Naučí nás virtuální realita empatii?
Ženská perspektiva v Česku stále není něco samozřejmého. Naposledy se to ukázalo na předávání Českých lvů, když režie přerušila řeč oceněné Darii Kashcheevy o potřebách žen-filmařek. V následné diskusi se pak naplno vyjevil zoufalý nedostatek empatie. Jak zprostředkovat jinou životní zkušenost natolik barvitě, abychom se alespoň na chvíli přenesli do kůže jiného člověka a prožívali svět spolu s ním? Jednou z cest může být virtuální realita.
Letošní festival Jeden svět uvádí v soutěži imerzních filmů (dříve sekce virtuální reality) deset projektů, z nichž osm bylo natočeno ženami. Pět filmů má zprostředkování specifické ženské zkušenosti přímo ve středu svého vyprávění. Co by někdo nazval trendem, působí zároveň jako bytostná potřeba ukázat, s jakými těžkostmi se ženy setkávají. Jak příhodněji člověka přimět skutečně vidět, než mu nasadit brýle a zcela ho obklopit žitou zkušeností, zdánlivě bez možnosti úniku?
Smrtelná dávka ženského pohledu
Jeden z nejsilnějších zážitků celé sekce nabízí americká tvůrkyně Yvette Granata ve dvacetiminutovém hororovém tripu Vzala jsem si smrtící dávku bylinek, který jste měli možnost vidět už na loňské Ji.hlavě. Film byl inspirovaný sérií redditových příspěvků anonymní ženy s poporodní psychózou.
Ocitáme se v těle čerstvě těhotné ženy, která řeší zásadní dilema: další dítě mít nechce, ale zároveň je protipotratovou aktivistkou. Její psychické zdraví je narušené, realita kolem ní stále pokřivenější a temnější. Jejíma očima čteme zprávy a notifikace, které na nás postupně vyskakují ze všech stran a stávají se čím dál zlověstnějšími. Obyčejné ležení v posteli nebo procházka po zahradě se zvrhávají v mrazivé okamžiky, které nás nutí zpochybňovat vlastní vnímání.
Ještě než spolu s protagonistkou požijeme onu nebezpečnou dávku bylinek, jedno je jasné: O nic z toho, co vidíme a zažíváme, jsme se neprosili. Nenabízí se žádné jednoduché řešení. A zákruty mateřství, v nichž se ocitáme, mohou být horor.
Bez útěchy, bez života, bez slz
Jinou, ale neméně silnou koncepci nabízí jihokorejský snímek Bezútěšné. Procházíme se v něm ulicemi nyní opuštěného komplexu America Town ve městě Kunsan. Polorozpadlé město duchů je plné barů, kasin, klubů… A korejských žen, které měly za úkol muže „utěšovat“.
V realistických obrazech kolem sebe sice ženy nevidíme, jsou nám však zprostředkovány skrze sugestivní zvukovou stopu. V ní slyšíme oživenou minulost: smích, útržky rozhovorů, opilecké pokřikování vojáků, hudbu, cinkot skleniček. Když se rozhlédneme, spatříme jen vybydlené domy a pohyb v zrcadle. V jeho odrazu se objeví jedna jediná, osamocená obyvatelka umělého města, která skrze zrcadla putuje z jednoho prostředí do druhého.
Je něco silně znepokojivého na tom vidět pohyby, tanec, úsměvy i kradmé pohledy téhle ženy, vizuálně zcela vytržené z interakcí, kterých se ve zvukové stopě účastní. Prázdno kolem ní dává pocítit, jak absurdní byla situace, v níž se ocitly statisíce žen. Podobných měst bylo po celé Jižní Koreji téměř sto a fungovaly až do 90. let. Americké základny zabíraly po válce pětinu rozlohy země a pro sexuální potěchu 25 tisíc vojáků bylo naverbováno půl milionu žen.
Režisérka Gina Kim chtěla zachytit paměť místa ještě předtím, než bude zbouráno a částečně i vymazáno z historie. Bezútěšné (Comfortless, 2023) jsou završením její VR trilogie, po Bez života (Bloodless, 2017), o ženě brutálně zavražděné americkým vojákem, a Bez slz (Tearless, 2021), o středisku, v němž byly izolovány a léčeny ženy s pohlavně přenosnými chorobami, které si od vojáků odnášely. Bezútěšné i Bez života uvedl v minulosti také Mezinárodní festival dokumentárních filmů Ji.hlava.
Zapamatujte si tyhle filmy
Silnou ženskou perspektivu nabízí rovněž interaktivní projekt Namaluj změnu: Žijeme, vzdorujeme Mariany Cadenas, v němž nám představuje alarmující situaci násilí na ženách v Mexiku a zároveň nás staví přímo do pozice ohrožených. Co uděláte, když jde proti vám po temné ulici nebezpečně vypadající muž, v zemi, v níž násilí zažívá sedm z deseti žen?
Ve snímku Zapamatuj si tohle místo: 31°20’46’’N 34°46’46’’E sbírá autorka Patricia Echeverria Liras výpovědi beduínských žen žijících na území Palestiny, které bojují o své domovy, jejichž kontury se před našima očima rozpadají na tisíc kousků.
Desetihodinové okno maďarské režisérky Fanni Fazakas nám potom dává možnost rozhodnout o osudu dívky, která je obtěžována na večírku, a zkoumá efekt přihlížejícího.
Pobyt ve virtuální realitě z nás asi lepší lidi neudělá, letošní výběr imerzních filmů na Jednom světě nám ale přinejmenším může pomoci překlenout hranici mezi přihlížejícími a angažovanými.
