Po stopách opic uakari

S kamerou jste projel velkou část světa. Kdy jste začal s cestováním?

Před revolucí jsem pracoval v České televizi jako fotoreportér. Fotil jsem dokumentární a reportážní snímky po celé republice. Těsně před rokem 1989 mě ale vyhodili. Dostal jsem tehdy za úkol nafotit všední den ve Všetatech. Vyšlo najevo, že fotky měly být použity jako propaganda při výročí smrti Jana Palacha (rodák ze Všetat, pozn. red.). Česká televize měla vytvořit obraz, že ten den probíhá ve Všetatech stejně jako každý jiný. Focení jsem odmítl a kvůli tomu mě na hodinu vyhodili. Delší cesty do zahraničí přišly až po revoluci, kdy jsem také začal fotit pro magazín Koktejl. Tenkrát jsem k foťáku přibalil windsurfing a s přáteli vyrazil do Ruska k jezeru Bajkal, které se nám podařilo jako prvním na světě přeplout v jeho nejširším místě. Při své první cestě do Jižní Ameriky jsem si to zopakoval již sám, také ve světové premiéře, na jezeře Titicaca.

Nejste tedy vzděláním filmař. Kde se zrodil nápad začít expedice natáčet?

Během cest mě mrzelo, že svoje zážitky nemohu lépe sdílet. Fotografie má svoje limity. V devadesátých letech jsem se opět vrátil k práci v České televizi, tentokrát jako asistent kameramana. Postupně jsem se tam naučil základy práce s kamerou. Vyměnit fotoaparát za filmovou kameru pak už bylo otázkou času. Od přítele Bohumíra Janského, dnes již známého hydrologa a profesora Přírodovědecké fakulty UK, který nám pomohl s přípravou expedice na Bajkal a sám se jí zúčastnil, jsem se dozvěděl, že se neví, kde přesně pramení Amazonka. To bylo téma na dokument! V době, kdy už běžně létáme do vesmíru, neznáme pramen nejdelší řeky na Zemi? Ta myšlenka mě nadchla.

Na uspořádání expedice jsme však neměli peníze. Rozhodl jsem se tedy uspořádat velkou, asi půlroční projekci svých diapozitivů z Jižní Ameriky v pražském planetáriu. Součástí projekce byla také výzva, že hledáme účastníky expedice. Potřebovali jsme najít tzv. FF jedince – fyzicky zdatné a finančně zaopatřené. Každý člen tenkrát musel na výpravu něco přispět. Nakonec se to podařilo zorganizovat a malá šestičlenná výprava, v čele s hydrologem Bohumírem Janským, vyrazila do Peru pátrat po prameni Amazonky. Nakonec jsme ho skutečně objevili a v koprodukci s Českou televizí ve spolupráci s tvůrčí skupinou Karla Hynie vznikl o expedici můj první film s názvem Kde pramení Amazonka.

V té době se mnou také začala spolupracovat moje žena Kamila. Podílí se především redakčně na scénářích, ale hlavně na přípravě expedic. Bez její perfektní španělštiny by moje filmy vznikly jen těžko. 

Filmy točíte během dlouhých cest, často v omezených podmínkách bez přístupu k elektřině. Co to obnáší?

Je to náročné, ale zvykl jsem si. Dva měsíce bez elektřiny už zvládnu. Vozím s sebou vícero baterek a také solární panely na jejich dobíjení. Deštný prales, kde je však o sluneční paprsky nouze, jejich využití často komplikuje, zvlášť pokud se ještě přidá zatažená obloha. Takže se občas stane, že se prostě točit nedá.

Dá se spočítat, kolikrát jste Jižní Ameriku navštívil?

Jen těžko, já to nepočítám, to by možná věděla Kamila, ta si píše všude deníky. Ale strávili jsme tam opravdu hodně času. Mnohokrát jsme natáčeli v Peru, Bolívii, Brazílii, dále pak v Paraguay, Ekvádoru i v Mexiku. Jen ve Venezuele se mnou naštěstí nebyla. Při natáčení filmu o Janu Dungelovi Štětcem a mačetou se na stromě pode mnou zlomila větev a dost špatně jsem dopadnul. Nebýt pohotové pomoci Honzy a jeho ženy Radany, dnes bychom tu spolu nehovořili.

Během natáčení snímku Uakari, Humboldtova ztracená opice jste na řece strávil v součtu tři měsíce. Jak na expedici vzpomínáte?

Technicky to bylo asi moje nejnáročnější natáčení. Oblast, kde jsme po opicích pátrali, je velmi těžko přístupná. Celá řada expedic se tam neúspěšně pokoušela dostat, některé se již vůbec nevrátily.

Zradilo nás hlavně počasí. V řece bylo extrémně málo vody, museli jsme se doslova prořezávat, na kmeny už mačety nestačily. Nad námi se stále držely mraky a často pršelo, což nám však nijak nepomohlo. Vody v řece nepřibývalo, před námi proti proudu na horním toku prostě žádné srážky nebyly. Nedostatek světla snižoval účinnost solárních panelů a ani všudypřítomné vlhko nedělalo technice dobře, baterie se rychle vybíjely. Kvůli extrémnímu suchu se na stromech neurodily plody, které opice uakari konzumují, a tak jsme se s nimi takřka nesetkali. Navíc extrémní zátěž neustálého řezání nevydržela motorová pila, takže jsme se nedostali tak daleko proti proudu, jak jsme původně zamýšleli. Po šesti týdnech v džungli jsme kromě několika letmých obrazů z lesa a jednoho mláděte v indiánské vesnici víc záběrů opic neměli.

Pak jste se ale do oblasti vrátili a v natáčení jste pokračovali…

Ano, díky financím od Nadačního fondu Neuron jsme se do pralesa mohli po nějaké době na dalších šest týdnů vrátit a v pátrání pokračovat. Jak je z filmu zřejmé, pokračování výpravy bylo o poznání úspěšnější. Ocitl jsem se však před další výzvou. Hladina řeky byla o 6 až 8 metrů výše než při naší první cestě, voda byla v lese, kde jsme během předchozí cesty tábořili. Jak za špatných světelných podmínek v hloubce pralesa z houpajícího se člunu zachytit dlouhým teleobjektivem ostré záběry hbitě se pohybujících opic uakari?

Trávil jsem denně dlouhé hodiny s kamerou u oka vleže na dně člunu a snažil se vysoko nad sebou v korunách stromů, v protisvětle, mezi větvemi zachytit bleskurychle se pohybující uakari. Zkoušel jsem pak i metodu, kdy jsem si našel na stromě kompozičně i světelně dobrý záběr a se spuštěnou kamerou pak dlouhé minuty doufal, že se tam opice objeví. Párkrát to vyšlo a jsou to nakonec ty nejlepší záběry. Je mi trochu líto, že jsme nemohli točit film o filmu, ten proces natáčení byl dost zajímavý. 

Do Amazonie jste se poprvé vydal v roce 1995. Vnímáte za ty téměř tři dekády nějaké změny v souvislosti s tolik diskutovanými klimatickými změnami?

Jeden ze čtyř pramenů Amazonky stéká z úbočí sopky Nevado del Mismi. V devadesátých letech zářil na vrcholu hory bílý ledovec. Dnes je tam černo. Jedna ze čtyř řek v prameništi nedávno takřka vyschla. Klesá výška hladiny jezera Titicaca. Ve venezuelských stepích před dvěma lety odklízeli několik tisíc mrtvých kajmanů. Uhynuli kvůli obrovskému suchu. Nedostatek vody ostatně zkomplikoval i expedici po stopách uakari. Cestu jsme vědomě naplánovali na dobu, kdy měl být vodní stav dostatečný. Neočekávané sucho nám celý výzkum téměř zmařilo.

Vidím také, jak se na rovníku mění pravidelnost v režimu dne. Vzpomínám si, že na začátku mých cest bylo každý den ráno slunečno, horko rostlo až do oběda. Ve tři hodiny se zatáhlo a přišel hodinový déšť. Pak mraky ustoupily, slunce začalo mokrou zem zahřívat. Bylo jak v prádelně, vzduch se nasytil obrovskou vlhkostí. Dnes člověk neví, co očekávat, každý den jsou podmínky jiné. V Amazonii je klima rozhozené stejně jako u nás i jinde ve světě.

Na čem teď pracujete?

Připravuji film s pracovním názvem Anakonda, konec mýtu. Nějaké záběry už máme natočené z Venezuely, ale vzhledem k současné situaci v zemi se tam teď vrátit nemůžeme. V červenci a v srpnu budeme tyto nejmohutnější hady světa točit a zkoumat v Kolumbii v bažinách v povodí Amazonky. Část nákladů na natáčení budeme financovat pomocí crowdfundingu na serveru Startovač, právě celou kampaň připravuji.