Na hezké věci už není čas

Nakolik jsme prorostlí moderními technologiemi? Přežijeme 21. století? Máme ještě uchovávat naději, že umění může intervenovat společenskou debatu a následně změnit svět? Podobné otázky, stejně jako témata sociální odpovědnosti, klimatického aktivismu nebo lidské bezduchosti, tematizuje nový snímek předního českého umělce Vladimíra Turnera. Příznačně nazvaný film Modern Times syntetizuje prvky experimentálního filmu a performance, hravě pomrkává po Charliem Chaplinovi i Busteru Keatonovi a s ironickým odstupem zachycuje krizi člověka i modernity, ve které žije.

---

Modern Times svým pojetím i stejnojmenným názvem nabízejí aktualizaci slavného filmu Charlieho Chaplina. Byl právě Chaplinův film primárním zdrojem vaší inspirace, nebo se objevil jako příbuzný materiál v procesu natáčení?

Před vznikem svého filmu jsem vytvořil performance, ve které jezdím na hoverboardu. Připadal jsem si jako postava ze slapstick komedie. Preferuji spíše Bustera Keatona, považuji ho za předchůdce konceptuálního performance umění. S oběma, tedy s Chaplinem i Keatonem, sdílím podobný typ humoru, který je štiplavý i kritický. Název filmu je prvoplánový. Když jsem jezdil na hoverboardu, napadlo mě slovní spojení Modern Times – doba padlá na hlavu, doba moderních nesmyslných vynálezů. Snažil jsem se o kritickou reflexi přetechnizované společnosti, velkých peněz, pracovních podmínek nebo sociálních práv. Ačkoliv bych film chtěl propojit s Keatonem, Chaplin byl vhodnější.

Charlie Chaplin v Moderní době z roku 1936 vykresluje řadu groteskních situací, protestuje proti automatizaci a vymezuje se vůči odosobněné, technické modernitě. Film ale zakončuje nadějí a láskou: mladý pár překoná různé peripetie a společně odchází vstříc západu slunce. Vaše aktualizace ale podobnou naději nenabízí, protagonista vašeho filmu zůstává osamocený, bez naděje.

Konec je podobný, odjíždím vstříc horizontu jako svatebčan s plechovkami a nápisem „Just married“. Na rozdíl od Chaplina ale nemám partnerku. Modern Times je zřejmě můj první velmi osobní film. Krátce po natáčení jsem se rozešel se dvojí dlouhodobou přítelkyní. Ve filmu proto může být přítomná i podvědomá předzvěst rozchodu. Primárně ale tematizuji osamocení v přetechnizované společnosti. Dopomáhám si ironií, s níž pracuji celý život. Ironie je můj obranný mechanismus proti zhroucení nebo sebevraždě. Naději už nemám. Ve svém díle se snažím lidi motivovat k tomu, aby probudili svůj aktivismus a za něco bojovali.

Na rozdíl od vašich předchozích filmů, kde je váš protagonista aktivní a kde intervenuje do veřejného prostoru, jsou Modern Times pasivní a nahlížejí patologické stadium rezignace. Jednotlivé scény ale obsahují i absurdní humor. Přestože humor může diváka vtáhnout a nabídnout aktivní participaci, nebojíte se, že právě humor může zastřít tragické vyznění a zcizit autenticitu těžkých témat?

Film kombinuje většinu mých témat: mě jako performera v krajině, krajinářství, intervence do veřejného prostoru, nenávist vůči policii nebo církvi, klimatický aktivismus nebo sociální problémy. Moje bláznivá idea říká, že změníme svět. Chtěl bych tvořit čistě „hezké“ věci, ale na to bohužel není čas. Hodně mých věcí ve veřejném prostoru je prvoplánových – chci, aby je lidé pochopili rychle a bez zbytečného přemýšlení. Video performance se všemi těmi tématy ale potřebuju odlehčit, protože si potřebuji i odpočinout. Ironie je může zcizit, ale pro mě je to nutná arteterapie nebo psychoterapie. Kulturní zkušenost a smysl pro humor je ale specifická věc. Lidé v cizině mé věci často chápou úplně jinak. Pařížské publikum se u Modern Times nesmálo. Naopak, všichni zůstali vážní a s depresí. V Maroku jsem prezentoval performance, v níž jsem bojoval proti reklamě ve veřejném prostoru. Lidi se ale naštvali, říkali, že ukazuji reklamu a že ji tím multiplikuji. Ptali se dokonce, jestli nejsem placený tou firmou…

V návaznosti na Modern Times, které poukazují na automatizaci, odosobnělost a bezduchost, se nabízí otázka, jestli ještě v dnešní době může umění změnit svět?

Já uměním žiju. Umění je jediný prostor, kde se cítím svobodně. Nechci se cítit jako pozér, proto se zapojuji i do aktivistických hnutí nebo protestů. Mám kvůli tomu problémy s policií, mám šediny a problémy v osobním životě. Myslím si proto, že pro změnu světa nestačí být umělcem. Je nutné se zapojit do diskuzí, udělat rozhovor a posouvat svoje sdělení dál. Skvěle o tom přemýšlí Bruno Latour ve své knize Zpátky na zem. Říká, že způsob boje nemá být úplně agresivní, že má probíhat skrze kulturu, ve které si širší společnost může najít imaginaci, krásno nebo metaforu.

Dominantní rekvizitou filmu je zmíněný hoverboard. Proč?

Strašně mě irituje, že na tom lidé jezdí. Vážně jsou lidi takový hovada, že neuměj chodit pěšky, případně jezdit na kole? Náš svět je plný zbytečných věcí. Tohle století lidstvo stoprocentně nepřežije v udržitelným formátu, tedy ve formátu, kde existuje láska nebo empatie. Místo toho, aby byl technologický progres založený na udržitelných věcech nebo na pokroku v medicíně, řada průmyslových odvětví vyrábí konzumní a naprosto zbytečné věci, které zahlcují veřejný prostor. Zní to sice autoritativně, ale některá průmyslová odvětví bych zakázal, moje myšlení už mě k ničemu jinému nevede. Když se na Malé Straně objevily segwaye, připadal jsem si jako v absurdním sci-fi. Škodolibě jsem čekal, až někdo spadne na kočičí hlavě. Legislativa sice zareagovala, ale zprvu nedůsledně. Na Kampě se zakázaly dvoukolové dopravní prostředky a já dostal pokutu za to, že jsem tam jel na kole. Možná tam se zrodil prvotní impulz mého hejtu.

„Bruno Latour ve své knize Zpátky na zem říká, že způsob boje nemá být úplně agresivní, že má probíhat skrze kulturu, ve které si širší společnost může najít imaginaci, krásno nebo metaforu.“

Nemohou být podobné vynálezy přece jen v něčem prospěšné? Nemůžeme je například vnímat jako vícevrstvé nástroje, které mohou časem odhalit i jinou „ready-made“ funkci?

Některé scény v Modern Times tematizují automatizaci práce. Uklízeč, který leští podlahu v kilometrových obchodních centrech, by v hoverboardu mohl nalézt smysl. Ale asi ne. Nevěřím, že umělá inteligence by mohla přinést emancipaci pracující třídy, to se nestane. Spíš to přinese větší zisky vládnoucí třídě a pracující budou mít ještě debilnější práci za míň peněz. V Albertu nechodím k samoobslužným pokladnám, chodím k normální kase, protože chci, aby měl člověk práci.

Jisté náznaky smyslu ale vidím, například v případě handicapovaných lidí. Jednou jsem v metru potkal člověka na segwayi. Začalo to ve mně bublat, napadlo mě, kdo má takovou drzost a tahá do metra segway. Když se ale ten člověk hýbal, bylo vidět, že má tělesný handicap. Oslovil jsem ho a jeli jsme spolu až na konečnou. Segway mu dal hodnotnější život, protože na rozdíl od kolečkového křesla měl najednou totální svobodu. V tomhle případě jsem se pak trošku zastyděl.

Umíte si představit, že performera a protagonistu vašich performancí a filmů ztvární někdo jiný než vy?

Ne, to nejde. Zbytky mého cinefilství vzpomínají na Mayu Deren nebo Alexandera Hackenschmieda. Maya ve svých filmech sama vystupovala: říkala, že performance je pro ni něco tak intenzivního, že to musí prožít a odvyprávět sama a že tam nemůže být nikdo jiný.

Modern Times jsou prvním filmem, do něhož zapojujete kameramana, konkrétně Petra Racka. Proč?

Důvod je především praktický. Předešlé filmy jsem točil sám, zapnul jsem kameru a běžel dvě stě metrů. Za tu chvíli se ale může ledacos pokazit, něco se hýbne a musíte začít znovu. S Petrem jsme se poznali na Klimakempu, byli jsme na stejné straně barikády a sedli jsme si. I přesto, že jsem mu nemohl nabídnout adekvátní kameramanský plat, Petr měl velké pochopení.

Přidal Petr Racek filmu svůj autorský vklad?

Určitě. Já neumím psát scénáře a nekreslím si storyboardy. Často pracuju spontánně a situace vymýšlím přímo na lokacích. Právě s lokacemi mi ale Petr pomáhal, některé sám vymyslel.

Film nemá dialogy, ani monology. Přesto ale nelze opomenout zvukovou stopu. Kombinujete tísnivé tóny a zvuky, které známe všichni – například banální, bezduché pípání v letadle. Jak pracujete s kompozicí zvuku?

Zvuk můžeme vnímat jako symbol modernity. Každý druhý přístroj dneska pípá. Mám tinnitus a jsem proto citlivý na různé zvuky. Pamatuju si, že když jsem studoval na FAMU, měli jsme různé audio dílny a mně začalo hrabat. Byl jsem senzitivní, doma jsem najednou slyšel všechny spotřebiče. Už jen fakt, že někde doma svítí v noci červená kontrolka spotřebiče, je svým způsobem bizardní. Snažil jsem se se zvukem pracovat v této symbolické rovině, pípání prostupuje celým filmem, někde nediegeticky, jinde naopak víme, z čeho zvuk vychází. Obecně mě tvorba zvukové stopy baví, některé zvuky si vyrábím sám, jiné stahuji. Většinu jsem dotvářel, moc kontaktních ruchů tam není.

Co chystáte dál?

Pokud dostanu peníze od Státního fondu, rád bych natočil celovečerní film. Měl by jít ve šlépějích Modern Times nebo mého staršího filmu Funeral. Zatímco na konci Modern Times jsem osamělý manžel bez družky v prázdném, odcizeném světě, v novém filmu se posunu ještě trochu dál: celá planeta vymřela v důsledku klimatické katastrofy a já budu jediný, kdo přežil. Chtěl bych se vyhnout klasickému pojetí postapokalyptického filmu; s velkou dávkou ironie budu šťastný, že jsem sám. Samota pustí uzdu imaginaci, začnu žít nový život. Budu se učit postavit obydlí z ruin, zajišťovat obživu a vytvářet nové vizuální kódy, spiritualitu a totemy. Bude v tom trocha šamanství, ani ne tak ezotericky, jako spíš surreálně. Vytvořím si – podobně jako Tom Hanks ve filmu Trosečník – svůj talisman, který bude radit, jak si vyrobit přístřeší, případně bude filozofovat nad tím, proč lidstvo vymřelo. Celý projekt bude orámovaný nejednoznačnou realitou na téma environmentálního žalu – nemusí být zřejmé, jestli se pohybuji v mrtvé realitě, nebo jsem jen na terapii, kde se zpovídám.

Rozkročíte se, stejně jako v Modern Times, napříč evropskými lokacemi?

Snad ano, uvidím podle rozpočtu. Modern Times jsem částečně točil v Bretani a rád bych se tam vrátil. Tamní místa mě nadchla, objevil jsem útesy, divoké pláže nebo opuštěné nacistické fabriky.