Petr Pláteník doporučuje z Ji.hlavy: křehké portréty i politické črty

Mezi tituly, které jsem letos anotoval, jednoznačně převažují portréty, ať už individuální, až intimní, nebo ty skupinové, usilující na příbězích různých lidí postihnout určitou tendenci. Do první skupiny náleží český zástupce Moje nová tvář. Režisérka Jarmila Štuková po několik let zaznamenávala osudy mladé ženy, kterou její expřítel polil žíravinou a způsobil jí tím popáleniny třetího stupně na horní polovině těla i takřka naprostou slepotu. Pocity zmaru doprovázející ztrátu atraktivity i strachu z okolního světa vyjadřuje hlavní protagonistka dokumentu z přímočarostí, která nás nutí zamýšlet se nad samozřejmostmi, jako je kupříkladu fyzický vzhled nebo interakce s ostatními.

Téma ohledávání pozice ženy ve společnosti, především jejích patologických aspektů, se v programu vrací opakovaně. Atraktivita, a obecně estetické cítění je důležité i pro Kristinu, hlavní představitelku stejnojmenného hraného dokumentu ze sekce Doc Alliance Selection. Se stejnou pečlivostí a citem, s jakým aranžuje kusy antikvárního nábytku ve svém budoáru, snaží se transgender prostitutka urovnávat si také svůj tvrdě vybojovaný život. Disciplína a odříkání jsou projevem kompenzačního mechanismu i u aktérky snímku Proč moje máma miluje Russella Crowea ze stejné programové sekce. Jen tak se totiž dokáže vyrovnávat s hlubokými traumaty, které jí způsobili muži ve formativním období života. Otázkou, kterou režisérka jako její dcera na závěr klade sama sobě (ale i divákům), zůstává, jestli se matčiny bolesti nebudou zákonitě dále přenášet i na ni.

Ve stínu smrti

Blízké setkání se smrtí pak vymezuje další okruh dokumentárních portrétů. V Modrém světle: Vzpomínkách ze sanitky (sekce Krátká radost) líčí lékař výjezdové zdravotní služby okamžiky, kdy veškeré nasazené síly ani příprava i tak nestačí k záchraně života. A jak těžko přetěžko se s tím vyrovnává. V ještě úzkostlivější situaci se nachází aktérka dokumentu Pád (sekce První světla). Její dcera má totiž zažádáno o eutanazii. V Belgii to zákony umožňují. A mladá žena od dětství trpí hlubokými depresemi, doprovázenými intenzivními suicidálními stavy. Blížící se smrt svých seniorních rodičů se zase rozhodl na kameru zachytit režisér snímku Zatímco zelená tráva roste (Souhvězdí). Ne jako střetnutí s finálním mysteriem, ale velmi křehké rozloučení se s životem našich nejmilovanějších, kterému udává rytmickou strukturu neodbytné plynutí času.

Se svou konečností se v jisté míře potýkají i aktéři dvou portrétních dokumentů s poněkud kryptickými názvy. Číslovky 12121 (První světla) dávají dohromady datum, kdy mladý umělec započal protialkoholní léčení, a tak i novou etapu svého života. V dialogu s režisérkou snímku společné ohledávají vratké podmínky stavu (znovu)nalézané jistoty a naděje. Jako cyklus věčných konců a začátků vidí historii světa holandský mořský archeolog ve filmu Prach je velrybou i slunečním svitem (První světla). Kosti dávno mrtvých obřích savců, vyplavované na pobřeží, vkládá do příběhů ilustrujících stále tu stejnou smyčku plynutí fyzické i životní energie.

Zachytávání tendencí i historické ponory

Do poněkud konkrétnějších, a hlavně aktuálních souvislostí vkládají skupinové portréty filmy pojaté více jako politické dokumenty. Obětem ruské agrese na Ukrajině je věnován snímek Ve zpětném zrcátku (Souhvězdí). Jak už titul napovídá, odbývá se po většinu času v automobilu, odvážejícím hlavně ženy a děti z oblastí ohrožených boji do bezpečí za polskou hranicí. Režisér a řidič vozu v jedné osobě nechává bez výrazných intervencí vypovídat samotné pasažéry/uprchlíky, nebo jen tiché obrazy smutku, zoufalství a zmaru. Možnost úniku vidí jako poslední východisko aktéři filmu Absolutní důvěra (Svědectví). Především proto, že čínsky absolutistický režim vězní za opoziční činnost některé z jejich blízkých. Ale také z důvodu, že v době zbytnělých audiovizuálních sledovacích technologií se jejich stát proměňuje v jednu velkou káznici, kde jediné, nejspíš iluzorní, soukromí poskytují čtyři stěny domova.

“Rosinha a další divoká zvířata je připomínkou dlouhého stínu, který vrhá na současné Portugalsko jeho neblahá minulost.”

Kameru jako nenásilnou zbraň se rozhodne využít filmař, kterému je věnován snímek Osamělé duby (Svědectví). S jeho tragickou smrtí uprostřed protestů na záchranu lesa před těžaři startuje řetězec otázek samotných aktérů událostí pídících se po formě, ale i významu aktivismu v extrémních podmínkách. Těmi se do jisté míry zabývá i dokument Normální láska (Opus bonum), i když v naprosto odlišných souvislostech. Dvojice aktérů se v něm rozhodne podniknout krajní experiment – vstoupit do intimního vztahu bez jakékoli předešlé známosti. Do vztahu definovaného od začátku psanou právní smlouvou, vymezující i oblasti jako kupříkladu sexuální styk nebo uzavření sňatku po stanovené době.

Sociální nespravedlnost dopadající na zranitelné skupiny pak ohledává dvojice velmi rozdílných dokumentů rovněž ze sekce Opus bonum. Rosinha a další divoká zvířata je připomínkou dlouhého stínu, který vrhá na současné Portugalsko jeho neblahá minulost. Pátrání po osudech africké ženy zavlečené ve 30. let do jihoevropské země, aby zde statovala jako rekvizita na koloniálně výstavě, rezonuje v příbězích nynější generace potomků lidí přicházejících následně už dobrovolně do Portugalska z vytěžovaných území. Dlouhou cestu absolvují v současnosti i někteří američtí důchodci. Nejde přitom o dobrovolné rozhodnutí z rozmaru, ale o vyloženou nutnost. Domov na čtyřech kolech se pro aktéry snímku Nomádská samota stává jednou z mála možností, jak se vypořádat s krizí bydlení, které se pro řadu lidí v USA stává nedostupným statkem.

Dobré místo

Nejen na obrazy lidí se ale zaměřují filmy z letošního programu Ji.hlavy. Pozoruhodný okruh tvoří dokumenty komponované jako pocta určitému místu nebo archetypu místa. Ikonografii zahrádkářských kolonií, jednoho z typicky českých fenoménu, je věnován snímek O plotech a lidech (První světla). Úniky do přírody a touha podmanit si ji určovaly také průběh expanze pražských lufťáků do Poberouní. Experimentálně pojatý film Dream Steam (Česká radost) skládá a zároveň konfrontuje i propojuje v jednom rámu found footage obrazy z různých etap takřka stoleté historie zabydlování tohoto prostoru.

Láska k rodnému sídlu prostupuje dokumentem Bergen: Město na západ od rozumu (Zvláštní uvedení). Historie posledního více než století skýtá řadu indicií, v čem tkví hrdě manifestovaná jedinečnost tohoto místa pro jeho obyvatele, ale také atraktivita pro nespočet turistů. Do obecnější roviny se pak pozvedá snímek Rehab (jako rehabilitace) (Opus bonum). S architektonickou fundovaností vystavěný profil unikátního rehabilitačního zařízení dává do souvislosti zdraví budov s tím lidským. A vnáší kruciální otázku, zda se zanedbáváním kondice staveb, kde probíhá naše léčba, nevědomě neškodíme taky sami sobě.