Politika paměti (nejen) v Příbězích 20. století

Projekt Příběhy 20. století, známý jako rozhlasový cyklus výpovědí pamětníků dob nedávno minulých, který byl posléze převeden do podoby televizního dokumentu, vysílaného Českou televizí od roku 2017, provozuje v rámci projektu Paměť národa nezisková organizace Post Bellum. Programovým záměrem zakladatelů bylo shromažďování vzpomínek osob, které v jednotlivých dokumentech vystupují jako přímí účastníci, aktéři nebo oběti totalitních režimů, respektive doby nesvobody. Televizní cyklus jako celek vybízí k úvahám, co můžeme označovat za paměť národa.

Problematické body podobných projektů před lety shrnul publicista a historik Jan Gruber v textu Orální historie mezi aktivismem a akademismem pro časopis Dějiny – Teorie – Kritika, byť nepsal přímo o Paměti národa. Gruber tvrdí, že mnohé výzkumy a výstupy orální historie trpí nedostatečnou sebereflexí. Kladou si za cíl demokratizovat dějiny, neboť při shromažďování stovek rozhovorů poskytují hlas přehlíženým lidem na okraji velkých historických příběhů. Jenže tyto hlasy pravidelně zasazují do předpřipravených schémat a pohledů na doby minulé, staví binární opozice represe a svobody, načež skončí očekávatelným vymezením se vůči předlistopadovému období. Historik či dokumentarista tak podle Grubera reprodukuje stávající společenský řád s jeho argumenty a nekoriguje naučené pravdy – opouští tím roli sociálního kritika, který by upozorňoval na stávající rozpory, a dodával tak společnosti životodárnou zpětnou vazbu. Gruber jim proto doporučuje návrat k „aktivistickým kořenům“ a postavení se na stranu nadále přehlížených, nikoli jejich poučování dle toho, co říkají dnešní výklady dějin. Diagnóza zní přesvědčivě, i když nemusíme ve všech směrech souhlasit s radikalitou teze.

Věřím, že autoři televizních Příběhů 20. století zamýšlejí poskytnout hlas i těm vytěsněným. Komentátorská rétorika ale signalizuje, že i oni mají sklony zasazovat je do předpřipravených schémat a binárních opozic. Otázka zní, zda ono schéma některé hlasy neblokuje, či je dokonce do paměti národa nevpustí. Odpovědi nabízejí polemická témata z druhé řady televizního cyklu – v dílu Mlátičky převažuje naslouchání hlasům příslušníků někdejšího Sboru národní bezpečnosti a vášnivější vstupy do debaty souvisejí s doptáváním se na okolnosti konkrétních událostí, zatímco v dílu Proruští komentátor postupně projeví až aktivistickou houževnatost a zpovídané konfrontuje s jejich afinitou k současné Ruské federaci. Především druhá poloha tvůrcům svědčí. Mohou v ní uplatnit politickou vyprofilovanost a v daném případě i vztáhnout příběhy minulosti k současným sporům.

Zrádnost demokratizujícího gesta

Problematický přístup, sice vzácnější, ale výmluvný, nastává v dílu Svazáci, kde předseda ústředního výboru Svazu socialistické mládeže Vasil Mohorita vzpomíná na listopadové události a staví sebe i SSM do popředí dění. Komentátor položí otázku, zda to myslí vážně, Mohorita přikývne, nadechne se... a střih mu vezme slovo. Komentátor naváže oficiálním příběhem („Nutno říct, že dost brutálně potlačená studentská demonstrace 17. listopadu 1989 vznikla zdola“), verzi zpovídaného přejde a později za něj cituje, že prý považuje svůj další osud za „spiknutí tajemných sil“. Střihnuté nedoslovení tohoto okrajového hlasu vyzní velmi křiklavě.

Pochopitelně, vždy jde o určitý výběr z mnohahodinových rozhovorů s pamětníky, které jediné umožňují dotyčným vyprávět celý příběh a souvisle vyslovit vlastní světonázor. Celé nesestříhané záznamy „vyprávěných vzpomínek“ jsou pak k dispozici v e-badatelně Paměti národa. Na ploše sotva půlhodinové epizody televizního cyklu je však demokratizační gesto utlumeno a předpřipravené schéma posíleno. U Příběhů 20. století není proměna situace ani dostatečně reflektována: stále tu je snaha při sestřihu obojí propojit, což může u polemických témat ústit v rozkol, nikoli však na úrovni celého cyklu, kde jsou četné naslouchavé epizody, emancipující přehlížené společenské skupiny, včetně kritičtějších pohledů na polistopadové pořádky. Onen – spíše sporadický – rozkol, v němž vystupuje do popředí schéma a potlačuje se gesto, by nás zajímat měl, je totiž spojen s širším pohybem ve společnosti.

Jak uvádějí autoři knihy Proroci postutopického radikalismu (Vyšehrad, 2018) Adam Borzič, Olga Pavlova a Ondřej Slačálek, současné debaty ve společenských vědách se vyznačují nadbytkem minulosti, což souvisí s ideou konce dějin po studené válce. Autoři soudí, že postkomunistické země se potýkaly s ještě větším nadbytkem paměti: „Vytěsněné a potlačené hlasy se vracely na scénu a hlásily se o slovo, a jejich kakofonie se mísila s aktuálními promluvami.“  Zatímco s radikálními hlasy současnosti můžeme vést polemiky tady a teď, hlasy starší bývají uzavřeny v určitém vlivném výkladu minulosti a při nadbytku paměti tím více vynikne, když na některé z nich čeká nedoslovení či střihací nůžky.

Hlasy, které nechceme slyšet

Současný český dokument zachycuje různé  hlasy doby, kterou společně žijeme, a to včetně nepohodlných a dokonce společensky nepřijatelných. Vít Klusák a Barbora Chalupová naslouchali sexuálním predátorům V síti (2020), Apolena Rychlíková a Martina Malinová zase rozmluvily stoku internetových diskusí v dokumentu Za Adolfa by žádní morgoši neměli žádný práva (2014). V obou případech se tvůrčí zápal propojoval s názorovou vyhraněností; logicky, kdyby autoři sledovali hlasy nezúčastněně, budili by dojem tichého souhlasu. Některé hlasy lze sotva zaznamenat bez aktivistického přístupu.

Uprostřed jarní pandemie se na internetu? šířil dokument Plandemic (2020) Mikkiho Willise, v němž vědkyně Judy Mikovits varuje před byznysem s přípravou vakcíny. Protagonistka je zdiskreditovaná výzkumná pracovnice a stoupenkyně antivakcinačního hnutí (což ve filmu popře). Na to konto Plandemic smazal Facebook i Vimeo, takže se k němu dalo dostat přes řetězové maily a utvrdit obdobně smýšlející, že patří do jakéhosi intelektuálního disentu. Šlo pochopit úsilí nešířit dílo, jež zneužívá hodnověrně vyhlížející konvenci: neutrální vyslechnutí opozičního hlasu. Tazatel vědkyni nekoriguje, což v době karanténní nejistoty živilo deziluzi u těch, již o vývoji vakcín prakticky nic nevědí (což je většina populace), zato oficiálním příběhům preventivně nevěří. Jenže působilo varovně, že od jisté chvíle bylo snazší dohledat negativní reakce na dokument než dokument samotný.

Utajené příběhy

Vypnout hlas není pro kultivaci debaty účinné. Jedna cesta se uzavře, druhá otevře. Alternativní příběh listopadových událostí doručil v roce 2019 televizní cyklus Utajené příběhy českých dějin. V epizodě Martine Šmíde, nikdy nezapomeneme! parafrázuje průvodce pořadem výrok z Malého prince („Věci opravdu důležité jsou očím lidu neviditelné“) a z pamětnických postav poskytuje hlas vesměs zavedeným osobnostem paramediální scény, které oficiální příběh negují a za podpory komentátora jedince z druhého názorového tábora dehonestují. Ti prostor nemají a do profesionálního dokumentárního tvaru komentátor ve zběsilém tempu zapustí skrumáž nečekaných konstrukcí a souvislostí. Divoká revize oficiálního příběhu se přitom předkládá v zásadě coby samozřejmost, jíž může leckdo snadno podlehnout čistě na základě rétorické přesvědčivosti a věrohodných tvůrčích postupů. Ano, ve světle úskočných projektů vychází úsilí televizních Příběhů 20. století mnohem pozitivněji. Což bohužel nic nemění na tom, že právě tam se mohli.Ano, ve světle takových projektů vychází úsilí televizních Příběhů 20. století mnohem pozitivněji. Což nic nemění na tom, že právě tam se mohli okrajové hlasy a jejich stoupenci cítit nedostatečně vyslechnuti a hledat platformu, kde řeknou, co a jak chtějí. Našli ji a není pominutelná: Utajené příběhy českých dějin vysílala Prima Zoom.

Člověk sám odhalí víc, než chce

Jak neupřít slovo ani výstředním hlasům, a přitom se jimi nenechat manipulovat? Dokumentarista Viktor Portel, jeden z tvůrců televizních Příběhů 20. století, uplatnil pro cyklus technologii Eye Direct, kterou prosadil americký dokumentarista Errol Morris (ten ji nazval Interrotron). Jak uvádí Portel v bakalářské práci napsané během studia na FAMU, metoda „umožňuje natáčet rozhovory tak, aby se respondenti dívali přímo do objektivu stejně přirozeně jako by se dívali přímo na režiséra“. Podle něj poskytuje Interrotron „možnost se zbavit otravné protistrany, režiséra mimo obraz“. Morris inklinuje k aktivistické tvorbě a ve filmu American Dharma (2018) Interrotron opustil. Zpovídal v něm Stevea Bannona, někdejšího poradce a mytizovaného stratéga prezidenta Donalda Trumpa. Při rozhovoru tato „otravná protistrana“ režiséra zůstala. Morris nechal Bannona dlouze mluvit, dokonce velkoryse a neironicky zdůrazňoval jeho rétorickou přesvědčivost. Ve vytipovaných momentech však vstupoval do hry a Bannonovi vmetl, co si o něm myslí. Dokument se promítal na benátském festivalu, vyvolal spory a trvalo mu rok, než našel distributora. Steve Bannon by přitom do amerických „příběhů 21. století“ náležel. Vášnivý názorový rozměr Morrise způsobil, že Bannon snímek neovládl a opojen vlastní důležitostí odhalil více, než sám chtěl. Kdyby režisér pasivně naslouchal nebo se dotyčného snažil uzamknout do předpřipraveného schématu (a pak jej střihnul), účinku by nedosáhl.

Tvůrci televizních Příběhů 20. století měli u polemických dílů viditelněji vstoupit do dění a při důsledném doslovení i výstředních hlasů je názorově konfrontovat. Televizní cyklus už nepředstavuje prvotní archivní sběr výpovědí pamětníků, ani vyprávění jejich jednotlivých příběhů v rozhlase, nýbrž obecnější témata, která měla postihnout život v těchto obdobích. To vyžaduje velmi pečlivé naslouchání i hlasům druhých stran. Souhra demokratizačního gesta a předpřipraveného schématu je u televizního cyklu křehká, místy vyloženě iluzorní. Jakkoli každý paměťový formát nevyžaduje hlasitou názorovost, uprostřed kulturních válek a doutnajících sporů se této souhry dosahuje stále hůř. Vzpomínkové portály a paměťové schránky mají právě dnes neobyčejnou odpovědnost; když se jednotlivé názorové hlasy nejsou leckdy schopny ani usadit za jeden stůl, měly by na toto brát velký zřetel. A pamatovat, že každý jeden vyloučený, potlačený či nedoslovený hlas – i ten konspirační – se může jinými cestami ukřivděně vrátit a do kakofonie promluv vnést intenzitu, která společenskou soudržností zle zamává.