Odposlechy. Neznámí vojíni volají domů

Nahrané telefonní hovory ruských vojáků jsou na internetu volně k dispozici a Oksana Karpovych není první, kdo je využil ve filmu. To, čím její Odposlechy ovšem vynikají, je jedinečná filmová forma, založená na juxtapozici obrazu a zvuku, čímž vytváří napětí mezi tím, co vidíme a slyšíme.

Živé obrazy

Karpovych začíná svůj film temnotou. Sotva slyšíme slabé zvuky, které nám dávají tušit, že někde hrozí nebezpečí. Scéna se poté otevře poklidným okamžikem, kdy si děti hrají u opuštěné venkovské cesty. Dívka se houpe na houpačce a jako kyvadlo se pohybuje z jedné strany záběru na druhou. Minimalistická hudba, kterou složila ukrajinská hudebnice Olesia Onykiienko, se stupňuje a nakonec splývá se zvukem hromu, předznamenávajícím blížící se zlo. To sice není vidět, ale jeho přicházející destrukce je naznačena eskalujícím zvukovým doprovodem.

A pak najednou vidíme svět z pohledu okupačního vojáka, který projíždí zničenými vesnicemi ve svém tanku. První telefonické hovory mají dokonce humorný tón a naznačují, že vojáci považují misi za výlet. Jsou nadšení z toho, jak úžasná je ukrajinská zmrzlina a jak skvěle chutná opravdový džus. Zmiňují, jak úrodná je půda a jak pěkné oblečení nacházejí v rozbombardovaných domech. „Ukrajinci žijí mnohem lépe než my doma,“ poznamenávají všichni s úžasem. „Sebral jsem ti nějaký make-up a drobnost pro každého v rodině,“ hlásí jeden voják. Žena na druhém konci linky je nadšená a směje se: „To bys nebyl Rus, kdybys něco neukradl!“

Kamera Christophera Nunna připomíná vizuální poezii filmů Roye Anderssona. Statické záběry jsou jako živé obrazy, které divákům dávají dostatek času na rozjímání o každé scéně. Nunn zachycuje nejen zničené ukrajinské domovy, ale i dopad války na lidskost. Kamera poklidně pozoruje rozbombardovanou krajinu a neúnavné úsilí lidí uklidit trosky a vrátit válečné zóně náznak normálu.

„Odposlechy jsou jak svědectvím o zvěrstvech války, tak studií procesu systematické dehumanizace.“

Sklíčenost stoupá

Postupně jsou volající vojáci stále sklíčenější. Přichází deziluze, když si uvědomují, jak je státní propaganda obelhala. Bylo jim řečeno, že na Ukrajinu přicházejí jako osvoboditelé, ale brzy pochopí, že byli vysláni do bojové zóny jen proto, aby vraždili a loupili.

Většina z nich si uvědomuje, že jsou pouhými pěšáky ve hře o moc, kterou zinscenoval Putin. „Bombardujete základny NATO?“ ptá se otec svého syna, který odpovídá: „Zatím jsem nikoho neviděl.“ Otec je trochu zmatený: „Ale v televizi nám ukazují, že bombardujeme jednu základnu NATO za druhou.“ Jeho syn odpovídá: „Nevěř tomu, co ti ukazují, všechno je to lež.“ Otec nato: „Tomu se těžko věří – tak proč tam bojujete a jaký to má smysl?“ Syn si povzdechne: „Není to pro lidi. Je to pro Putina a jeho pocit moci.“

Odposlechy jsou jak svědectvím o zvěrstvech války, tak studií procesu systematické dehumanizace. Páchání válečných zločinů se stává běžnou praxí. „Viděl jsem věci, které už nic nevymaže,“ říká zoufalý voják své přítelkyni. Slyšíme vojáky mluvit o tom, jak zastřelili  matku před jejími dětmi jen proto, že si vyšla na odpolední procházku. O popravách dětí. O mučení a vraždění ukrajinských válečných zajatců. Unavený voják křičí na svou plačící ženu: „Poslouchej! To poslední, co chci říct – postarej se o to, aby náš syn nikdy nevstoupil do armády.“

Když zvukové nahrávky skončí, film se obrací k dlouhým scénám, zachyceným v zajateckém táboře. Poprvé vidíme vojáky. Tiché, zlomené muže, kteří se šourají v jídelní frontě; jejich kůže je bledá jako vybledlé stěny za nimi. Jsou to zničené lidské bytosti, které žádný čas nedokáže vyléčit. I muži proměnění v monstra jsou oběťmi válečné mašinérie.

Vzepřít se

Snad budou mít jednoho dne lidé v Rusku možnost tento film vidět. Odposlechy jsou ukázkou destrukce způsobené dezinformacemi a manipulací, které vedou jen ke zkáze. Těžko říct, co si Rusové myslí a co cítí ohledně války na Ukrajině. Jen málokdo se odváží vyjádřit tak jako žena, která během telefonátu pláče: „Prosím, už mi nevolej! ... Ničení  je volba a oni [státní vůdci] ji pro tebe vybrali. Sami jsme to dovolili, protože jsme mlčeli.“ Někteří se vzepřou, ale je jich málo.

Snímek Odposlechy měl premiéru na letošním Berlinale, odkud si odnesl Zvláštní uznání ekumenické poroty. Na letošní Ji.hlavě je k vidění v sekci Souhvězdí.

Text z anglického originálu publikovaného na webu Modern Times Review přeložila Tereza Domínová.