Než vyhyneme, jací jsme vlastně byli?

Váš film vrhá nezvyklý pohled na život samotný. Co vás k jeho natočení vedlo? 

Původně jsem chtěla natočit jiný film. O smrti. O výčitkách, které máme tváří v tvář smrti. Inspirovaly mě k tomu tehdejší debaty, které jsou stále aktuální, o konci lidstva a našich životů na téhle planetě. Hodně jsem se tím tehdy zabývala. A pak jsem četla knihu mého kolegy a přítele, vědce Minika Rosinga, v níž popisuje, jak nalezl nejstarší život na Zemi. Velmi se do mě otiskla a došlo mi, že je to další mezní aspekt, který by měl být součástí mého filmu. Chybějící článek. Život. Chtěla jsem postavit do kontrastu tyto dva protipóly - život a smrt. 

Pokud máme jako druh vyhynout, je důležité podívat se na to, jací jsme byli. A k tomu jsem potřebovala prozkoumat lidskou rasu jak z hlediska vědeckého, tak filosofického. Co to znamená být člověkem? Odkud jsme přišli? Jaké emoce se s námi pojí? Protože na Zemi žije spousta tvorů a my jsme jen jedním z nich. Proto jsem do filmu zahrnula pohled dětí, které mluví o tom, co je pro ně na životě nejdůležitější. Děti jsem vybrala cíleně, protože nemají takový filtr jako dospělí a zároveň mají velmi jasnou představu o tom, co je láska, smrt, strach, odloučení nebo přátelství.

Jak jste tyhle mladé protagonisty vybírala? 

Vybral je můj spolupracovník Nicholas Alan Parsons, s nímž se znám mnoho let a který bydlí ve vesnici, kde se film z většiny natáčí. Působí tam jako učitel angličtiny a několik dětí mi doporučil. S některými to vyšlo, s některými ne. Zároveň se mnou i napsal scénář. 

V Grónsku jste se narodila, ale brzy jste se přestěhovala. Věnujete se mu nicméně už ve třech svých filmech. Jaký máte máte k této zemi vztah? 

Narodila jsem v hlavním městě Grónska - v Nuuku. Ale když mi byly dva roky, přestěhovaly jsme se s matkou a sestrou do Dánska. Můj otec v Grónsku zůstal. Vyrostla jsem tedy v Dánsku, a později jsem hodně cestovala. Žila jsem v Jižní Americe, v Německu, Anglii. Ale v jednu chvíli jsem měla pocit, že je důležité vrátit se ke svým kořenům. Přišla jsem si vykořeněná, jako bych nikam nepatřila. Chtěla jsem se nejen vrátit na místo, ze kterého pocházím, ale také konfrontovat rodinnou historii a rozvod mých rodičů. 

Líbí se mi, jak se ve filmu střetávají různé perspektivy na to, čím život je. Jedna z protagonistek mluví o tom, že nám byl život dán Bohem. Vzápětí vědec rozvíjí teorii, že jsme se pravděpodobně vyvinuli jen proto, že nás potřebovaly bakterie jako schránku, která je bude chránit před vzduchem, ve kterém nemohly fungovat. Jaký pohled na vznik života je vám nejbližší? 

Nejvíce se klaním na stranu Minika, který k tomu přistupuje vědecky, ale zároveň přiznává, že nikdo doopravdy neví, jak to přesně bylo. Jiná vědkyně - Anja C. Andersen - říká, že je jedno, v co věříme, důležité je to, co víme. To je mi asi nejbližší. Ale to, že jsme pravděpodobně vznikli nějakým mechanickým procesem, mi nepřijde o nic méně magické. Čím víc se toho dozvídám, tím magičtější a spirituálnější mi to všechno naopak přijde. Je to tak ohromné, spektakulární, nevysvětlitelné… 

“Tiché obrazy nám umožňují přemýšlet o podstatě života.”

Zároveň se domnívám, že není důležité všechno vysvětlit. Důležité je říct si, co a jak chceme jako lidstvo dělat. A jak to dělat co nejlépe. Jak můžeme být lidštější? Tomu se věnuju ve svých filmech. To, jak se k sobě chováme, lidské někdy bohužel není. Ale jak ve filmu říká Minik: Když cestujete po světě, většina lidí je přívětivá. A je vlastně vzácné narazit na idiota. Což se mi potvrdilo. Takže natáčení na tomhle filmu mě přimělo k tomu, že mám lidi raději než dříve. Začala jsem být více tolerantní. Jsme jen další druh, který se snaží přežít. Snažíme se dělat, co můžeme. A jestli příspíváme světu tím, že jsme dobrými lidmi, a nebo tím, že něco vynalezneme či namalujeme - vše je to validní. Ale přála bych si, abychom byli méně destruktivní. 

Váš film je rovněž o udržitelnosti. Geolog Minik Rosing říká, že systém musí být nejen udržitelný, ale také nádherný. Je to i váš přístup k natáčení? 

Co se týká jednotlivých obrazů - když natáčím, snažím se moc neanalyzovat a řídit se intuicí. To se mi potvrdilo jako nejlepší metoda. Často se může zdát, že to, co natáčím, je až příliš vzdálené tématu, nebo příliš romantické, nebo obojí. Julia Cameron napsala knihu o kreativitě, v níž mluví o tom, že když píše, snaží se dát rozum stranou, a nechává sebou proudit vyšší síly. Pak si teprve zase vloží mozek zpátky do hlavy a edituje. A to je i moje metoda při natáčení. Nejdříve to ze sebe všechno vyvrhnu, a teprve potom jsem racionální a strukturovaná. Mám akademické vzdělání, takže je mi i tenhle přístup blízký. Ale fungující umění dokážu dělat jen, když nejprve rozum vypnu. 

Takže poté, co jsem natočila spoustu materiálu, soustředila jsem se na to, abych zobrazila život v jeho bohatosti i cykličnosti. Proto jsou ve filmu všechny denní doby a mnoho druhů zvířat i rostlin. Protože nejsme jediným druhem na Zemi, což by mělo být jedním z vedlejších sdělení snímku. 

Ticho a zvuk jsou také důležitou součástí života. Obrazy v mém filmu jsou velmi tiché, mlčenlivé. Považuji to za stěžejní, aby měl divák možnost kontemplovat a přemýšlet o podstatě života. Dívat se na něco krásného, tichého, možná i prázdného. 

Vedle krásných, tichých obrazů je ve filmu také spousta paradoxních a vtipných momentů. Například náctiletá kapela, která zpívá veselou píseň o hřbitovech. Nebo když Minik vzpomíná na to, že když objevil nejstarší život na zemi, myslel si nejdřív, že jde o špínu. Byly tyhle scény plánované?

Ano, byly. Život je plný kontrastů. Podle mě je důležitá jak vážnost a úvahy o smrti, tak humor a lehkost. Všechno se to vrací k začátku a konci života, o kterých pojednávám. Od momentu, kdy teprve začínáme lézt a všechno nám přijde úžasné, až po moment, kdy z tohohle světa odcházíme a dáváme sbohem všemu, co jsme znali. Život je bezelstný a zábavný, ale jindy naprosto katastrofický a tragický. Ve filmu jsem chtěla mít oboje. 

Z filmu zároveň vyplývá důležitost komunit. Je to něco, co jste chtěla zachytit? 

Když jsem mluvila s vědci, přišlo mi fascinující, jak se život vždycky sdružuje, i na molekulární úrovni. Všechny buňky uvnitř nás by mohly žít individuálně, ale rozhodly se fungovat pohromadě. Což je hezký komentář k celé společnosti. Potřebujeme se navzájem. Když se na vás někdo usměje na ulici, nemusíme si to ani uvědomovat, ale má to na nás obrovský vliv. Sama jsem na jednu stranu introvert, zároveň mám i extrovertní stránku. A oboje je podle mě potřeba. Příroda koneckonců rozhodla, že nás dá dohromady a že musíme být spolu, abychom se vůbec mohli množit. 

Film začíná hraným, černobílým prologem, zobrazujícím konec lidstva. Proč jste se rozhodla ho zahrnout?

Vychází z mého snu. Věřím, že sny jsou velmi důležité. To, o čem sníme, velice vypovídá o tom, kým jsme. Vždycky se snažím svoje sny pamatovat a něco si z nich odnést. Ptala jsem se i dětí ve filmu, co se jim zdálo. A ony během snímku vyprávějí o svých snech, které pro ně něco znamenají. Když vám mladý kluk vypráví o fotbale a hraní videoher, neprozradí vám to o něm tolik, jako když vypráví o snech. 

Chtěla jsem tedy film otevřít koncem lidstva, ale zároveň to samozřejmě muselo být hrané, protože nevíme, co se v budoucnu přesně stane. Můžeme žít mnoho tisíc dalších let, ačkoliv se to spíš nestane. A také můžeme přežít jen pár dekád. 

Takže se vám zdálo o konci lidstva? A byla jste posledním člověkem?

V mém snu nešlo o konec lidstva, byl o návratu domů a o mé matce. Chtěla jsem v něm jít domů do Grónska, ale ona mě chtěla vzít jinam. Ve filmu zabírám rovněž hodně domů, právě proto, že je pro mě snímek o cestě do svého domova. A o paralele mezi návratem domů a umíráním. 

“Vždycky, když dodělám film, jsem tak trochu v existenciální krizi.”

Do roku 2015 jste vedla Mezinárodní filmový festival Greenland Eyes. Můžete nám ho přiblížit? 

Chtěli jsme světu představit grónské filmy a filmaře, stejně jako samotné Grónsko. Protože tehdy o něm dle mého názoru panovalo mnoho stereotypů a ignorance. Dnes je situace jiná a grónská kinematografie je na vzestupu, grónský film byl například letos nominován na Oscara. Po třech letech s festivalem jsem nicméně měla pocit, že je moje práce v téhle oblasti hotová a vrátila jsem se k práci na svých filmech. 

Jaké jsou vaše další plány?

Chtěla bych natočit hraný film, sháním na něj teď finance. Zároveň bych byla ráda součástí i něčeho většího - ve smyslu “skupinovějšího”. Právě to jsem měla ráda na práci na festivalu - že je to mohutný stroj, který dokáže ovlivnit velké množství lidí. Přemýšlím tedy o něčem podobném. Ráda dělám také mentoring, jako tady na AFO. Je fajn přímo pomáhat lidem. Taky zvažuju, v jaké zemi teď budu žít. Vždycky, když dodělám film, jsem tak trochu v existenciální krizi a nevím úplně, co dál se životem. Můj profesní i osobní život je tedy 
otevřený tomu, co přijde. Ať už zevnitř mě, nebo zvnějšku.