Neodvratný čas tiché apokalypsy

Píši blog ve třetím týdnu celostátního nouzového stavu kvůli nemoci COVID-19, kdy i na otrlejší povahy doléhá odloučení od běžného života či přátel a nejistota ohledně našich svobod a našeho dalšího života na této zemi. Koho se zatím v žádné podobě nedotkl environmentální žal, zažívá teď minimálně pocit rozkolísání své obvyklé rovnováhy. V této situaci představuje dokument Země medu tvůrců ze Skopje Tamary Kotevské a Ljubomira Stefanova dokonalý obraz světa, který už nedokáže vyvážit lidskou rozpínavost a reaguje tedy razantním úhybem, nebo rovnou úhynem.

Včelí nákazy, mory, karantény

Včelaři přitom zažívají už řadu let s včelami to, co zažívá nyní lidská společnost, a používají k tomu i stejný slovník. „Bojují“ s varroázou, parazitem známým pod strašidelným jménem Varroa destructor, „bojují“ s morem včelího plodu, „bojují“ s minimálně šesti různými druhy virů, které způsobují například to, že se rodí včely se zakrnělými křídly. Celé okrsky jsou v karanténách a zvláštních režimech, lokalizujeme ohniska nákazy, napadená včelstva se musejí likvidovat, několikrát za rok je třeba včely přeléčit, centralizovaná je evidence nakažených i distribuce léků. Slovník těchto dnů, který se dotýká lidské společnosti a boje proti koronaviru, znají včelaři důvěrně již mnoho let.

Dávám „boj“ do uvozovek, jakkoli mají konkrétní opatření docela dobré měřitelné výsledky, jakkoli se daří dílčím způsobem na konkrétních místech situaci zlepšovat. Problém je v tom, že řešíme důsledky špatného lidského zacházení se včelami, nikoli příčiny toho, proč se včely s námi přestaly cítit dobře. „Většina našich studií se provádí na zajatých včelách,“ říká Michael Joshin Thiele, německý včelař, který v Kalifornii založil společnost Apis Arborea. „Je to stejné, jako kdyby všechno, co víme o lvech, bylo založeno na studiích lvů žijících v zoologických zahradách.“ Thiele je vyznavačem divokého včelaření (wild beekeeping), minority včelařů, kteří preferují všechny prastaré a původní způsoby lidského doteku se včelami. Vracejí včely do lesního prostředí, nechávají jim podstatně větší teritorium působnosti, jinak se chovají k včelím produktům. Snaží se zmírnit vymírání včel, které je způsobeno součtem několika vlivů: otravou krajiny toxickými látkami, ztrátou biodiverzity květeny a bylin, změnou klimatu.

Antroposofičtí včelaři jsou ještě razantnější a formulují primárně vztah ke včelám jako k slunečním bytostem, k sociálnímu společenství těchto bytostí. Člověk podle svých představ o světě a své úloze v něm začal včely vykořisťovat a způsobil tak nerovnováhu nejen ve světě fyzickém, ale i tom éterickém a astrálním (viz dokument Jana Řeháka z roku 2011 By nám neuletěly včely).

Thiele shrnuje problematiku možná přece jen srozumitelněji: „Vždy jsme hledali na včelách jen to, co dělají pro lidi. Nyní je načase vidět i to, co dělají pro náš širší ekosystém.“ A zatímco tento vizionář v Kalifornii vrací včely do stromových hnízd vysoko nad zemí, „divoká“ včelařka Atidže od dětství přirozeně chodí krajinou, včelám zpívá, rozpráví s nimi, dotýká se jich, dělí se s nimi o med a velmi dobře chápe jejich potřeby.

Včely a včelaři

Film Země medu vznikl jako výsledek časosběrného zkoumání krajiny kolem zaniklé turecké vesnice na severu Makedonie, kde žijí poslední dvě obyvatelky, matka s dcerou. Jak se ukázalo, unikátní jsou nejen okolní hory a krajina, ale především Atidže, pětapadesátiletá včelařka, která v péči o starou nemohoucí matku a své včely dokáže dobře naplnit životní čas i v totální izolaci, v zapomenutém místě bez elektřiny, mobilního signálu, technologií a tekoucí vody.

Do tohoto života však vtrhne rodina kočovných pastevců dobytka se sedmi dětmi. Nejprve své nové sousedy vítá Atidže s radostí, přirozeně přijme roli bezdětné tety, dělí se o prostor i o znalosti ohledně včel. Hrubě invazivní rodina však postupně její životní prostor zcela vydrancuje. Nečiní tak se zlým úmyslem, jen je jich prostě moc, musejí přežít a o důsledcích svého jednání neuvažují. Prostor kolem sebe vytěží a táhnou dál. Nechávají za sebou spoušť a Atidže stojí v jejím středu – pragmatik Hussein postupně svým necitlivým včelařením vyhubil méně agresivní Atidžiny včely v blízkosti vesnice, pak ve prospěch svého dobytka vypálil přirozenou včelí pastvu v širším okolí a nakonec zlikvidoval i včelstva vzdálená, žijící v nepřístupných dutinách starých stromů, která Atidže s láskou obchází a trpělivě podporuje v přirozených místech života. Atidže zůstávají oči pro pláč, kočky, pes, stará matka, prázdná vesnice. Ale taky znovunalezený řád a včely vysoko v kopcích, v přirozených lesních a skalních dutinách, kde si žijí a člověka k tomu nepotřebují.

Možnosti a meze časosběru

Obdivné recenze zdůrazňují silnou metaforickou výpověď filmu, jíž autoři dosáhli téměř výhradně obrazem, ve filmu zní jen kusé dialogy v tureckém dialektu. Opakuje se obraz křehké rovnováhy života s divokými včelami nebo často citovaná Atidžina věta při stáčení medu „půl pro mne, půl pro vás“.

Observační metoda akcentuje díky střihu filmovou etnografickou studii, divák může mít pocit zúčastněného pozorování rituálů a drobných obřadných gest, jimiž Atidže se svým světem komunikuje.

Možnosti časosběru ocení právě včelaři. Dvakrát se ve filmu zopakuje záběr na přípravu nového stanoviště pro včely a následného plně rozvinutého bohatého včelstva – to je v přirozeném běhu času záležitost několika měsíců. Příznačně vytváří první zmíněné stanoviště Atidže z obrovských plochých kamenů, na něž v následujícím záběru již rozmístila desítky obrácených košíků vytmelených jílem – improvizované úly pro své divoké včely. Podruhé vytváří své stanoviště Hussein z lidského vynálezu pro co nejefektivnější těžbu včelího medu – nástavkových úlů. Ve střihové skladbě jdou tyto záběry těsně za sebou – prázdné dřevěné nástavky plné připravených rámečků a improvizovaných mezistěn (příprava na budoucí plástve), následně již bzučí desetitisíce včel a mezi úly se nešťastně a zcela nekompetentně potácí Hussein a jeho zoufalí dospívající synové. Nečiní jim problém otelit v minutě krávu a postavit se běžícímu býkovi, s bodajícími divokými včelami si ale poradit nedokážou.

V recenzích je dále kriticky zvažována autenticita záběrů, které mají akcentovat Atidžinu samotu, když nehnutě sedí u kamen vedle své stále pospávající stařičké matky. Nikdy se nepodívá do kamery, nikdy nereflektuje přítomnost filmařů nebo kamery na svých cestách, při šplhání do hor, při krkolomné cestě přes řeku a spadlé stromy. Oponentura se ale nabízí při pohledu na faktografii filmu: 87 minut finální stopáže sestříhali autoři ze tříletého sběru a 400 hodin materiálu. Je jisté, že po tu dobu se museli stát přirozenou součástí Atidžina života, jakkoli se nakonec rozhodli do příběhu, záběrů nebo zvuku nezasahovat vlastní přítomností. Atidže je s důvěrou přijala i do nejintimnějších chvil života s nemohoucí maminkou, včetně jejího tichého odchodu ze světa. Ve chvíli žalu kamera poodstoupí, naopak s etnografickou zvědavostí zachytí, jak Atidže s pochodní v ruce probíhá v noci pustými uličkami bývalé vesnice a vyhání zlého ducha od lože své poslední mrtvé. Všichni ostatní už dávno odešli.

Paralely s životem včel?

Paralely s životem včel se pochopitelně nabízejí a recenzenti přirovnávají k úlu třeba tmavou světnici s udupanou půdou, v níž už několik let přežívá nepohyblivá Atidžina matka. Jsou dvě možnosti, jak se s takovými přirovnáními vyrovnat: zavrhnout je jako biologicky nesmyslná. Včelí matka je jakousi manufakturou na vajíčka, denně jich snese až 2000 a rozhodně není pouhou přežívající podstatou včelstva. Představuje kontinuitu po dobu, než ji v úlu nahradí matka nová. V jiném výkladu však znamená smrt včelí matky zánik včelstva, přijde-li v době, kdy už si včely nestihnou vychovat matku novou. Včelstvo se pak rozbzučí smutně a teskně, některé včely se ještě pokusí vnutit se k sousednímu včelstvu, zbytek vyletí z úlu a zmizí. A to je mnohem pravděpodobnější osud Atidže a jejího snažení o rovnováhu světa. Poslední záběry, v nichž si jde bílou zimní krajinou vysoko do kopců pro plástev medu, by mohly přinášet naději a jistě ji mnozí diváci ve filmu čtou.

Pro mne je konec smutný beznadějně. Jako když brzy zjara najdu v úlu hromadu mrtvých včel těsně v sousedství plných pláství, dobrých zimních zásob – včely skolil velký mráz, neviditelný parazit, neschopnost pohnout se v chumlu směrem k uloženým medovým zásobám. V horších variantách mizejí včelstva bez vysvětlení, nečekaně a kompletně už i během roku, po zakrmení v srpnu nebo po zaléčení na konci podzimu. Zmizí a zůstává jen prázdný úl. Jako ta vylidněná makedonská vesnice, ve které nezůstal nikdo a nic.

Vítězný film letošního festivalu Sundance, trojnásobně ověnčený cenami za kameru, nejlepší dokumentární i hraný film, je vizuálně krásný a svým vyzněním drásavý. V tmavých záběrech připomíná neodvratný čas tiché apokalypsy Tarrova Turínského koně. Je mi z něj v těchto dnech tak smutno, že vycházím na zahradu ke včelám a hledám útěchu v pohledu na žluté rousky pylu, které si teď na jaře do úlů pilně nosí.

Antonio Machado (1875–1939)

Na dnešek, když jsem spal,
zdál se mi podivný sen,
úl měl jsem v srdci
a zlaté včely mi v něm
přilétávaly tkát
z mých starých trampot a běd
bílý vosk a sladký med.

Z knihy Ralpha Dutliho Píseň o medu. Kulturní dějiny včely. Zlín: Archa, 2019