odstup od mytologie a zároveň jsme se ji snažili dekonstruovat. Chtěli jsme vpustit diváky do hotelu Chelsea zadním vchodem a ukázat jim něco jiného, než co si většina lidí obvykle představuje,“ dodávají k tomu belgické režisérky filmu Amélie van Elmbt a Maya Duverdier.

Aktuálně je hotel Chelsea po neuvěřitelných šesti letech finančně nákladné rekonstrukce (řeč je o stovkách milionů dolarů) a mnoha právních sporech s městem i s jednotlivými nájemníky (majitelé se stále soudí s městem New York o sto milionů dolarů kvůli pozastaveným rekonstrukčním pracím v letech 2018–2020) otevřen od léta 2022 jako luxusní hotel. Cena noclehu se pohybuje kolem 18 000 korun, ocitáme se tedy zcela jinde než v undergroundu. V budově však stále díky městem regulovanému nájemnému bydlí asi padesátka většinou postarších nájemníků, kteří zde bydleli i během táhnoucí se rekonstrukce. A právě ke konci tohoto období vstupují do hotelu autorky dokumentu.

Film od úvodních scén pohlíží do útrob hotelu Chelsea a budovu vnímá hlavně skrze její (většinou postarší) obyvatele a jejich každodenní životy a občas i vzpomínky. Ve středu zájmu dokumentaristek však jednoznačně zůstává současnost. „Než jsme do budovy vstoupily, měly jsme řadu představ a režisérských idejí vycházejících spíše z nějakého kolektivního obrazu a mytologie spojené s tímto hotelem. Jenže na místě jsme zjistily, že realita je trochu jiná. V budově jsme se postupně seznámily s asi padesátkou obyvatel, kteří tam denně žili a tvořili, zatímco jim za stěnami bytů každé ráno začali lomozit stavaři se sbíječkami. I když některým obyvatelům bylo skoro devadesát let a tělo jim už tolik nesloužilo, jejich odhodlanost a způsob, jak se stále drželi svých dřívějších způsobů života, bylo úžasné sledovat. Bylo to pro nás obě nečekané a velmi inspirující,“ vzpomínají na své první dojmy z natáčení autorky. Ve filmu je také mnoho lidsky vřelých momentů. Například situace, když si jedna z postarších obyvatelek budovy pravidelně přátelsky povídá (a tak trochu i laškuje) se stavebními dělníky, za což se jí dostává podobných reakcí. V jedné obzvlášť dojemné scéně pak vyzve stavař tuto bývalou profesionální tanečnici ke krátkému improvizovanému tanci přímo uvnitř bývalého pokoje, současného staveniště.

Historie dokumentárního filmu obsahuje bezpočet děl zaměřujících se na architekturu či budovy. Ty z nich, které na ně stejně jako Dreaming Walls: Hotel Chelsea pohlížejí skrze neromantizující pohled lidí, kteří v těchto stavbách skutečně žijí, se dle mého názoru nejvíce dotýkají srdce těchto budov. Zajímavou autorskou dvojící uplynulých let je na poli architektonicko-humanistického subžánru Ila Bêka a Louise Lemoine. Oba dva umělci, primární profesí architekti, zaujali poprvé veřejnost v roce 2008, když natočili dokumentární snímek Koolhaas Houselife, který pohlíží na jednu z vil navržených nizozemským architektem Remem Koolhaasem očima uklízečky, která se každý den láskyplně o dům stará a zároveň bojuje s jeho designovými nástrahami (po úzkém točitém schodišti lze třeba jen těžko vynést vysavač). Dalším pozoruhodným filmem této dvojice je Moriyama-san (2017), který se zaměřuje na jednu svéráznou budovu v Tokiu a obdobně jako Dreaming Walls: Hotel Chelsea využívá jedinečnosti svého kreativně smýšlejícího obyvatele, pana Moriyami, aby se dostal pod kůži nevšedního domu. Tak jako v newyorské budově pozorujeme postarší tanečnici, jak soustředěně improvizuje na různých místech opuštěných hotelových chodeb, sledujeme obdobně v Tokiu pana Moriyamu, jak posedává na svých oblíbených čtenářských místech roztroušených po celém domě. Film Dreaming Walls: Hotel Chelsea obsahuje navíc i jasné společensko-politické přesahy, které v něm nenápadně prosakují na povrch (gentrifikace velkoměst, propastné sociální rozdíly mezi stavaři a nájemníky na straně jedné a budoucími klienty hotelu na straně druhé). Obdobně i tvůrčí duo Bêka & Lemoine sleduje budování komunity v rozsáhlém moderním obytném komplexu (s půdorysem ležaté osmičky) na okraji Kodaně ve svém snímku Infinite Happiness (2015).

Je jen dobře, že se čím dál tím více umělců a umělkyň zajímá o architekturu skrze život lidí, kteří se stavbami přicházejí každodenně do styku, ať už v domácím pyžamu, s ochrannou helmou na hlavě anebo s vysavačem v ruce. I díky tomuto přístupu neskončí fascinující místa jen v kulturní mytologii nebo na stránkách učebnic architektury. A mohou stále inspirovat. Podobně jako fascinovalo dvě belgické umělkyně setkání se svéráznými obyvateli hotelu Chelsea. Například když vešly na návštěvu k jeho obyvatelce, k devadesátileté fotografce Bettině, která stále ještě každý den fotí ze svého okna dění dole na chodníku tak jako před půl stoletím, kdy se mytologie spjatá s hotelem Chelsea teprve vytvářela.