O filmové režii aneb Český lev dokumentární

Na sklonku loňského léta jsem se coby člen České filmové a televizní akademie obrátil na její prezidium s návrhem, aby režiséři a režisérky dokumentárních filmů mohli být oceňováni v kategorii nejlepší režie: „Pusťme k volné soutěži o Lva za režii také dokumentární tvůrce,“ napsal jsem, „analogicky ke kategoriím kamera, střih, hudba a zvuk by také režiséři měli mít možnost utkat se s autory hraných filmů. Všichni dobře víme, že tyto dva obory se svým řemeslným i uměleckým know-how velmi blíží, v oblasti dokumentu navíc často vidíme invenčnější autorský přístup, než je tomu u hrané tvorby. Proto je zarážející, že dokumentaristé nemohou v této kategorii soutěžit.“ Akademie můj návrh projednala a … odmítla. Prý by to režiséry dokumentárních filmů znevýhodnilo, kdyby se ocitli v jednom „balíku“ se všemi hranými filmy, a navíc jsou podle prezidia obě kategorie neporovnatelné… 

Nejen pohled na letošní nominované mne ale přesvědčuje o opaku. Neprokazují přinejmenším Klára Tasovská a Lukáš Kokeš v (dokumentárním) filmu Nic jako dřív režijní schopnosti naprosto rovnocenné hrané režii? V čem se tak zásadně liší jejich režijní vedení skutečných mladých lidí od bravury, kterou při stejné činnosti prokázal ve Všechno bude Olmo Omerzu s o pár let mladšími taktéž neherci? A vice versa copak je možné porovnávat pixilaci lidských loutek ve filmu Hmyz Jana Švankmajera a objektivistické pozorování Jana Palacha blízké dokumentárnímu vyprávění ve stejnojmenném filmu Roberta Sedláčka? Samozřejmě že to nejde! Umělecké soutěže jsou z principu nesmyslné, ale jak říkají latiníci, svět chce být klamán, ať tedy klamán je. A červený koberec je pro to neškodný a tradiční prostor.

Faktem je, že od dob, kdy byl Český lev vegetariánem, jsme s dokumentem po onom červeném koberci urazili velký kus cesty. Tehdy to vypadalo, že pouhá přítomnost dokumentární kategorie na slavnostním večeru snižuje exkluzivitu a s ní i rating vysílání pro potenciální sponzory pod snesitelnou mez. Dokumentární film má od té doby zvláštní kategorii a na Lva mohou být nominováni také kameramani, skladatelé, zvukaři a střihači dokumentárních filmů, na což mimochodem akademici velmi často zapomínají a této možnosti nevyužívají. V čem je například výkon střihačky Janky Vlčkové menší ve filmu Až přijde válka Jana Geberta, než ve filmu Všechno bude Olma Omerzua, za který získala Českého lva? Nicméně stále je mi záhadou, proč nemohou být režiséři dokumentárních filmů nominováni v kategorii nejlepší režie. Ani prezidium ČFTA ale není tak mocné, aby mohlo zásadně ovlivnit postavení dokumentárního filmu uvnitř kinematografie. Ten nejzapeklitější problém se totiž ukrývá jako obvykle už v samotném jazyce. Někdy v devadesátých letech se rozhodl jistý pozemní hokejista soudit se s představiteli ledního hokeje a donutit je, aby přestali mluvit o svém sportu pouze jako o hokeji, anebo aby zaplatili odškodné. Podle žalobce splynutí významu slova hokej s významem sousloví lední hokej poškozuje hokej pozemní, kterému ubírá pozornost. Žaloba je extrémní přístup, navíc napadá přirozený vývoj jazyka, ale získala si tehdy mediální pozornost. Podobné posuny významů slov provázejí každého z nás celý život. Od svých šesti let jsem se věnoval běžeckému lyžování, dnes s hrůzou opravuji svoje děti, když rozlišují lyžování a běžkování, lyže jsou pro ně výhradně ty sjezdové. Od čtrnácti jsem pak hrál stolní tenis. A ten už dávno není cenově dostupnějším, a tudíž lidovějším příbuzným lawn tenisu nebo royal tenisu, jak se před sto padesáti lety nazýval dnešní tenis. Krátce poté, co jsem pověsil stolní tenis na hřebík a provozoval běžecké lyžování už jen jako turista, jsem začal natáčet dokumentární filmy. 

Tehdy pro mne popravdě bylo důležitější spíše vymezení vůči publicistice. Když ale začal kolega Sedláček režírovat i filmy hrané, všiml jsem si, že se jeho profese rozdvojila. V televizních rozhovorech začal být označován jako režisér a dokumentarista. Emancipoval se a na letošním vyhlášení cen Český lev se mohl stát nejlepším režisérem. Kdo by si to pomyslel před mnoha lety, kdy byl pouhým dokumentaristou.