Pocta Georgesi Mélièsovi

Zaznamenáno na magnetickou pásku pro Second International Festival of Films of Tomorrow (Druhý mezinárodní festival filmů zítřka) v Curychu ve Švýcarsku. Říjen 1954.
 
Vážené dámy a vážení pánové, vážení filmoví tvůrci,
 
je mi nesmírně líto, že se festivalu v Curychu nemohu zúčastnit. Mrzí mě to zejména proto, že nebudu moci uvádět filmy a přijdu o příležitost popovídat si s dalšími filmovými tvůrci.

Pánové Serge Lang a Henri Langlois mě laskavě požádali, abych předsedal setkání věnované Georgesovi Mélièsovi. Bohužel jsem tuto nabídku kvůli pracovní vytíženosti zde v Londýně a velké vzdálenosti musel odmítnout. I když jsem zdaleka neviděl všechny dochované Mélièsovy filmy, bude mi ctí tomuto významnému umělci vzdát hold a alespoň touto cestou se festivalu zúčastnit.

Dnes už není možné vnímat Georgese Mélièse tak, jak ho museli vnímat jeho současníci. Tehdy byl film teprve v plenkách. Ve Francii pomocí něj bratři Lumièrové používali film k zachycení okamžiků z každodenního života. V Dánsku Elfelt pořizoval skupinové portréty členů evropských královských rodin. V Německu nalezla kamera velice neotřelé využití při zaznamenávání výletu na bicyklech. Kameraman bratří Lumièrů točil život v ulicích Číny a Tibetu. Ve Spojených státech se snažili pomocí kamery zachytit invazi americké armády na Kubu.

Nové médium téměř všude sloužilo dokumentárním účelům. Jeho dychtivé oko se upíralo na široké spektrum aktuálních témat, od blízkých rodinných vztahů až po destrukci vyvolanou mocenskou politikou.

A právě v tomto dokumentárním kontextu Méliès zazářil jako skutečný průkopník. Byl první, kdo chápal film jako prostředek, jenž lze využít k tvorbě fantastiky či pohádky. Zatímco ostatní se spokojili s pouhým zaznamenáváním skutečnosti, Méliès se vypravil zachytit divy „neskutečnosti“, která měla blízko k barvám, plátnu a divadlu, a jež zároveň netrpěla nedostatky, typickými pro divadlo. Jako každý kouzelník, i Méliès se radostně chlubil svým zdánlivým vítězstvím nad fyzickými limity skutečného světa a v novém médiu záhy rozpoznal příležitost svou moc ještě posílit.

Méliès se zaměřil na fantastiku okouzlující, dobrosrdečnou a prosycenou inteligentním humorem. Stvořil svět zázraků, plný veselé poezie a povznášející fantazie.

Těžko říct, zda je důležitější jeho role jako prvního filmového básníka a vizionáře, nebo prvního tvůrčího filmového technika.

Objevil a kreativně využíval většinu základních filmových prostředků. Domnívám se, že mezi ně směle můžeme zařadit:

• Dvojexpozici a multiexpozici
• Přemaskování
• Zatmívačku a roztmívačku
• Stop trik
• Zpomalený záběr
• Zrychlený záběr

Stejně jako kolo, i tyto prostředky vypadají jednoduše, avšak až poté, co byly objeveny. Ve skutečnosti se jednalo o zásadní průlomové objevy, protože stejně jako kolo, i tyto prostředky lze využít mnoha způsoby.

Je nám známo, jak Méliès přišel na dva ze svých objevů. Aby předešel rozostření obrazu na konci záběru, měl ve zvyku postupně zavírat clonu kamery. Po vyvolání filmu byla tato technicky nezbytná ztmavnutí na konci odstraněna, neboť pro diváky neměla žádnou uměleckou hodnotu. Avšak Méliès v nich spatřoval nezbytnou součást filmu.

Jednou, když fotografoval pouliční scénu, se mu na chvíli zasekl fotoaparát. Když si posléze prohlížel film, zjistil, že v jednom záběru splynul omnibus s pohřebním vozem. Představte si jeho nadšení. Určitě ho v tu chvíli napadlo mnoho způsobů, jak úmyslné zastavení kamery během natáčení kreativně využít. Možná se mu v hlavě rovnou zrodil celý princip fázové animace.

Tyto příklady ukazují, že Méliès byl přímo předurčen stát se tvůrčím filmovým technikem. Pouze takový člověk dokáže v technicky nezbytných postupech nalézt uměleckou hodnotu a v selháních, k nimž během práce nutně dochází, spatřit tvůrčí příležitost.

Méliès byl výjimečný ale ještě jinak, což bezesporu přispělo k tomu, že jeho filmy působily mnohem svěžeji než tvorba jeho současníků.

Slovy samotného Mélièse – „Byl jsem současně intelektuálem i dělníkem – a právě proto jsem film tak vášnivě miloval.“

Intelektuál a zároveň dělník. Méliès nejenže sám sobě sloužil jako producent, tvůrce a scénárista. Sám si rovněž připravoval scénu, maloval kulisy, tvořil choreografii, vyráběl mechanická zařízení, prováděl speciální efekty, navrhoval kostýmy a vytvářel modely. Sám se také angažoval v mnoha rolích jako herec, střihač a distributor.

Na rozdíl od jiných filmařů, kteří se spoléhali na své asistenty a personál filmových studií, aby jejich nápady realizovali, Méliès chtěl dělat všechno sám. Nevadilo mu ušpinit si ruce, právě naopak: úzký kontakt s každou částí tvorby jeho filmu pro něj byl naprosto nezbytný. Experimentální, avantgardní a nezávislí filmaři to znají velice dobře, stejně jako někteří výjimeční režiséři velkého filmového průmyslu. Právě ti často zápolí se složitými a nepružnými pravidly filmových studií, která striktně rozdělují pravomoci, což není vždy ke prospěchu výsledného filmu. Samotná podstata filmařiny brání intimnímu kontaktu mezi režisérem, který je autorem myšlenky, a výsledným filmem. Bezprostřední kontakt s médiem ve všech fázích produkce je jednou z velkých výhod nezávislých filmařů a malých producentů, což jim více než dostatečně kompenzuje jiné starosti a těžkosti, jež jejich práce přináší. Poskytuje jim tak možnost udělat z filmu prostředek osobního vyjádření.

Méliès chápal film právě takto a pravděpodobně byl jedním z prvních. Měl pocit zodpovědnosti za každou stránku filmové produkce a delegování dílčích úkolů na druhé lidi pro něj muselo být stejně nepříjemné, jako žádat po malíři, aby na jeho obrazu detaily dokončil někdo jiný.

Méliès se nezajímal pouze o výrobu vlastních filmů. Film ho zajímal i jako médium mezinárodního významu.

V roce 1908 se mu na Mezinárodním kongresu filmových tvůrců, jemuž předsedal, podařilo navzdory silné opozici prosadit standardní perforaci filmového materiálu.

Rád o Mélièsovi přemýšlím jako o člověku, který perforaci na filmu obhajuje stejně vášnivě jako cestu na měsíc.

Na závěr bych rád položil otázku, zda se my, jako filmaři, můžeme něčemu od Mélièse naučit. Osobně si myslím, že ano.

Přestože se dnes filmy, filmová produkce a distribuce od Mélièsových dob velmi liší, myslím si, že si můžeme vzít příklad z jeho přístupu k samotnému médiu a k divákům.

Byl smělým průkopníkem jak po tematické, tak technické stránce, a dokonce ho lze nazvat avantgardním, experimentálním a nezávislým filmařem, který netočil filmy pouze pro úzce vyhraněné publikum, nýbrž pro širokou veřejnost. Jistěže nelze opomenout skutečnost, že působil dávno před námi a můžeme argumentovat, že dělat to, co on, je dnes mnohem obtížnější. Rád bych však zdůraznil, že kinematografie existuje teprve 60 let a před sebou má stovky let, takže je pořád na začátku svého vývoje. Byly učiněny základní průlomové objevy, ale jejich potenciál stále ještě nevyužíváme naplno. V tomto ohledu nás čeká mnoho dalších objevů, i když možná ne tak zásadních. Existuje nekonečné množství zatím nedotčených témat a metod filmového zpracování, a je dnes snadné zvolit si téma a svobodně experimentovat, aniž by byl výsledný film pro veřejnost nezajímavý. A co je možná ještě důležitější, nemusíme přitom přistupovat na umělecké či kreativní kompromisy. Rád bych toto téma vřele doporučil jako cenný podnět k diskuzi na tomto festivalu.

Stanovit experimentálnímu filmu takový cíl samozřejmě není všelékem na problémy s financováním a distribucí, které tíží jednotlivé tvůrce. Může však významně přispět k nalezení řešení a značně usnadnit práci Bureau International du Film Individuel.

Zdá se, že mezi experimentálním filmem a filmem určeným pro širokou veřejnost neexistuje přirozený rozpor. Ostatně, stačí se podívat na některé z filmů Charlieho Chaplina.

Natáčet odvážné experimentální filmy, které osloví úzký okruh diváků je poměrně snadné. Avšak natočit stejně odvážný experiment, který zaujme jak specifické publikum, tak širokou veřejnost, je ušlechtilým cílem či dokonce lákavou povinností.

Na závěr mi dovolte, dámy a pánové, říci, že já osobně na Mélièsovi obdivuji nejvíce jeho schopnost být zároveň experimentálním filmařem i tvůrcem pro lidi.