Načrtnout svou vlastní představu skutečnosti

Rozhovor s íránskou režisérkou Sanaz Azariovou o jejím filmu Vypusťte figuranty, který uvede 22. MFDF Ji.hlava v mezinárodní premiéře v soutěži Opus Bonum.

Komparzisté jsou do filmů vybíráni na základě specifických kritérií – barvy vlasů, kůže nebo protože vlastní uniformu. Podle jakých kritérií jste je vybírala do svého filmu vy?
Během natáčení jsem upřednostňovala komparz, který podle mě něco vypovídal o společnosti, což jsem si přála rozvést, nebo o aktuálních politických tématech, jako jsou migrační krize nebo teroristické útoky. To, že jsem pokaždé zvolila takovou skupinu, a ne jinou, záviselo na několika faktorech: aktuálnosti inzerátů, aktuální sociální a politické situaci a mém pátrání po různých společenských archetypech. V hlavě jsem měla „typové“ skupiny jako africké ženy, venkovany, dělníky, vojáky. Zajímaly mě skupiny, které by nám mohly připadat jako „klišé“, a v rámci nich jsem hledala jedince, kteří se dokázali oprostit od „nálepky“, kterou jako komparzisté dostali, aby se mohli zamyslet nad kategorií, do které je uzavřeli. Nehledala jsem komparzisty z povolání, kteří jsou na natáčení zvyklí, ale spíše obyčejné lidi, které žádáme o komparz na základě jejich vnějších charakteristik – národnosti, barvy kůže atd.
K tomu bylo navíc potřeba získat povolení od tamních produkcí, abychom mohli na jejich place natáčet jejich komparzisty, a to nebylo vůbec snadné. Většina produkcí odmítla. Takže i jejich souhlas či nesouhlas v určitém smyslu dirigovaly naraci mého filmu.

Komparzisté jsou na stání před kamerou zvyklí, i když nejsou středem její pozornosti. Liší se tak nějak natáčení dokumentu s komparzisty nebo jejich chování od obyčejných lidí?
Od okamžiku, kdy jsem je začala natáčet, nenatáčela jsem komparzisty, ale obyčejné lidi jako v kterémkoliv jiném dokumentu. Rozdílem je, že se tito lidé zajímají o film více než ostatní. Jejich přání, aby byli natočeni, a mé přání natočit je, šly ruku v ruce. Stávalo se, že jsem je postavila na scénu a najednou se zničehonic proměnili v herce. Natáčeli jsme hlavně v zákulisí, které se díky naší přítomnosti a jejich účasti měnilo v jeviště. Pamatuji si, že nám jeden komparzista řekl: „To je skvělý. Přišel jsem si zahrát do fikčního filmu, ale od rána tu čekám a nikdo si mě nezavolal. A teď hraju ve vašem dokumentu!“ Náš film se pro ně stal druhou šancí, jak se „dostat do záběru“.

Dáváte svým komparzistům slovo, ale jejich jména neznáme. Můžeme poslouchat jejich příběhy, ale beze jmen se z nich nakonec opět stanou jedni z mnoha. Stejně tak ve filmu dopadají nafukovací panáci – ztratí tvář, jsou hozeni na hromadu a vyfouknuti. To je váš verdikt? Nikdo už komparzistům slovo znovu nedá a musí se tak odmlčet navždy?
Na začátku projektu jsem „bezejmenné“ pojmenovat plánovala. Ale během celého procesu věci nabraly nový směr. Komparzistů bylo velké množství a doba natáčení byla velmi krátká. Sotva den, výjimečně dva. V této mase jsem se s každým potkala jednou nebo dvakrát a trochu se s nimi sblížila. Při prvním setkání jméno ale většinou nepadlo. Stejně jako v životě řešíme nejdříve aktuální potřebu, okamžitou nutnost, kterou potřebujeme sdělit. Až pak nastala chvíle, kdy jsme se představili. Abych disponovala jmény, potřebovala bych na účinkující mít více času. Rozhodla jsem se je nenásledovat domů, ale zůstat v těch jedinečných, beckettovských prostorách zákulisí, kde čekají zavření, odloučení od zbytku světa. Když jsem psala scénář, Čekání na Godota bylo mou velkou inspirací. Nakonec jsem svému dispozitivu o předávání slova dala metaforický ráz. Je to film, který se zrodil při sblížení s předmětem svého zájmu. Sblížím se s komparzistou, to stvoření stojící v pozadí se dostává do centra prvního plánu a stane se stvořením s hlasem. Tím se stává hercem mého filmu (hercem ve smyslu konající bytosti) a především bytostí, jejíž tužby jsou podobné tužbám diváka.

Váš film nenechává promluvit komparzisty, ale obecně lidi, kteří běžně nemají šanci se vyjádřit. Proč je pro vás důležité, aby dostali slovo?
Protože si myslím, že mají zajímavější věci na srdci. Lidé, kteří nemají šanci se vyjadřovat, žijí neobyčejné životy, které je mnohem prospěšnější a naléhavější vyprávět. Jejich život je básní. Poezií, která nehlučí. Poezií, kterou se musíme vydat hledat. Věřím tomu, že jedním z poslání umění, filmu, literatury atd. je objevit ty, co se nemohou vyjádřit. Nemožnost se vyjádřit často vychází z nespravedlnosti a film má moc toto bezpráví trochu napravit dost jednoduchým způsobem. Nemusí jít o revoluci, změnu režimu, prolévání krve, stačí načrtnout svou vlastní představu skutečnosti. Vždy mě tak trochu rozčilovali herci, kteří na jevišti křičí, zatímco v životě si šuškají někde na rohu ulice nebo v baru o důstojném životě jak ze shakespearovské tragédie. Proto jsem tak vázaná na dokument – nedovedla bych se obejít bez toho vášnivého příběhu, kterým je skutečnost.

Sanaz Azariová (1981) pochází z Íránu, ale již od dětství žije v Bruselu. Vystudovala obor fotografie a scénografie na La Cambre. Současně se studiem se účastnila divadelního kurzu, který byl zaměřený na Stanislavského metodu. Od roku 2010 se věnuje také dokumentům. Debutovala snímkem Salaam Isfahan. Častým tématem jejích filmů je rodný Írán.