Po-volání
Tereza Reichová přibližuje svůj život dokumentaristky na volné noze, dělící svůj čas mezi rodinu, natáčení filmů, vedení workshopů, jednání s institucemi či psaní grantových žádostí. V nucené karanténě si užívala chvíle svobody a náhlý příval všeobecného „pokoronavirového“ stresu ji přiměl položit si nové otázky. Podobné si možná pokládá většina z nás.
Miluju svou práci. Není mě sice schopná úplně uživit, ale nemůžu říct, že bych dělala něco, co by mi nedávalo smysl. Jen po nouzovém stavu se mnou tyto jistoty otřásly.
Je to tak deset let, kdy jsem si přiznala, že jsem workoholička. Tu nálepku jsem si nedala já, ale dali mi ji kamarádi, kteří sledovali, jak běhám ze schůzky na schůzku a vstávám uprostřed noci k jednomu rendru za druhým a pak se co měsíc sesypu a ležím doma v horečkách. Oponovala jsem, že workoholik přeci vydělává peníze. Není to tak. Člověk může pracovat, nevydělávat, a přesto tuto diagnózu mít. Ono se jí totiž v našich kruzích přezdívá jinak. Je to neschopnost říkat ne.
Za těch deset let jsem se naučila nebrat práce pro neziskovky za dva tisíce. Většinou trvaly týdny a převážně se odehrávaly v e-mailových komunikacích a na nekonečných schůzkách. Netočím každou performanci a demonstraci, kterou kamarádi pořádají, a nespoluorganizuji všechny akce v okolí. Tedy to jsem si ještě nedávno myslela...
Během nucené karantény jsem dělala jen na svých dlouhodobějších pracích. Tvorba scénáře ve stádiu vývoje a natáčení rozhlasového dokumentu. V klidu a rytmu rodiny jsem chodila čerpat nápady na dlouhé výlety, četla si. Práce mi dávala svobodu a o to víc jsem si užívala bytí s rodinou v režimu 24/7.
Ozvěna starých časů
Měsíc a půl vše opět jede jako před koronavirem. Dělám pořád vše, co chci, většina z těch věcí i generuje peníze. Ale pořád se jako ozvěna vrací věta mých přátel před deseti lety. Nedělám toho už zdaleka tolik, ale přibyly dvě důležité věci. Rodina, která vydá za víc než poloviční úvazek, a mírné zestárnutí, jež už volá po nutnosti klidu, a malá únava mne doběhne okamžitě.
Měla jsem možnost nahlédnout do diářů kamarádů dokumentaristů, kteří si nenašli zdroj financí v jiném oboru, a mají dny proškrtané dost podobnými nápisy jako já. Směsice večerních projekcí a několikadenních workshopů mimo rodinu, schůzky s kameramany a institucemi či vyblokované dny pro střižnu jsou překryty deadliny na texty, fondy a občas se tam objeví nějaká ta akce s rodinou.
Celý minulý měsíc jsem v únavě obíhala toto nepřeberné množství povinností, které jsem si na sebe sama ušila, a vzpomínala na období karantény. Začala jsem mít pocit, že jsem se vrátila v čase o deset let nazpět. Že toho zas dělám moc. Jaké by to bylo, kdybych měla jen ty své autorské věci a rodinu?
Růst skrze to všechno
Ale pak jsem se zastavila. Opravdu bych chtěla jen natáčet a zbytek času být doma, chodit do lesa a číst knížky? Ne. Co bych dělala bez setkávání se se studenty a účastníky workshopů? Dialog s mladými lidmi, kteří ještě nejsou políbeni filmovou mašinérií a kteří mne často překvapí svým pohledem na věc, je pro mne stejně hodnotný jako tvorba filmu. A schůzky? Vždyť ať se setkávám se členy štábu, potenciálními postavami do filmu, či lidmi z neziskového sektoru, se kterými řeším potenciální spolupráci, vždy rozhovor skončí delším posezením, než bylo v plánu, a odcházím obohacena. Někdy tím, že po otázce „A na čem vlastně děláš?“ přijde skvělý podnět pro můj rozpracovaný film, jindy jsem jen překvapena osobním příběhem a občas zase posunuta novou pracovní výzvou. A návštěvy institucí a psaní grantových žádostí? Zformulování mých vizí do úhledných balíčků, u kterých se vztekám nad jejich nesrozumitelností, osamocené přesvědčování neznámých lidí na druhé straně stolu o nutnosti podpory mé práce... Vždyť skrze to též rostu. Jak bych si bez všech těchto věcí mohla užívat volnou tvorbu?
