Natáčení ve skrytém městě
Nové centrální autobusové nádraží Tel Aviv vznikalo jako chlouba Izraele. Vytváří totiž dopravní uzel propojující letiště Ben Gurion a železniční síť skrze zastávku HaHagana. Budova měla být výstavním klenotem Tel Avivu, sloužícím jako portál pro vstup do města. Tyto vzletné myšlenky ale nakonec narazily na ega tvůrců, kterým nebylo nic dost, a tak autobusové nádraží stále rostlo a rostlo. Architekt Ram Karmi spolu s investorem Mordechajem Jonou přesto zcela nasytili svoje očekávání, protože dle světových měřítek vytvořili největší autobusové nádraží na planetě, které si své prvenství udrželo až do roku 2015. Stavba samotná trvala více než 25 let, rozkládá se na 4,4 hektarech půdy, má 7 pater, 230 tisíc metrů čtverečních prodejních ploch a kilometry chodeb. Obrovské rozměry autobusové stanice vytvořily z místa neprostupný labyrint plný slepých uliček a špinavých zákoutí. Lidé z okolí budovu (mírně řečeno) nemají rádi. Nechodí tam, protože nádraží svou velikostí a architektonickým řešením útočí na jejich psychickou integritu. Zažil jsem to na vlastní kůži. Tuny betonu kolem vás svírají a doslova se vysmívají vaší existenci, není divu, že se z místa postupně vytratil život. Místo pestrých výkladních skříní jsou vidět pouze vlnité plechy zakrývající výlohy. Odpočinková místa pro cestující jsou zamčená a plná mastného prachu. A tak nakonec samotný Izrael přestal mít o stanici zájem.
Postupně došlo k reinkarnaci Central Bus Station, kdy byla její prázdná kostra osídlena minoritami Izraele, Filipínci, Etiopany, Eritrejci, Nepálci a mnohými dalšími etniky, která hledala své útočiště. Přehlížený autobusák se tak stal útočištěm, kde se lidé různých vyznání i národností mohou svobodně projevovat bez zájmu většinové společnosti. Ram Karmi si asi nikdy nepomyslel, že v autobusové stanici bude porodnice, filipínský kostel, synagoga nebo školka pro děti emigrantů. V betonovém břiše stanice tak vyrostlo unikátní město se svými čtvrtěmi a ulicemi, které je naprosto jedinečné a zrcadlí v sobě obraz světa tam venku. Objevit jej a jeho vnitřní pravidla ale trvá delší dobu, protože se šikovně skrývá za zavřenými dveřmi původních obchodů a ožívá převážně ve večerních hodinách, kdy je stanice téměř prázdná. Vstup do města si vyžaduje aktivní zájem o prostor. Yonatan (hlavní postava filmu) zkoumá stanici už 17 let a stejně je neustále překvapován, jak se život uvnitř vyvíjí.
Mnohé z minorit obývajících autobusové nádraží žijí na hraně legality. V rámci migrační politiky Izraele, který se neustále snaží těchto lidí zbavit, se bojí o svou vlastní existenci. Proto jsou obyvatelé stanice nedůvěřiví. Ale stejná nedůvěra prýští i z místních rodáků, kteří žijí v nekonečném válečném konfliktu. Všudypřítomný strach ovlivňuje jejich chování a podezřívavým pohledům se nedá vyhnout. A právě nedůvěra je základní pocit, kterému se Yonatan během svého dospívání v Izraeli naučil a vůči kterému teď neustále bojuje. Útroby stanice mu přináší klid, který venku nemůže nalézt. Klid uvnitř je odpovědí na vykořeněnost, kterou místní v různých intenzitách prožívají.
Když jsem náhodou objevil toto ignorované město, bojoval jsem v lůně stanice se stejným problémem. Získat si důvěru místních pro natáčení filmu trvalo čtyři roky, během nichž jsme s naším malým, ale statečným štábem do Izraele jezdili pravidelně, abychom se stali pevnou součástí života na stanici. V nádraží jsme prakticky bydleli, trávili jsme tam veškerý možný čas a stali se občany skrytého města. Pro jeho obyvatele jsme se stali zábavnou kuriozitou. Jednou z dalších legend stanice. Všichni věděli, že po stanici běhají blázni z Čech, kteří zde točí film, a nepřišlo jim to vůbec divné. Postupně jsme se tak dostávali blíž k nejrůznějším lidem, kteří nám s natáčením filmu začali sami pomáhat. Chtěli nám ukázat způsob, jakým zde žijí.
Zjistili jsme, že i tato utajená společnost má svoji hierarchii, která samovolně vykrystalizovala do rozdělení stanice podle jednotlivých etnik. Ta sídlí v různých patrech a částech stanice tak, aby spolu mohla vycházet. Při cestování po stanici za jednotlivými postavami filmu jsme během čtyř měsíců natáčení nachodili kolem tisíce kilometrů a mnohdy jsme na naše účinkující čekali ve špíně a tmě celé hodiny, než jsme mohli začít s natáčením. Systém domlouvání schůzky na čas zde jaksi ztratil svůj význam. Díky tomuto fyzicky náročnému prostoru i procesu natáčení jsme ale pocítili tíhu obyčejné existence ve stanici, i v Izraeli samotném. Válečné, náboženské ani politické otázky do útrob nádraží nedoznívají, rozbijí se o její mohutné zdi. Naopak se zde ale projevuje tíha těch nejběžnějších starostí a pocitů člověka. A tak nás začala sžírat otázka, proč zde Yonatan tráví téměř veškerý svůj volný čas už 17 let. Stanice samotná je určitě fascinující místo, ale ne na tak dlouhou dobu. Yonatan v nás vzbudil mnoho otázek, kterým jsme se rozhodli věnovat a využít tak jeho přítomnost jako průvodce celým filmem.
Zajímalo nás, proč je pro něj doba strávená ve stanici o tolik kvalitnější, než v prosluněném a nádherném Tel Avivu? Čím jsou mu uprchlíci z celého světa bližší než rodilí Izraelci? Prožívá zde společnou otázku spolu s ostatními uprchlíky? Našel v Central Bus Station domov i svoji identitu? A v čem jsou pro něho občané autobusové stanice ryzejší než společnost, do které se narodil? Na všechny tyto otázky jsem se ho nakonec zeptal a odpovědi pro mě osobně byly velmi niterné a zásadní.
Yonatan ví o stanici úplně vše a neexistuje v ní místo, které by nenavštívil. A tak se stal i naším průvodcem. Doslova speleologickým způsobem jsme se společně dostávali do míst, kde dlouhé roky už nikdo nebyl. Napřímo jsme tak navštívili historii celé stanice. Funkční psací stroje, mrazáky nebo zapomenuté filmy v bývalém kině se jako artefakty všudypřítomně povalovaly v uzamčených částech stanice. Vypovídaly tak o minulosti nabubřené společnosti, která v tomto unikátním mikrokosmu nedokázala přežít, a tak byla nahrazena zcela jiným přirozeně živoucím organismem.
Central Bus Station stále funguje jako vstupní portál do Svaté země, ale její funkce se zcela změnila. Už totiž nepředává pozlátko doby, avšak když se jen trochu snažíte, objevíte v budově oázu autenticity Izraele, která zde ještě stále přežívá.
Film Central Bus Station měl světovou premiéru v soutěži Česká radost na 22. MFDF Ji.hlava v říjnu 2018.
