Nemocnice jako konejšivé místo

Nemocnice není prostředím, které by asociovalo klid, pohodu či útěchu. A v době koronavirové to platí obzvlášť. Šestidílný doku-soap České televize Nemocnice v první linii, jehož druhá část se vysílala tento týden, přesto působí takřka terapeuticky. Místo shromažďování čísel, dat a statistik týkajících se nemoci covid-19 zavádí publikum na „místo činu“, mezi doktory, pacienty a jejich emoce.

Sledování doktorů a sester, kteří se starají o lidi nakažené covid-19, i jejich pacientů v průběhu léčby přináší paradoxně pocit, že svět se neřítí do záhuby, ale běží podobným způsobem jako kdykoli jindy. Výpovědi lékařů a sester v prvních dvou dílech cyklu ukazují, že situace v tuzemských nemocnicích je napjatější než za běžného provozu a že nový koronavirus zasahuje do jejich životů třeba tím, že je preventivně izoluje od rodiny či je nutí pracovat v ochranných prostředcích, které se mění podle toho, co je zrovna „na skladě“. Zároveň se však život zdravotníků od běžného provozu zase tak neliší – alespoň prozatím neprožíváme nic srovnatelného se situací v Itálii či Španělsku.

Nemocnice v první linii je projekt, který zrodila současná krize – a to nejen svým tématem. Už samotný formát je ukázkou toho, jak se lidé adaptují v nouzových podmínkách. Jedni podomácku šijí roušky, jiní vymýšlejí nezvyklé žánry. „Nejvíce mě lákalo točit doku-soap v přímém přenosu,“ říká ke vzniku seriálu producent Zdeněk Holý, jehož společnost Vernes spolu s Českou televizí a postprodukční firmou UPP seriál vytváří. „V přímém přenosu“ je možná nadsazené, ale na rozdíl od běžných doku-soapů seriál vzniká epizodu za epizodou, týden po týdnu a jde rovnou do vysílání.

To vše probíhá za přísných podmínek a bezpečnostních opatření. Veškerá natáčecí technika musí být obalená v igelitu, ale rozdělený a izolovaný je i samotný štáb. Režisérka Zuzana Kirchnerová je vlastně spíše jakousi showrunnerkou, která na celý projekt dohlíží. A na místě natáčí placoví režiséři. Natáčení, střih i postprodukce jsou kompletně oddělené, aby se zabránilo jakékoli možnosti šíření nákazy. Výrobu pak komplikují třeba takové věci jako nutnost nechat ležet podepsaný souhlas s natáčením od pozitivních pacientů týden v karanténě, než s ním lze dále manipulovat.

Dokument jako emoční kotva

První dva díly zatím působí jako vítaný protipól dennodenní záplavy dat a novinových titulků, v nichž figurují zástupy lékařů, imunologů, virologů a epidemiologů. Seriál samozřejmě nedává odpověď na dlouhodobé otázky ohledně pandemie, ale může působit jako emoční kotva, neboť ukazuje zblízka to, co doposud často bylo předmětem spekulací. Skoro by se u aktuálního, druhého dílu zdálo, že za chvíli nebude o čem natáčet, když v jeho úvodu lékaři Všeobecné fakultní nemocnice poznamenávají během pravidelného denního hlášení, že na oddělení ze sedmi pacientů zůstanou jen dva. Vše probíhá věcně, bez zlehčování situace, zato s odlehčujícím humorem, který vítají lékaři, sestry, pacienti i diváci.

„Pacienti, kteří si daj nohu přes nohu, maj nejlepší predikci, že to dobře dopadne,“ poznamenává Michal Otáhal, vedoucí lékař oddělení Všeobecné fakultní nemocnice, kde se o pacienty s covid-19 starají. Kamera sleduje překřížená chodidla, z tísnivě vypadajícího světa plného přístrojů se ve chvilce díky uklidňující přítomnosti lékaře stává mnohem útěšnější místo.

Tvůrci jsou ve stejných pozicích jako diváci, také nevědí, co situace přinese během dalšího týdne. A právě v tomhle „týdenním televizním hlášení“ spočívá značná část kouzla projektu. V době, kdy každý den z prohlížečů vyskočí seznam zprávařských titulků, které si mnohdy až komicky protiřečí, tady sledujeme jediný, pozvolna se odvíjející a o to důvěryhodnější příběh.

Prostor nedostávají jen lékaři či sestry, ale také pacienti. Jeden z prvních nakažených, taxikář Robert Markovič, se několik týdnů objevoval ve zprávách z různých důvodů, třeba proto, že jako jedinému u nás mu byl podán lék Remdesivir. Nyní přestal být anonymním člověkem, v druhém díle ho lze vidět i slyšet, udělat si jasnou představu tím nejpřímočařejším způsobem, pomocí vlastních smyslů. S podobnou bezprostřední silou se vyjeví i svědectví jedné nakažené sestry, jaké to je, když vedle vás umírá člověk se stejnou diagnózou, kterou máte vy.

Působí to zdánlivě banálně, ale taková svědectví mají nemalý význam. Je to dotek reality, s nímž se těžko polemizuje, který nelze snadno překroutit. A který dovede zprostředkovat jak tíseň a závažnost choroby, tak i nemalé dojetí, třeba když pan Markovič hovoří o tom, jak se těší na běžný život, na „slunce, trávu, obyčejné věci“.

Nemusí to být jen peklo

Po měsíci v karanténě, kde všichni více než obvykle žijeme naše životy ve virtuálním světě, má najednou jednoduchý formát emočně dobře vybalancovaného doku-soapu obrovskou moc. Ukazuje nám reálnější a soudržnější podobu oněch virtuálních informačních drobků, jimiž se zahlcujeme. Nedávný zdrcující rumunský dokument Kolektiv (Colectiv, 2019, režie Alexander Nanau) o tamním zdravotnictví ukázal nemocniční prostředí bezmála jako peklo. Svět, kde se ředí dezinfekce, kde člověka kvůli všudypřítomné možnosti infekce může zabít banální zákrok. Nemocnice jako součást obřího kolosu korupce na celostátní úrovni, s nímž nelze svést vítězný boj.

Mnohem skromnější český televizní projekt nyní sleduje lékaře v úplně jiném prostředí a jiných podmínkách. Ve světě, kde se naopak daří pacienty léčit, kde lékař plní nejen roli odborníka, který ví, jaký lék aplikovat, ale také člověka, jenž umí s pacienty prohodit vlídné slovo a dodat síly na duchu.

Měly by to být běžné a samozřejmé věci. A není to jistě komplexní obrázek českého zdravotnictví. Ale sonda do jednoho exponovaného pracoviště přináší přinejmenším „pravidelnou týdenní dávku emocí“ a z tohoto zprofanovaného a vysmívaného hesla jednoho nejmenovaného pořadu dělá slogan, jenž lze dnes víc než kdy jindy brát zcela vážně. Sám si ji rád nechám pravidelně aplikovat, bez nejmenší známky studu.