Na klimatickou úzkost musíme s rozumem

Futurista a vizionář technologií, hostující profesor v pražském Centru umělé inteligence na FEL ČVUT Jonathan Ledgard působil téměř dvacet let jako korespondent týdeníku The Economist ve východní Africe, v Afghánistánu nebo České republice a je autorem ceněných románů Giraffe či Submergence, přičemž druhý z nich adaptoval pro film režisér Wim Wenders pod českým názvem Až na dno. Jonathan Ledgard je hostem letošního Inspiračního fóra na MFDF Ji.hlava v rámci debaty Jak se vypořádat s politikou strachu, která proběhne dnes od 14:30 v Horáckém divadle.

Jaké je téma vaší přednášky na Inspiračním fóru na jihlavském festivalu?

Chci se věnovat roli imaginace v reálných konstelacích dnešní doby. Nebudu mluvit o tématech souvisejících s visegrádským prostorem a středoevropskou politikou. Mým zájmem je vztah technologie a ekologie ve skutečném světě, který nás obklopuje.

Jednotícím pojítkem letošního festivalu je vztah k řešení environmentální krize, klimatické hrozby. Snažíte se využít umělou inteligenci a moderní technologie pro zlepšení ekologické situace či sociálních a ekonomických podmínek lidí v konkrétních regionech?

Nejprve je potřeba říct, že nejsem zastáncem instantních řešení všeho pomocí technologií. Neexistuje nic jako „solutionismus“. Technologie nás nemohou zachránit před průšvihem, ve kterém se nacházíme. Považuji však za nezbytné si uvědomit, že se s naší situací musíme všichni nějak potýkat, musíme se do jejího řešení zapojit. Jako příslušníci rodu primátů jsme sice úžasné, ale dost omezené bytosti. Jsme posedlí mnoha detaily, ale unikají nám zásadní věci. Závodíme v hypotékách, stávkujeme proti potratům, ale nezabýváme se těmi skutečně velkými otázkami z oblasti ekologie, například jak koexistovat na planetě s ostatními živočišnými druhy či jaká je naše pozice ve vesmíru. To nám zkrátka moc nejde.

Jak vnímáte současnou environmentální krizi, která má za následek pocit úzkosti?

Environmentální úzkost je něco, co bychom měli brát velmi vážně. Měli bychom se mít na pozoru, protože nás to může svést na špatnou cestu. Netvrdím, že bychom si neměli pořizovat kovová brčka, pokud to považujeme za důležité. Hluboce obdivuji Gretu Thunberg. Je naprosto obscénní, že musíme poslouchat šestnáctileté děvče, aby nám říkalo jednoduché pravdy. Jako zahraniční korespondent z mnoha problematických míst světa vím, že je důležité si uvědomovat vážnost situace, ale dávat prostor této úzkosti nás nevede správným směrem. Můj pohled je veskrze optimistický – vypadá to, že si lidé začínají ekologická témata uvědomovat. Třeba hnutí Extinction Rebellion bije na poplach. Jejich argumentační síla je však zatím malá. Snaží se tlačit na to, aby se na základních školách, v úřadech státu i v soukromém sektoru začala věnovat zásadní pozornost otázkám udržitelnosti a ekologie. Aby se snížily externality¹⁾ v rámci rozhodovacích procesů.

Zcela jasné je, že naše současná konzumní společnost zkrátka nefunguje. Způsob, jakým vyrábíme a kupujeme motory, těžíme uhlí, dokonce i to, jak se oblékáme, už nemůže dlouho fungovat. I v Čechách je velmi kontroverzní téma těžby hnědého uhlí. Setkání skupin Extinction Rebellion nicméně probíhají spíše jako terapeutická setkání. Říkají: musíme truchlit, musíme se cítit zkroušení a musíme protestovat. Měl jsem to štěstí, že jsem mohl trávit hodně času v přírodě, v divočině, a naprosto chápu emocionální reakci na danou situaci. Vždyť za padesát let mého života jsme ztratili 70 % druhů obratlovců na této zemi!

A to je přesně ten důvod, proč zejména mladí lidé mohou cítit úzkost a frustraci. Oni přece nemohli ovlivnit tak masivní vymírání druhů. Jejich reakcí je motto všech ekologických hnutí: Mysli globálně a snaž se jednat lokálně. Je to podle vás adekvátní reakce?

Neexistují jen dvě možnosti volby, buď – nebo. Zejména v době, kdy jsme neustále digitálně propojeni, a zároveň více izolováni a manipulováni, jsou aktivity místních komunit velmi důležité. Jedním z partnerů mého projektu Linnaeus je Muzeum historie přírody v Berlíně. Tam spustili jednoduchou aplikaci, která umožňuje oznámit polohu nějakého živočicha, když sedíte třeba na lavičce v berlínském parku. Zároveň vám prozradí, o jakého živočicha jde.
 

Pokud otázka zní, zda bychom měli cítit úzkost, říkám jasné ne. Jsme v situaci cestujících v člunu, který míří k Niagarským vodopádům. Na přídi sedí kapitán s ostřížím zrakem a křičí: Blížíme se k vodopádům! V takové situaci si přejete ze všeho nejméně, aby polovina lidí vyházela své věci ze člunu a začala křičet: Proboha, všichni zemřeme! Já úplně chápu všechny čtenáře časopisu Spiegel, který hlásí, že svět (opět) končí. Přesto považuji za podstatné, abychom doplavali ke břehu, než nás vodopád rozmetá na kousky.

Podle vás je tedy zásadní zaujmout k dané situaci racionální postoj?

Jsem v kontaktu s mnoha umělci, mým druhým životem je psaní knih. Řadu témat, kterými se zabývám v rámci výzkumu, se snažím zpracovávat ve svých románech. V létě jsme s nejmladším synem procestovali Papuu Novou Guineu a další vzdálená místa s cílem prozkoumat prostředí dugongů indických, což je druh kapustňáků. Byl to velmi archetypální zážitek. Je to téměř vyhynulý tvor, který na planetě žil třicet pět milionů let. Ekologická krize je velké téma a skutečnost samotná je dost brutální, ale naše základní reakce musí být racionální. Musíme být velmi nemilosrdní k trumpovským populistickým „elitám“, z Prahy ostatně nemusíme chodit daleko. Stačí se podívat přes hranice do Polska. Já mám tu zemi rád, ale způsob, jakým současná polská vláda obhajuje těžbu uhlí a vede ekologickou debatu, je otřesný. Když to srovnám se zaostalými regiony v Africe, na které je vyvíjen obrovský tlak a kde je velká míra korupce, vycházejí z toho v mnoha ohledech lépe. Je potřeba hledat řešení, být pozitivní, věnovat se dílčí drobné práci na změnách a zlepšeních. V některých záležitostech není možné akceptovat kompromisy. Naše planeta bude mít brzy deset miliard obyvatel a stále více lidí směřuje k veganství, vegetariánství nebo flexitariánství. Přesto bude stále většina obyvatel naší planety masožravá. Pokud nezačneme agresivněji omezovat naše externality, budeme mít velký problém s výzvami týkajícími se našeho přežití.

Jako součást racionální reakce na environmentální krizi často uvádíte imaginaci a fantazii. Tato slova nebývají často spojována s ekologií, naším přežitím a budoucností lidstva. Popisujete také velmi odvážný koncept, ve kterém by měli živočichové a rostliny vlastní měnu, hodnotu, kterou by „vykupovaly“ svoje přežití. Můžete to vysvětlit?

Ano, projektu Linnaeus se v poslední době věnuji skoro nepřetržitě. Zní to jako výplod šílence, máte pravdu. Ale moje představa, že každá živá bytost na zemi bude mít za dvacet let svou digitální identitu, je méně šílená než úvahy o tom, že budeme mít kolonie na Marsu. Myslím, že je snazší „vychovat“ naši vědu a ekonomiku k tomu, aby dokázala nalézt jiný pohled na živé bytosti a vytvořit nové modely soužití, než chtít, aby zajistila kolonizaci Marsu. V souvislosti s projektem Linnaeus se řada lidí ptá, co bude s domácími mazlíčky či s hospodářskými zvířaty. Masný průmysl je skutečně groteskní instituce. Chováme 1,1 miliardy krav a 1,1 miliardy ovcí jen pro vlastní spotřebu. A to nepočítám drobná zvířata, jako jsou krysy a holubi, kteří z nějakého důvodu milují pobyt blízko lidí. Na to odpověď nemám.

Máte však zkušenosti s tím, jak se lidé chovají v Africe. Mohl byste to přiblížit?

Ano, to mě zajímá víc. Spousta lidí v rozvojových zemích a oblastech žije v těsné blízkosti nejrozmanitějších biosfér na světě. Deštné pralesy na severu Konga mají jako součást pestrého rovníkového pásu větší biodiverzitu než celá Evropa. Zde roste i lidská populace nejrychleji. Ve vesnici, kde žilo před pár lety sto lidí, jich nyní žije osm set. Tyto komunity žijící z našeho pohledu na hranici chudoby a trpící obrovskou nezaměstnaností přežívají pouze z toho, co si samy vypěstují nebo uloví. Pro vlastní potřebu kácejí stále více stromů, zabíjejí stále více zvířat a pasou krávy na stále větších pastvinách. Likvidují tak stovky vzácných rostlin a vhánějí stovky živočichů do vnitřní izolace. Vypalují porosty, otravují vodní zdroje a tak dále. Já tyto komunity nechci kritizovat, dělají to, co považují za nutné z hlediska svého přežití.

To je velmi chmurná prognóza. Jaké tedy může být řešení?

Jsem přesvědčen, že můžeme jejich přístup k prostředí, které je obklopuje, zásadně změnit. Prostřednictvím mobilního telefonu dnes můžeme získat dostatek informací o jakémkoliv zvířeti, a proto je možné vytvořit digitální identitu všem, zejména ohroženým druhům zvířat. A jakmile mají digitální identitu, mohou mít i digitální „peněženku“. A s pomocí digitální sítě může žirafa komunikovat s místním farmářem, který za ni může získat peníze a nemusí ji zabíjet. Část těchto peněz může být také věnována na výzkum žiraf a ochranu jejich území, na vzdělání vesnických dětí nebo na zajištění pitné vody. Poptávka po využití této virtuální měny se pochopitelně bude lišit. Hlavní myšlenkou však zůstává, že zvířata mohou mít nějakou digitální identitu a hodnotu, a tou mohou platit za své přežití. Nevím, jestli to bude fungovat. Vím ale, že současný systém je příliš drahý a nefunguje. Mohu uvést konkrétní příklad s orangutany z Bornea, jejichž ochrana nás ročně stojí kolem dvaceti milionů dolarů. Jsou to charismatická zvířata, nejbližší příbuzní lidí. Přesto jejich počty každým rokem dramaticky klesají. Pokud by orangutani mohli za své přežití „platit“, měli by pro lovce jinou, nekonzumní hodnotu a rozhodně by to změnilo chování místních lidí k nim.
 

To je zásadně nový koncept přerozdělení hodnot, než na který jsme zvyklí. Museli bychom se vzdát tradičně pojatých hodnotových systémů založených na nejběžnějším platidle, penězích. Nabízí se ale zásadní otázka – kdo tuto odlišnou hodnotu bude vytvářet? Světová banka, jednotlivé vlády?

Základním zdrojem této virtuální měny budou reálné finance technologických společností. Zatím jsme zajistili 5 až 10 milionů dolarů na testování po dobu deseti let. Je potřeba to řádně vyzkoušet. Může existovat mnoho důvodů, které nám ukážou, že to není dobrý nápad. Můžeme odhalit mnoho nepředvídatelných vedlejších účinků. Přesto věřím, že alespoň v některých situacích půjde o pozitivní přínos. Pak je možné oslovit společnosti jako Starbucks, aby přispěly z každé kávy jedním nebo dvěma centy na vznik takovéto virtuální banky. Testoval jsem to na svých dětech, které jsou docela cynické, a ty by prý rozhodně touto cestou přispěly. Samozřejmě pokud to bude fungovat! Otřesné na tom je, že si vůbec neuvědomujeme, jak vzácná všechna ohrožená zvířata jsou – 20 000 lvů, 200 000 goril nížinných, 100 000 kapustňáků, 140 000 orangutanů. Střednědobý, až futuristický koncept projektu Linnaeus je však založený spíše na potenciálu stromů a kolonií hmyzu žijícího v zemi. Všichni se totiž převážně věnujeme záchraně zvířat, se kterými jsme si hráli jako malí a známe je ze ZOO. Všichni chtějí zachránit gorily, lvy, slony, případně velryby. Můj syn mi nedávno řekl: „Tati, já nebudu přispívat na záchranu nějaké pitomé žáby!“ To je typické.

Přispíváme na záchranu velryb a zapomínáme, že nám tady vymírají včelstva...

To je přesně ten problém. A zde právě mohou pomoci technologie. S jedním spolupracovníkem jsme strávili celé léto nahráváním zvuků včel. Umělci mohou být skvělými mediátory zpráv o stavu přírody. Navíc je ověřeným faktem, že většina lidí je biofilních, tedy že mají živočichy a přírodu rádi. Je to možné vypozorovat třeba na sledovanosti přírodopisných seriálů. Série Planet Earth byla dlouho druhým nejsledovanějším pořadem BBC. Překonalo ji pouze mistrovství světa ve fotbale. Znám dokonce několik řidičů kamionů, kteří tajně sledují dokumenty o delfínech (smích).

Existuje ale spousta bohatých zájmových skupin, které podobné řešení environmentální krize budou odmítat. Co s tím?

Významnou roli v tom má legislativa. Britský parlament vyhlásil národní klimatickou pohotovost. Vypadá to jako symbolické gesto. Politicky je těžké toto téma prosazovat. Jakmile je však klimatická pohotovost závazně vyhlášena, může do toho vstoupit zákon a vlády mohou nadnárodní společnosti penalizovat zcela novým způsobem kvůli produkci již zmíněných externalit. Také celkové zarámování etiky ve vztahu k přírodě se proměňuje. Proto jsem optimistou. Dnes už korporace nemohu jen tak říkat, že za škody, které jsme způsobili, prostě platit nebudeme. Jejich dny jsou sečteny.

Je to otázka osobní, politické či firemní zodpovědnosti. Na tu také často poukazuje Greta Thunberg ve svých projevech.

Korporátní zodpovědnost již funguje, ale stále jsou zde obrovské rezervy. Vrátím se ještě ke konceptu úzkosti. V rámci jinak sympatického hnutí mám obavu z jedné věci. Zmiňovaná úzkost se může snadno proměnit ve fatalismus. V internetové kultuře je často přítomen sarkasmus, v české kultuře obzvláště. Ironie existuje zejména v digitálním prostředí. A ironie může snadno ten fatalismus překrývat, maskovat. Lidé každý den intenzivně debatují o školních stávkách Fridays For Future. To je bezesporu dobře. Pro nás jako živočišný druh je těžké právně nebo filozoficky uchopit představu vývoje v budoucnosti a promítnout si etické otázky dosud nenarozených dětí nebo dokonce jiných forem života. Greta poukazuje na jednu věc: na to, že se dožije důsledků rozhodnutí dnešních politiků a lobbistů. A proto nás nutí změnit vnímání momentální situace.

Naše životní prostředí je už dnes zapuštěno do digitálního prostředí. Je to nová vrstva reality. Jak to ovšem bude vypadat v budoucnu s nezprostředkovanou zkušeností s přírodou? Je snadné pozorovat život velryb na obrazovce. Ale nevytratí se primární kontakt, jako je procházka v lese nebo plavání v moři?

Nemyslím si, že by to s námi bylo tak tragické. V České republice je například tradice škol v přírodě, procházek po lese, houbaření, cyklistiky či lezení po skalách tak velká, že těžko může vymizet. Navíc je řada hnutí, která tento návrat k přírodě propagují. Jsou hnutí za lepší kvalitu potravin, za nekonzumní styl života, za autenticitu. Věnuji dost času svému projektu Linnaeus a často mě napadá jedna zásadní otázka – do výzkumu umělé inteligence se investují obrovské sumy. Přesto na výzkum specializovaný na nové formy života doputuje nula. To by se mohlo změnit v případě, že to bude ziskové. Zajímá mě tudíž, jak nasměrovat pozornost výzkumu umělé inteligence k reálnému světu přírody. Při své spolupráci s dánským umělcem Olafurem Eliassonem jsem zkoušel, jestli je možné technologii umělé inteligence využít v hloubce oceánů. V dnešní době můžeme natočit v obrovském rozlišení téměř cokoliv. S těmito možnostmi vzniká zcela nový druh hyper-senzitivity směrem k přírodě založené na nových technologiích záznamu a přenosu reality i zkušenosti. Nové umělecké formy dokážou přenést zpěv jakéhokoliv ptáka na světě v tak dokonalé podobě, že můžeme mluvit o otevírání zcela revolučních možností. Doposud jsme využívali technologií především k zabíjení živých tvorů. To jsme zjistili nedávno s českým konceptualistou Federicem Díazem. Stopovali jsme kance nedaleko Prahy. Tito živočichové jsou považováni pouze za lovnou zvěř. Snažili jsme se je lidem představit v jiném světle. Nové technologie a umělá inteligence nám dávají skvělou možnost senzorického rozšíření našich smyslů směrem k přírodě. Technologie mohou být potenciálně vlídnější, citlivější a vnímavější k přírodě, než jsme my jako lidé. To je přece skvělý narativ!
 

To ale znamená, že musíte budoucí inženýry přesvědčit o tom, že mají být k přírodě citlivější a věnovat jí větší pozornost. Náročný úkol.

K tomu jsem popravdě dost skeptický. Já jsem schopen přesvědčit multimilionáře, aby investovali padesát milionů dolarů do mého výzkumu. Pak se teprve přidají inženýři a vědci. Bohatí lidé totiž milují aktivity, ke kterým tu divokou přírodu potřebují – skialpinismus, rybaření, paragliding. Děsí je představa, že by brzy tuto divokou přírodu neměli.

Nejprve je tedy potřeba získat peníze a pak se můžeme někam posunout?

Je to krutá pravda, ale je to tak. Externality dnes nikoho příliš nevzrušují. Musíme být realisté. Dokud nejsou peníze na stole, nikdo se s vámi nebude bavit ani se omezovat. Je to frustrující. Naopak mě povzbuzuje nová generace dokumentaristů věnujících se přírodě. Jejich přístup je skutečně jiný, netradiční. Rozhodně nechci kritizovat oddělení Wild Life v BBC, jejich filmy jsou stále úžasné. Přesto cítím, že je tady prostor pro zcela nový žánr přírodopisných dokumentů, které jsou více meditativní, nadžánrové, mnohem náročnější na pozornost diváka.

Můžete přiblížit, jaký typ dokumentů máte na mysli?

Například film Vydra Tarka režiséra Davida Cobhama z roku 1979, který ukazuje, jak narativním způsobem uchopit historii zvířecího druhu jinak, než jsme dosud byli zvyklí. 

Rád bych se zmínil o vašem starším projektu Droneport, který už má za sebou fázi vývoje a směřuje k úspěšné realizaci. Zaměřili jste se v něm na spojení států v okolí Viktoriina jezera pomocí dronů. Můžete blíže popsat aktuální situaci projektu?

Projekt se hýbe pomalu, ale daří se mu, myslím, dobře. Aktuálně pracujeme v Kongu, Tanzanii, Malawi a Rwandě. Zapojených je i několik dalších zemí, ve většině z nich byl program uzákoněn nebo je aktuálně v procesu schvalování. Bylo to šílené martyrium. Před dvěma lety jsem seděl v kabinetu ministrů ve Rwandě a měl jsem chuť se na to vykašlat. Měli jsme dvě a půl hodiny na diskuzi o létajících robotech a jejich národních prioritách. Během toho jsem zažil něco jako extatický zážitek.²⁾ Technologie dronů mají jeden velký problém, a tím jsou baterie. Jsou těžké a jejich výkonnost a cena se neposunuly tak výrazně, jak jsme na počátku očekávali. V tom technologie klopýtá za celkovým vývojem projektu. Kolegové se snaží využít hybridní pohon, který umožní vznést se nad zem pomocí baterie, zažehnout klasické motory na cestu a přistávat opět na baterii. To nám připadá jako schůdná budoucnost projektu. Přes veškeré obavy z dronů si myslím, že pro Afriku, zejména pro chudé a odlehlé regiony, jsou důležitým přínosem. Dokážou létat bez pilota stanovené vzdálenosti a jsou efektivní. V Česku moc užitečné nejsou: máte dobrou infrastrukturu a náročný terén. Pro Afriku jsou nicméně nejvhodnějším prostředkem přepravy cenných surovin, zejména léků a náhradních dílů. Usilujeme také o to, aby droneporty byly architektonickými dominantami daného místa – proto na jejich podobě spolupracoval renomovaný architekt Norman Foster.

Málokdo pravděpodobně ví, že jste také úspěšný filmový scenárista. Před třemi lety natočil Wim Wenders snímek Až na dno podle vašeho románu Submergence.

Jsme s Wimem přátelé, je to velmi citlivý člověk. Myslím, že ani on nebyl spokojený s výsledným filmem a byl z něj rozčarovaný. Byla to přece jen hollywoodská produkce. Strávili jsme s Wimem pár dnů nad různými verzemi scénáře, docela jsme se tomu filmu věnovali. Z mojí knihy se však nepodařilo přenést jednu podstatnou věc – román balancuje mezi přírodním světem s cyklickým časem přírody a lidským světem s vědomím všedního času, každodennosti a pomíjivosti. Také jsme chtěli více zobrazit vědce jako obyčejné lidi. V hollywoodských filmech jsou vědci vždy zobrazováni na pozadí černé tabule a s brýlemi. Hlavní ženská postava je v knize daleko drsnější a chytřejší, snažil jsem se rozbít stereotyp žen-vědkyň. Ve filmu je bohužel tato vědkyně ztvárněna jako křehká bytost, která velmi trpí vzájemným odloučením. S hollywoodským stylem natáčení jsem moc nesrostl. Producenti se snažili naplnit produkční hodnotu filmu, vytvářeli proto velmi divné věci. Část děje se odehrává v hotelu Atlantic na pobřeží oceánu. Produkce nechala vyrobit kompletní vybavení s logem hotelu. Byl jsem z toho tak vedle, že jsem si pak musel ukrást sadu dopisních papírů. Byla to zajímavá zkušenost, ale nepotřebuji ji opakovat. Na filmu mě stále daleko více zajímá možnost citlivějšího, technologicky i umělecky dokonalejšího, inovativního zobrazení světa zvířat, a to je trochu jiný „žánr“. Nejvýraznější pohyb se v této oblasti děje v konceptuálním umění a ve videoartu, kterým věnuji daleko větší pozornost než klasickému filmu. V posledních letech je patrné, že hranice mezi vědou a uměním se stírají. Tento nadžánrový přístup uplatňuji také při sledování klasických narativních filmů. Zajímá mne daleko více kinematografické, obrazové pojetí než například děj a vývoj postav. Nedávno jsem se díval na film Ad Astra. Podle mě je to velmi zajímavý snímek. Je to sice typický hollywoodský film s Bradem Pittem, můžete si k němu dát popcorn, ale je tam i několik sekvencí plných výjimečné obrazové krásy, která mne zaujala a můj mozek intenzivně zaměstnala.
 

Co současná vlna apokalyptických, dystopických filmů a seriálů?

Nejsem příznivcem konspiračních teorií. Ale myslím, že hodně konspiračních teorií zapříčinil Netflix, protože 40 % jejich intenzivně propagované produkce je velmi depresivních, koketuje s dystopií a různými podobami klimatické apokalypsy. Ať jsou to komedie, zombie filmy nebo fašistické sci-fi, děj se obvykle odehrává kolem roku 2025 a hlavní protagonista musí přežít ekologickou katastrofu v naprosto rozvráceném světě pomocí velmi primitivních prostředků přežití. Tyto seriály podle mne velmi nezdravým způsobem zanášejí mysl a pozornost mileniálů. Rozhodně nás to nepropojuje ve společném promýšlení naší budoucnosti. Pokud bych byl hollywoodským scenáristou, snažil bych se potlačit všudypřítomný hyperrealismus. Už když jsem byl válečným dopisovatelem, snažil jsem se své děti uchránit hyperrealistických válečných filmů. Když vidíte, že někoho postřelí šrapnel do žaludku, je to otřesný zážitek. Pokud byste to chtěl zprostředkovat autenticky, musel byste to zažít. Jakou škodu může šrapnel napáchat v lidském mase, jak smrdí lidské mrtvoly? To žádná hyperrealita nenahradí.

Kterému projektu se nyní nejvíc věnujete?

Zejména projektu Into Species Services, vycházejícímu z projektu Linnaeus. Jde o projekt virtuální peněženky nebo směnné hodnoty, kterou si mohou jednotlivé živočišné druhy vzájemně poskytovat pomocí digitální stopy. Zároveň také píšu nový román. Většina věcí, kterým se věnuji, se rozvíjí velmi rychle, jsou závislé na technologiích a zaměřené na rozvojové komunitě, což je velmi vyčerpávající. Při takové práci potřebujete občas vypnout, vytvořit novou mentální kapacitu v hlavě. Proto rád píšu romány. Nejsem sice úplně produktivní spisovatel, ale chci napsat ještě dva až tři další. Trávím psaním velké množství času, ačkoliv jsou to nakonec poměrně krátké texty.