Nebuďme ortodoxní!

S oblibou říkáte, že dokumentární film neexistuje. Striktně řečeno však Crulic – Cesta na onen svět (2011) není dokumentární film. Na konci filmu máte dodatek: Film byl natočen podle skutečné události.  Crulic byl sice skutečnou postavou, ale autorkou jeho filmových vizí jste vy. 

Film je zkrátka film. Řadit filmy k nějakým žánrům je dnes zbytečné. Je to možná důležité pro distributory a letos na Anifilmu jde o téma animovaného dokumentu, to je něco jiného. Jinak ale ani v dokumentu nezobrazujete výhradně realitu takovou, jaká je. S dokumenty mám jeden problém – snaží se diváky manipulovat tím, že říkají: „Tohle je realita“.  Já jsem ve svých filmech také věrná skutečnosti. Ale jako filmař vždy z té skutečnosti vybíráte, co do filmu zařadíte. Crulic je moje vize a pojetí té události a podle mě je víc férové přiznat, že jde o mou vizi skutečnosti, než předstírat, že jde o realitu. 

Označení dokument je sporné, to souhlasím. Ale ohledně animace došlo u Crulice přeci jen k velké změně ve vaší tvorbě. Poprvé jste ke svému filmu přizvala animátory a vytvářela animaci, a to rovnou pro celovečerní film. Předtím jste natáčela dokumenty i hrané filmy, ale nikdy animaci. Jak k tomu došlo? 

Začínala jsem u filmu jako kameramanka, ještě před dvěma lety byste jinou ženu za kamerou v Rumunsku nenašli, bořila jsem hranice. Vždy jsem chtěla vyprávět příběhy, ale začínala jsem v podstatě jako vizuální umělkyně. Kreslila jsem si...

Aha! To jsem se o vás nikde nedočetla!

Chtěla jsem původně studovat umění, ale rodiče nechtěli. A tak jsem alespoň navštěvovala výtvarné kurzy na vysoké škole. Jsem ale založením opravdu spíš vizuální umělkyně – jsem typický introvert. Je mi to blízké. Když mi ale bylo osmnáct, tak jsem začala studovat kameru na filmové škole. A dělat kameramanku. Intuitivně jsem se chtěla postupně propracovat k režii, protože jsem to brala od začátku jako své poslání. Filmy člověk vyjadřuje své vize světa. Nemohu tvořit filmy, které by nebyly mou součástí. Když se na to díváte z tohoto úhlu pohledu, tak nejsem profesionálka. Jsem umělkyně, která se vyjadřuje ke světu svou tvorbou. Film je pro to ideální forma, spojuje různé druhy umění. Přestaňme se uzavírat v nějakých škatulkách. Nebuďme ortodoxní! S Crulicem i Kouzelným vrchem jsem byla pozvána na řadu dokumentárních festivalů a dokumentaristé byli často frustrováni: „Vždyť to není dokument! Jak může vyhrát!“ Dokument předstírá, že je věrný realitě. Co to ale je? Na druhou stranu mě vždy inspiruje skutečnost. I můj právě dokončený animovaný film Marona´s fantastic tale (Fantastický svět psa Marony) byl inspirován skutečným příběhem. Když jsem před pár lety zachránila opuštěného psa, napadlo mě, jak je to s lidskou empatií, a tak vznikl námět tohoto filmu. Vždy mi jde o nějaké filozofické téma, ale základ je v realitě. 

Pojďme k animaci. Jak jste mohla vytvořit tak skvělé animované filmy, když jste předtím nikdy animaci nedělala! Je to velmi netypické! Přizvala jste k tvorbě filmu tým animátorů. Jak jste s nimi spolupracovala? 

Jeden francouzský producent mi řekl, že pracuji jako Pina Bausch. Přenáším své myšlenky a nápady na ostatní, kteří je přijmou za své a rozvíjejí je. Ke každému filmu si dělám podrobný výzkum, pátrám po materiálech. Když jsem viděla Crulicovy poslední fotky, měla jsem pocit, jako by byly živé, a z toho pramenily nápady na animaci. Když jsem při přípravách Crulice navštívila márnici v nemocnici, prostěradlo na posteli působilo jako výtvarná instalace. Nebylo jasné, zda pod ním je mrtvola, nebo ne. A tak vznikl nápad na poletující prostěradlo ve scéně Crulicova umírání. 

Jak jste své vize ale zapracovala tak kompaktně prostřednictvím animace do příběhu? Měli jste nějaký storyboard? 

Když dělám masterclass, tak s oblibou říkám, že při psaní scénáře začínám vždy klobásou. Nemyslím jídlem, jsem vegetariánka. Ale pomyslnou klobásou, která časově představuje délku filmu, kterou si rozdělím na části jako časové díly. A to je moje struktura. Podle toho píšu scénář. K němu dodávám animátorům vždy množství obrazových materiálů, referencí. Třeba u Kouzelného vrchu jsem měla řadu odkazů na dějiny umění i dějiny filmu. Co se týče struktury filmu, jsem dost koncepční. Ale tento přístup má své nevýhody, zejména při hledání financí. Lidé chtějí vědět, jak film bude vypadat, a já jim vždy ukážu akorát scénář. Ten je ale plný referencí a poznámek ohledně toho, jak scény budou vypadat, takže pro ty, kteří jsou zvyklí číst příběh, je těžké ho pochopit. Při žádostech o granty je pro posuzovatele těžké si předsatavit,jak film bude vypadat, a tak jim pomáhám vizuály, jelikož zádosti o podporu předcházejí výrobě filmu. Kouzelný vrch získal finance z Francie až ve fázi postprodukce, naučila jsem se přizpůsobit žádosti mým konceptuálním scénářům. Co se týče tvůrčího přístupu, jsem přístupná nápadům ostatních v týmu. Storyboard probíráme v kruhu s animátory a nechávám jim volnost, když se mi líbí, jak scénu pojmou výtvarně a animačně. 

Jak jste spolupracovali s Theodorem Ushevem na Kouzelném vrchu? Jde o velmi výrazného umělce, výtvarníka, animátora i režiséra animovaných filmů. Přizpůsobil se vaší vizi? 

U takto výrazných tvůrců je dobré přizvat je spíš jen v určité fázi vzniku filmu. Obrovsky mi pomohl a inspiroval mě. Kouzelný vrch je velmi polymorfní útvar, protože i život Adama Jaceka Winklera byl polymorfní. Ushev mi pomohl i se storyboardem, spolupracovali jsme zhruba měsíc a půl a dávali jsme dohromady i seznam možných animačních technik, které by se pro jednotlivé fáze hodily. Pak jsme se pustili do animace.

Říkala jste, že příběhy, které vyprávíte prostřednictvím svých filmů, s vámi musí souznít. Čím vás zaujal příběh Crulice a Adama Jaceka Winklera? 

Než jsem začala připravovat Crulice, vytvořila jsem dva dokumenty s vězeňským tématem. Zajímala mě technika psychodramatu, kterou ve vězení praktikovali. Vězni totiž obvykle popírají svou vinu. Díky metodě psychodramatu ale dokážou nahlédnout svůj život jakoby zvenku, nově. A dospět k sebereflexi. Při natáčení tohoto tématu mě poprvé napadlo využít animaci. Ale téma mě tak vyčerpávalo, že jsem dokončila dokument a od animace jsem upustila. Když jsem se z novin dozvěděla o Crulicově případu, o jeho nespravedlivém odsouzení i smrti hladovkou, zaujala mě na něm ta samota umírání. Umírání při hladovce je dlouhé, tělo postupně odchází. Začala jsem se tím případem zabývat, ovšem bylo to poměrně nebezpečné. Doktor, který měl Crulice ve vězeňské nemocnici na starost, zemřel, nikdo mi k tomu nechtěl nic říct. 

Jak jste se dostala ke Crulicově složce ze soudu? Ve filmu vidíme záznamy jeho případu. 

Až po roce, díky polské novinářce, která se jeho případem zabývala. Na začátku jsem žádné dokumenty neviděla, jen jsem o nich slyšela. Víte, každý Crulice opustil, umíral úplně sám, ani jeho rodina mu nepomohla. Navíc byly Vánoce, bylo to divné. Říkala jsem si, že Crulicův příběh nemohu opustit – když ho opustili všichni, tak já ne.

A co vás zaujalo na Adamu Jacekovi Winklerovi, naivistickém malíři a snílkovi, který jako přesvědčený antikomunista bojoval proti Sovětům i v Afghánistánu? 

Crulicův příběh mi přišel jako nevědomý způsob hrdinství, obětovat něčemu svůj život, zemřít kvůli tomu, že jsem nevinný, křivě obviněný. Chtěla jsem vytvořit trilogii hrdinství a hledala jsem jeho vědomou podobu, nějakého současného Dona Quijota, tedy typ hrdinství, při němž chce člověk zachránit či změnit svět. A moje známá mi vyprávěla Winklerův příběh, a tak vznikl Kouzelný vrch. Trilogii jsem původně chtěla zakončit hrdinnou obětí, chtěla jsem proto vytvořit animovaný portrét Malaly, pákistánské dívky, která bojovala za právo žen na vzdělání a riskovala tím svůj život. Práva na natáčení jsem ale nezískala, protože už je mají Američané. Nyní tedy připravuji naprosto praštěný animovaný muzikál o uprchlících. Obrátila jsem naruby příběh o Robinsonovi. Na ostrově ve Středozemním moři, kam prchají uprchlíci, osvobodí Robinson Pátka, ale Pátek už není otrok. Ve filmu uvažuji o tom, co znamená, když Evropané chudším zemím říkají (či v minulosti říkali), že je zachrání. Pojednávám to téma ale humorně. 

Ve vašich filmech najdeme hodně literárních odkazů – Crulic je plný odkazů na svět románů Franze Kafky, pak jste zmínila Dona Quijota, v hraných filmech často narážíte na Pirandella... 

V mých filmech najdete více rovin čtení či porozumění – základní rovinou je příběh, následuje humanistický pohled, kde je osud člověka nahlížen jako součást celé společnosti. Nakonec jde o metafyzickou rovinu – Crulicův příběh je příběhem smrti. Po diskuzích s animátory jsme zvolili takové animační techniky, které sugerují umírající tělo – postupovali jsme od stop motion po průhlednost kreslených postav. 

Byla jsem překvapená, jak různorodé techniky jste použili v Kouzelném vrchu. Šlo o výtvarnou koláž, která přesto drží pohromadě. 

O formu si vždy řekne téma. Líbila se mi recenze v Le Monde, kde psali, že film je polymorfní, protože takový je i život. A život některých lidí je ještě víc polymorfní. Jako v případě Winklera. Nepoužívám však nikdy formu ve filmu samoúčelně, vždy slouží příběhu.  

Při uvedení Crulice zde na Anifilmu jste podotkla, že byl tento film prvním rumunským celovečerním animovaným filmem za posledních dvacet let. Musela jste být velmi odvážná!

Nejsem odvážná, jen žiju a tvořím. Ráda dělám novátorské věci, ráda objevuji. Ale je to riskantní. Lidé potřebují čas, aby docenili moje filmy. Právě proto, že nejsou obvyklé. Také byste mohla říct, že jsem byla odvážná, když jsem kvůli průzkumu pro Kouzelný vrch jela do Afghánistánu. Ale nevystavovala jsem se nebezpečí samoúčelně, potřebovala jsem to pro svůj film. 

No to jste samozřejmě taky byla odvážná!

Ale když o něco (nejen v umění) usilujete, musíte překročit svou komfortní zónu.