Někdo si z nás vystřelil

Mezi filmaři se letos na festivalu v Karlových Varech diskutovala dvě témata: (ne)účast českých hraných filmů v hlavní soutěži a Zbrojovka coby sponzor festivalu. Zatímco to první patří ke koloritu (alespoň v těch letech, kdy české filmy v soutěži nejsou), to druhé byla novinka.

Ale popořadě. Filmaři (a producenti zvlášť) moc na festivalech na filmy nechodí. Přijedou na necelé tři dny, které mají už dopředu zaplněné schůzkami s kolegy, případně povinnostmi spojenými s uvedením vlastního filmu nebo prezentací budoucího filmu na patřičných akcích zvaných pitchingy. Karlovarský festival je pro mne v tomto směru jedinou výjimkou, protože na něm trávím poslední léta celý týden, takže stíhám chodit i do kina. Ale chodím tam hlavně na staré filmy, abych si doplnil vzdělání. Zážitky, které mi v tomto směru Vary každý rok připraví, jsou nezapomenutelné. Letos třeba Cassavetesovi Manželé, Kubrickovy Stezky slávy nebo Tarrovo Satanské tango rozšířily mou diváckou zkušenost a snad i pohled na vlastní práci. Jen tou retrospektivou egyptského režiséra Júsufa Šahína si nejsem úplně jistý…

Na soutěžní film jsem zašel jen jednou. Sotva jsem se na poslední chvíli vmáčkl do přeplněného hlavního sálu hotelu Thermal na německou Laru. Seděl jsem na balkoně úplně v poslední řadě a pode mnou šumělo skoro 1200 diváků. Už to je silný zážitek. Na pódiu mezitím pěl režisér filmu Jan-Ole Gerster ódy na programového ředitele karlovarského festivalu Karla Ocha, který mu prý uvedením jeho debutu Sakra, kluku! v roce 2012 nastartoval kariéru a jehož považuje za nejloajálnějšího festivalového ředitele na světě. Ano, všechny festivaly si pěstují své autory, a ti jsou k nim za to loajální. Jak kdysi sebeironicky prohlásil Aki Kaurismäki, jeho filmy prý do uvedení na festivalu v Cannes nezajímaly ani členy vlastního filmového štábu, zatímco po Cannes se všechno změnilo. Někdy může být loajalita trochu zvrhlá, to když Lars von Trier v žertu poruší společenská tabu, ale i to k festivalům od nepaměti patří.

Čeští filmaři a karlovarští festivaloví pořadatelé ale k sobě příliš loajální nejsou. Vzájemně si spíš nedůvěřují. Vím, že mé kritické poznámky, které jsem kdy směrem k festivalovému štábu měl, byly jen diplomatickým „podotknutím“ ve srovnání s jízlivostí a vulgaritami, které občas musejí festivaloví kurátoři (nejen ti karlovarští) od tvůrců snášet.

I když doma asi není nikdo prorokem. Vzpomínám si na debaty s německými koproducenty nad filmem Schmitke. Zatímco já jsem snil svůj sen, že se konečně podívám s filmem na Berlinale, oni nad tím mávali rukou a pošilhávali po hlavní karlovarské soutěži. Nakonec jsme všichni spokojeně premiérovali v „neutrálním“ a neméně prestižním jihokorejském Pusanu.

Co znamená být v hlavní karlovarské soutěži?

Pohybuji se v tomto textu argumentačně ve velmi tekutých píscích… Ale proč ne. Mají ti, kteří o programu rozhodují, za nás nevděčníky bojovat? A jak přesně má taková podpora vypadat, kde jsou její hranice, když žádná objektivní měřítka neexistují? To, že karlovarský festival odpromítal letos ve světové premiéře film Bohdana Karáska Karel, já a ty, je od nich skvělé a v kontextu distribučních společností, které jsou zatím k filmu velmi odtažité, i odvážné. Proč ale nebyl tenhle pronikavý debut ve vedlejší (převážně rovněž debutantské) soutěži Na východ od Západu, mi není jasné. Možná že jeho nadšenému přijetí domácími kritiky napomohlo, že se objevil ukrytý až docela vzadu, v té téměř nejnenápadnější sekci České filmy 2018–2019. V sekci Na východ od Západu zato skončil Michal Hogenauer s dlouho očekávanými Tichými doteky. O filmu byvšího účastníka studentského Cannes se říkalo, že vloni by v hlavní karlovarské soutěži nejspíš byl, ale protože tím „pohrdl“ a čekal, zda vzbudí zájem největších světových přehlídek, a do Varů se vrátil až poté, už byl jako nevděčný syn odsunut do vedlejší karlovarské sekce.

A do třetice Staříci, hraný debut dokumentaristů Martina Duška a Ondřeje Provazníka. Film byl zařazen do sekce Hlavní program – mimo soutěž. To je statut, jenž se zpravidla uděluje starším filmům, jejichž autor na festivalu obvykle převezme cenu za celoživotní dílo (letos to byl například kameraman Vladimír Smutný s filmem Zánik samoty Berhof). Přijde mi to pro Staříky jako luxusní pranýř, který ještě zdůraznil fakt, že se na tiskové konferenci mluvilo o přísném výběru a kvalitě, jichž musejí všichni dostát. Subverze, aktuálnost a tvůrčí odvaha, byť třeba řemeslně ne stoprocentní, tak silným argumentem nejsou. Zde se sluší podotknout, že mezi odborníky právě soutěžní sekce oddělují "zrno od plev". Sledují se nejpozorněji ze všech, mají největší váhu. Odrážejí vkus i vliv pořadatelů a měly by prokazovat i kvalitu filmařů. 

Festival v Cannes každoročně promítá v soutěži až čtyři francouzské filmy. Nabízí se srovnání: francouzský festival je státní, u karlovarského festivalu je sice stát hlavním sponzorem, ale jinak jde o soukromou firmu. Jak se taková věc promítne do programování, těžko říct. Možná paradoxně větší nezávislostí. Jako šéf programu státního festivalu by možná Karel Och musel více prosazovat domácí tvůrce, jako zaměstnanec soukromníka se může více řídit vlastním vkusem, se kterým můžeme, nebo nemusíme souhlasit. Stejně si ale myslím, že mezi filmaři a festivalovým štábem nepanuje dostatečná shoda na společném poslání či naladění pro společnou věc. A letos se to projevilo ještě úplně jinak.

We love shooting?

Někdy v polovině festivalu zasedla na jednom z balkonů hotelu Thermal ke kulatému stolu skupina producentů a jedna režisérka, aby se poradili na dalším postupu. (Jiné než kulaté stoly na tom balkoně neměli, ale i tak mi to přišlo symbolické.) Dva týdny předtím sociální sítě ironicky komentovaly reklamu na jednoho ze sponzorů karlovarského festivalu, kterým byla Zbrojovka. Reklama si v angličtině pohrávala se dvěma významy slova „shoot“, tedy natáčet i střílet. „We love shooting“ s podotekem „For those who know“ pohoršilo hodně lidí a režisérku Terezu Nvotovou vedlo k sepsání otevřeného dopisu. Vyzýval vedení festivalu ke zvážení, zda má být firma na výrobu zbraní sponzorem filmové přehlídky. K dopisu se v následujících hodinách rychle přidaly desítky osobností českého filmu. Karlovarští pořadatelé reagovali uraženým posměchem a napůl žertem míněnými výhrůžkami, že už nás za rok nepozvou. Kolega David Ondříček je podpořil v diskuzi na sociálních sítích přirovnáním k pozvání na večeři, kde někdo veřejně upozorní hostitele, že má hovno na kalhotách. Ale to je přece zásadní nepochopení. Pořadatel karlovarského festivalu sice je na rozdíl od Cannes soukromou firmou, jak bylo řečeno výše, ale festival je společným dílem nás všech. Nejen proto, že stát je jeho největším financiérem, ale také proto, že na něm promítáme naše filmy. To není pozvání na večeři, to je společný úkol, nebo snad dokonce poslání.¹⁾

Pokud bychom nahlédli Karlovy Vary v době festivalu jako mocenské pole, pak zde najdeme dva póly – hotel Thermal, hlavní stan filmařů, a hotel Pupp, kde se scházejí právě sponzoři a další celebrity. Někdy mám pocit, že festivaloví pořadatelé (generačně, vzděláním i svojí prací s námi velmi spříznění) jsou z velké části mentálně v Puppu.

Z energie a atmosféry toho sezení filmařů mám ale radost. Rozhodně to nebyla parta „neomarxistů“, jak před časem část filmařské obce lacině a účelově onálepkoval festivalový ředitel Jiří Bartoška. Sešli se tam „těžké váhy“ s populárními filmy se statisíci diváků na kontě i ti, kteří zvedají stále výše českou vlajku na nejvýznamnějších světových festivalech. A všichni se úplně přirozeně shodovali na tom, že továrna na zbraně není normální sponzor, a zcela spontánně to dali veřejně najevo. Nikdy tím ale nemínili zpochybnit velkolepé snažení mnoha lidí, kteří za organizací karlovarského filmového svátku každoročně stojí.                

Umělecky silné kinematografie – často nazývané novými vlnami – vyrůstaly vždy na negaci a vymezení se vůči filmovému i společenskému establishmentu. Dnes slavné tvůrce tak zvané rumunské nové vlny ve své době oficiální rumunské filmové instituce ignorovaly tak okatě, až jim to museli připomenout zahraniční kolegové, kteří už tyto filmy v té době dobře znali, uznávali a promítali na nejvýznamnějších světových festivalech. U nás je to dnes jiné – máme podmínky, o jakých se nám po desetiletí nesnilo. A máme festival, který si rok za rokem upevňuje silné postavení mezi světovými přehlídkami. Nezapomínejme kvůli tomu na společný úkol ani na to, že veřejná kritika je samozřejmou součástí jakéhokoliv sebevědomého prostředí, ať už se to týká programování festivalu, nebo seznamu jeho sponzorů.